Isaiah a Derek byli šťastní homosexuální manželé, měli i malou dceru. Pak je ale oba dva kdosi dost brutálním způsobem zavraždil. A protože policii v Richmondu, hlavním městě jižanského státu Virginia, se při vyšetřování moc nedaří (a možná se ani moc nesnaží), rozhodnou se tento případ vzít do vlastních rukou jejich otcové. Vtip je v tom, že oba jsou bývalými kriminálníky a na své syny již dříve kvůli jejich sexuální orientaci zanevřeli.

Tato výchozí situace vypadá docela slibně, a když je autorem románu afroamerický spisovatel S. A. Cosby, jemuž u nás v českém překladu vyšel podařený thriller Asfaltová pustina, začne mít čtenář velká očekávání. Ta se však s přibývajícími stránkami pomalu bortí a v závěru už dočítáme knihu jen z povinnosti, případně ze zvědavosti, jestli nás autor přeci jen něčím nepřekvapí. A ne, nepřekvapí.

Kdo totiž od afroamerického spisovatele očekává beletrizovaný vhled do světa americké černošské kriminality, která je literárně stále ještě málo popsaným listem (či o ní jen u nás víme dost málo), bude mít smůlu. Jistě, očekávat něco takového může být svým způsobem odrazem stereotypního uvažování, ale zároveň: kdo jiný by uměl popsat černošské zločince a gangy lépe? V Slzách ostrých jak břitva nicméně najdeme jen jeden černošský gang, který navíc má v příběhu jen dost podružnou roli. A to i přesto, že hlavním hrdinou je Ike, otec zmíněného Isaiaha, bývalý ranař a zabiják, jehož služeb využívali právě richmondské gangy. Ike sice už dlouho spořádaně pracuje, stihl si vybudovat firmu na zahradnické práce, ale stále ještě umí dokázat, že svou starou přezdívku Rachot nezískal jen tak pro nic za nic. Spojí se tedy s Buddym Leem, otcem druhého zavražděného mladíka, a společně se vydají po stopách vrahů, které mají v plánu nejen najít, ale hlavně rovnou potrestat.

Jinými slovy, máme tu vyzkoušené a nejméně čtyři desetiletí oblíbené (častěji ve filmech využívané) schéma o dvou různorodých či rovnou protikladných parťácích, kteří úspěšně čelí zločinecké přesile a obvykle přitom ještě zvládnou trousit spoustu vtipů. Tuhle zábavu ve dvojici obstarává běloch, alkoholik a stále bezděčně tak trochu rasista Buddy Lee, zatímco Ike je zachmuřený obr, sužovaný výčitkami svědomí, že homosexualitu svého syna nepřijal včas, a hrozící každou chvíli svým agresivním výbuchem.

Špičkování je mezi nimi docela vděčné, zejména když Buddy Lee tu a tam pronese něco s rasistickým nádechem, aniž by to tak zamýšlel, zároveň ale nijak nevybočují z již poněkud obehraného žánru „buddy thrilleru“. A bohužel nevybočují ani jejich protihráči: bělošský motorkářský gang, ovládaný ještě někým tajemným, mocným a bohatým. Zvlášť když to jsou protivníci hrůzostrašní jen navenek. A když přijde na věc, tak dost selhávají, zatímco hlavní hrdinové se ze svých zprvu ošklivě vyhlížejících zranění zázračně rychle zotavují. Motorkáři Buddyho s Ikem opakovaně podceňují a vůbec se chovají tak naivně a předvídatelně, že nic lepšího než smrt si z rukou starých borců stejně nezaslouží. Ani postava hlavního padoucha není zrovna přesvědčivá: Cosby zřejmě vychází z představy, že všichni bílí bigotní křesťané jsou jen pokrytecká a přetvařující se čuňata, která za veřejnými proklamacemi o tradiční rodině vskrytu tropí nechutné věci. A na tomto předpokladu stojí zápletka celého příběhu, dlouho záhadný motiv vraždy obou mladíků.

Jinými slovy, celý hlavní příběh je dost schematický a místy vyloženě laciný. Cosby jako by se to snažil zachránit hate-free motivy: oba hlavní hrdinové opakovaně litují, jak nehezky se ke svým synům chovali, když byli ještě naživu; autor v několika situacích upozorňuje na skrytý rasismus, když se k bezdomovecky vyhlížejícímu Buddymu běžní lidé i úřední osoby bělošského původu chovají podstatně přívětivěji než ke spořádanému majiteli firmy, Isaiahově otci. Dochází ke slovním přestřelkám na téma, zda v jižanském Richmondu trpí víc černoši, nebo gayové; bohužel však autor tyto debaty bere až příliš vážně. Jistěže má skoro ve všem pravdu, ale zároveň jsou jižanský rasismus i homofobie příliš snadnými terči a v Cosbyho podání tato kritika není invenční ani zábavná. Možná měla být naléhavá, ale ani to se úplně nedaří; navíc do žánru knihy moc nezapadá.

Místy se zdá, jako by Cosbymu někdo z prestižního newyorského nakladatelství Flatiron Books, kde román vyšel, radil, jak napsat thriller, který by odpovídal momentální poptávce po angažovaných prózách. A jakkoliv je Cosby dobrým spisovatelem, který by se mohl stát následníkem autorů jako Elmore Leonard nebo Jim Thompson, v Slzách ostrých jak břitva platí, že čím více se snaží, tím méně mu to jde. A bohužel se snaží až příliš. Zároveň by jeho ne moc povedená próza neměla znamenat, že čeští nakladatelé opět začnou afroamerické detektivkáře obcházet: na výběr toho mají stále dost.