Na poli české překladové literatury se pozdně antičtí autoři donedávna objevovali jen výjimečně. Od roku 2000 tento deficit úspěšně odbourává edice Poslední Římané, v níž vyšlo již sedm svazků přibližujících českému čtenáři dynamické období pozdní antiky v různých odstínech jeho literární produkce. Po textech Macrobia, Sulpicia Severa nebo Prudentia se tak v nakladatelství Herrmann & synové v roce 2019 dočkala vydání i první česká ausoniovská antologie, jejímž konceptorem – stejně jako autorem podstatné části v ní otištěných překladů – je Martin C. Putna.

Kniha je vybavena obsáhlou úvodní studií (s. 7–68), napsanou polemickým, takřka dialektickým stylem, který jako by chtěl napodobit styl Ausoniův, pro nějž je – ostatně podobně jako pro pozdně antický literární diskurs obecně – charakteristické „neustálé zpochybňování“ a „matoucí mnohoznačnost“ (s. 9).¹ S využitím četných citátů z jeho rozmanitého díla je Ausonius představen postupně jako muž politicky činný a „šmajchlující“ s reprezentanty císařského dvora, jako „křesťanský centrista“, jako regionalista lpící na svém rodném Bordeaux stejně jako na své druhé vlasti – Trevíru, jako autor literatury pro literaturu a poeta ludens, a nakonec jako profesor rétoriky a člen akademické obce. S některými Putnovými proklamacemi, byť odosobněnými použitím uvozovek, je jistě možné polemizovat, např. o oné dekadentní „barbarizaci“ a „byzantinizaci“ římské říše – onom „úpadku a pádu –, které se znovu a již definitivně daly do pohybu po smrti Theodosiově“ (s. 16), nebo o „dobově ,ztuhlém‘, již ,protobyzantsky‘ odosobněném stylu“ císařských soch po Iulianovi (s. 17), neboť se jedná o simplicistní a v mnohém již překonané názory.² Navzdory tomu však úvodní pojednání, v jehož závěru se pozornost přirozeně upíná k problematice překladatelské, čtenáři nabízí komplexní a fundovaný obraz Ausoniovy osobnosti i tvorby.

Zjevnou – a úspěšnou – ambicí knihy je postihnout výběrem textů všechny hlavní polohy Ausoniova básnictví – od lyrické krajinomalby v Mosele přes „katalogickou“ vzpomínkovou tvorbu (Profesoři z Bordeaux), svého druhu náboženské verše (dvě básnické modlitby) a poezii svým laděním milostnou (Bissula) až po intelektuální hříčky (Technohříčka a Legrácka o čísle tři). Současně chce antologie přinést především to, co „pokládá za živé a oslovující pro současného čtenáře“ (s. 61), což se myslím rovněž podařilo. Z hlediska překladatelské metody se výbor – spíše než k tradici klasické filologie ztělesňované Antickou knihovnou a originálu věrnými, dodnes cennými překlady Otmara Vaňorného nebo Ferdinanda Stiebitze – otevřeně hlásí k modernější škole usilující především o tlumočení smyslu a celkového estetického účinku díla. V tomto zájmu je možné (neřkuli leckdy nutné) obětovat původní metrické schéma, nahradit je metrem češtině vlastním s podobným účinkem a klidně přidat i rým, který se prosadil až ve středověku, a text aktualizovat také po stránce lexikální, a koneckonců i pokud jde o reálie. V konkrétní rovině se tak ausoniovská antologie hlásí k odkazu literárních překladů antických děl Vladimíra Šrámka, Julie Novákové, Radovana Krátkého, Evy Stehlíkové či Dany Svobodové.

Zdaleka ne všechny texty v souboru jsou Putnovými autorskými překlady. Některé pocházejí ze svého druhu unikátního sborníku pozdní římské poezie Sbohem, starý Říme (1983), pro který je na podkladu filologického překladu Květy Rubešové přebásnil tehdy zakázaný autor Karel Šiktanc, konkrétně Stateček, Modlitba konsula Ausonia v rhópalských verších a Bissula (s výjimkou prozaické předmluvy), dále úryvek z Mosely (jiné dvě pasáže v téže básni byly převzaty z překladu Rudolfa Neuhöfera z roku 1907), Technohříčka (opět kromě prozaické předmluvy) a tři z obsažených epigramů. Svatební cento byl s výjimkou doprovodných prozaických pasáží převzat z připravované překladové antologie pozdně antických centonových básní Martina Bažila, jenž jako podklad pro převedení těchto citátových textů, sestavených z Vergiliových veršů, zvolil nejznámější český překlad Vergilia Otmara Vaňorného v přízvučných hexametrech, které místy oživil jambickou předrážkou. Vedle uvedených děl výbor obsahuje také Předmluvičky, Ephemeris čili Jak jde den, Slavnostní modlitbu Ausonia, designovaného konsula, když v předvečer lednových Kalend přebíral fasces, Profesory z Bordeaux, báseň Moje Bordeaux z cyklu Ordo urbium nobilium, epyllion Ukřižovaný Amor, učenou Legrácku o čísle tři a tři vybrané Listy (svatému) Paulinovi (z Noly), to vše v Putnově překladu.

České překlady jsou – zejména pro odborné čtenáře velmi prakticky – otištěny paralelně s latinskými originály, jak je tomu dobrým zvykem třeba ve vydáních antických textů z nakladatelství Reclam. Překlady pak doprovází (z pochopitelných důvodů spíše úsporný) poznámkový aparát, číslovaný na každé dvoustraně samostatně. Najdeme v něm jednak užitečné kontextualizace a odkazy na reálie, jednak poznámky k překladu nebo cenné (byť jen selektivní) odkazy na aludovaná místa předchozí literatury. Tento aparát však zcela schází u překladů veršovaných pasáží Svatebního centonu, převzatých z chystané antologie Martina Bažila a tady bohužel ochuzených o komentáře k sofistikované intertextuální hře s výchozím textem – Vergiliem. Celou knihu uzavírá „Kalendárium kontextů Ausoniova života a díla“ (s. 303–306) a anglické resumé (s. 307–309).

