S tvorbou americké autorky Katherine Marshové (nar. 1974) se mohli mladí čeští čtenáři seznámit již před pěti lety, kdy nakladatelství Argo vydalo v překladu Petry Johany Poncarové román Kluk odnikud, v němž autorka zpracovala tehdy velmi aktuální a dnes stále ještě doznívající téma uprchlické krize. V loňském roce vydalo totéž nakladatelství, tentokrát v překladu Barbory Punge Puchalské, další autorčin román Ztracený rok. Celkem má autorka na svém kontě sedm knižních titulů pro starší děti, žánrově rozprostřených od románů striktně realistických až po fantasy. Ztracený rok stejně jako Kluk odnikud patří k první jmenované skupině.

Ve Ztraceném roku autorka pracuje s oblíbeným motivem dávného rodinného tajemství, o kterém dlouho nikdo netušil, případně se o něm odmítal bavit. Třináctiletý Matthew, během covidové pandemie uvězněný doma jako tolik jiných dětí, dostane za úkol pomoci prababičce, která bydlí s ním a jeho maminkou v jednom domě, s roztříděním krabic v jejím pokoji. Ačkoliv mu svěřený úkol připadá k uzoufání nudný a dostal ho v podstatě za trest, postupně zjišťuje, že rodinná minulost je mnohem zajímavější a dramatičtější, než by si kdy dokázal představit. Zároveň si uvědomí, jak málo toho o své prababičce vlastně ví – v podstatě jen to, že se narodila na Ukrajině a kdysi se přistěhovala do Spojených států, kde si posléze vzala pradědečka a založila s ním rodinu. Do jejích osudů přitom autorka promítla řadu skutečných událostí z historie vlastní rodiny.

Hladomor zblízka i zdálky

Paralelně sledujeme i příběhy dvou dívek, odehrávající se ve třicátých letech – Mily žijící v Kyjevě a Helen, v New Yorku narozené dcery přistěhovalců z Ukrajiny. Pro zkušenější čtenáře není těžké se dovtípit, že všechny tři dějové linie se nakonec protnou, avšak i pro ně bude nejspíše překvapením, jak k tomu dojde. Všechny tři postavy zároveň projdou vývojem a na konci knihy už to zdaleka nejsou jen děti, které se zabývají především zábavou a sháněním sladkostí.

Hlavním tématem knihy je pochopitelně velký hladomor na Ukrajině, zprostředkovaný pohledem všech tří dětských protagonistů. Zatímco Mila se ocitá přímo uprostřed dění, byť jako dcera vysokého funkcionáře hladem sama přímo ohrožena není, Helen čtenářům ukazuje, jak těžké může být si z často protichůdných zpráv v médiích vybrat ty, které jsou skutečně pravdivé. Matthew pak představuje typické dnešní dítě, pro které sice není problém si cokoliv dohledat na internetu, ale přesto mu drtivá většina historických událostí zůstává utajena, přinejmenším do doby, než se mu dostane silného impulsu začít si informace zjišťovat. Byť by tedy mohlo téma knihy u některých čtenářů, či spíše jejich rodičů vyvolat pochyby, zda se skutečně jedná o četbu vhodnou pro děti ve věku hlavních hrdinů, autorka téma podává pro dětské čtenáře snesitelně a nejhorších drastických scén, k nimž během hladomoru docházelo, je ušetří.

Jak se ponořit do historie vlastní rodiny

Cílové skupině čtenářů autorka vychází vstříc i tím, že jednotlivé kapitoly svou délkou nepřesahují desítku stran, takže kniha se čte snadno a svižným tempem. Dramatičnost pochopitelně nechybí hlavně kapitolám vyprávěným z pohledu Mily, kapitoly s Matthewem budou čtenářům naopak nejbližší díky tomu, že chlapec řeší problémy, které sami důvěrně znají – zdaleka ne všechny se týkají jen covidových restrikcí. Těmto kapitolám je zároveň nutné vytknout někdy až přílišnou didaktičnost. Zpočátku představují nezbytný impuls k tomu, aby se před čtenářem mohly začít odvíjet příběhy obou dívek, ale postupně se z nich dějovost vytrácí a působí spíše dojmem pouhého shrnutí děje předchozích kapitol pro méně pozorné čtenáře, případně jako návod, jak s pomocí dnešní techniky zpracovat zajímavé informace o životě vlastních rodičů a prarodičů. Pokud však Matthew alespoň některé čtenáře svými aktivitami v tomto směru inspiruje, pak je to jen dobře. Rušivějším elementem jsou neustálé zmínky o konkrétních značkách v podstatě čehokoliv, s čím Matthew přijde do styku, od čokoládových tyčinek přes chatovací aplikace po oblíbené počítačové hry. Do určité míry samozřejmě názvy skutečných značek pomáhají čtenářům snáze se vcítit do kůže vypravěče, ale i zde platí ono pověstné „méně je někdy více“.

Výtky uvedené v předchozím odstavci patří ovšem k těm, které napadnou spíše dospělého čtenáře, cílové skupině nejspíše nijak vadit nebudou. Celkově lze tedy Ztracený rok ohodnotit jako záslužný počin, který čtivou formou zpracovává téma, jež v souvislosti s aktuálním děním opět tu a tam v médiích probleskne.