Žánrová a tematická rozmanitost jde v knize ruku v ruce s různými způsoby převodu antických meter do češtiny – (rýmované) trocheje Putna obecně používá v pasážích komických a žertovných (např. v Legrácce nebo v epigramech), zatímco jamby volí po vzoru Máchova Máje pro místa vznešená a patetická (viz např. Slavnostní modlitbu nebo alexandrin v Ukřižovaném Amorovi, inspirovaný překladem Músaiova epyllia Héró a Leandros Julie Novákové [1974]). Původní sapfická strofa (část Ephemeris a pasáže Profesorů z Bordeaux) je zachována, ale „vylepšena“ (pod vlivem catullovského výboru Zhořklé polibky z roku 1980) o rým v sudých verších. V souboru nechybí ani rytmizovaná próza, kterou Putna překládá krajinopisné básně Moje Bordeaux a Mosela, tady v kombinaci s rýmovaným trochejským septenárem k převodu „katalogických“ pasáží.

Vedle těchto metrických variací zaujmou i aktualizace Ausoniova lexika, tak např. convicium je Putnou přeloženo jako „cvokhaus“ (s. 90–91), název epigramu č. 76 Quae sexum mutarint lakonickým „Na trans“ (s. 294–295) a spojení daps festa či super mensam (invitatio) anglicismem „párty“ (s. 118–119, 212–213). Snaha o postihnutí původního estetického účinku je patrná v Putnově překladu Ausoniova neologismu inter liturarios meos novotvarem „ve své papírérii“ (s. 230–231). Jinde se nápaditý neologismus objevuje i tam, kde v originálu na první pohled oporu nemá: volucres jsou „poloptačky“, vhodně analogicky k semideae, „polobožky“, a semipuellae, „polopanny“ (s. 218–219); srov. výraz „římština“, tj. lingua Romana (s. 256–257). U Ausonia ne zcela ojedinělé použití řečtiny v latinském textu je reflektováno např. v překladu epistolární předmluvy ke Svatebnímu centonu (s. 232–233), nikoliv však v řecko-latinském epigramu (č. 47, s. 288–289).

Podobný překladatelský princip můžeme sledovat v nápodobě původních slovních hříček, třeba té v prozaickém úvodu k Technohříčce, osvětlené i v poznámkovém aparátu (s. 250–251): ad summam, non est quod mireris: sed paucis litteris additis, est cuius miserearis neque aemulari velis. – „Suma sumárum: Nebudeš to velebit, zachce se ti velmi blít (to je jen o pár písmen vedle).“ Ještě o krok dále jde nápodoba intertextuální hry v Legrácce o čísle tři, která funguje (byť jen pro omezený okruh čtenářů) i v překladu (s. 210–211): dein cogitans mecum, non illud Catullianum, / cui dono lepidum novum libellum, / set ἀμουσότερον et verius: / cui dono inlepidum, rudem libellum. – „Pak jsem už jen přemýšlel – ne jako Catullus: / ,Dopsal jsem knížku – novotou jen voní… / Komu však do ní napsat věnování?‘, / nýbrž méně múzicky, zato však pravdivěji: / ,Našel jsem knížku – hovno je mi po ní…‘“ Tak jako Ausonius obměňuje citovaný verš z Catulla, Putna si neméně vtipně hraje s překladem tohoto Catullova verše z pera Dany Svobodové ve výboru Zhořklé polibky (1980).

Na řadě míst si můžeme vychutnat relativně volné přebásnění originálu, např. verš Deadaliae pudet hanc latebras subiisse iuvencae v Ukřižovaném Amorovi Putna „překládá“: „Pasifaé se kaje, už studem skoro křičí, / do Daidalovy krávy že vlezla kvůli chtíči“ (s. 202–203); srov. též závěr epigramu č. 41 (s. 288–289), který si pohrává s platností úsloví nomen omen: et tu sic Meroe, non quod sis atra colore, / ut quae Niliaca nascitur in Meroe; / infusum sed quod vinum non diluis undis, / potare inmixtum sueta merumque merum. – „Taky tobě, Danaé, tvé jméno úděl věští. / Ne že Zeus vystaví tě svému zlatodešti. / Podívej se na sebe! Ty toho nejsi hodna. / Snad i proto pořád skuhráš: Do dna! Do dna! Do dna! / Danaovny v Hádu lijí věčně vodu do sudu, / a ty víno do žaludku, věrná svému osudu: / Danaovna? / Dodnaovna! / Glogloglogloglo, / tohle by ti šlo.“

Jinde se autor dokonce neubránil původní text upravit (či přesněji opravit) po faktické stránce: v prozaickém epilogu ke Svatebnímu centonu jsou původní epyllia, údajně obsažená v Platónově Symposiu, nahrazena tirádami (s. 246–247) a v epigramu č. 48 je Arábie opravena na Sýrii (s. 290–291: Arabica gens Adoneum – „v Sýrii nad Adónidem lkají“). Nebýt připojených vysvětlujících poznámek byla by legitimita podobných zásahů do originálu jistě sporná. Podobně se místy nemohu ubránit dojmu, že Putnovy překlady jsou ve srovnání s výchozími texty o poznání expresivnější. Někdy je to snad vynuceno potřebami metra či rýmu, jímž autor Ausoniovy verše často krášlí, jindy však motivace není tak zjevná (viz např. epigram č. 59, s. 292–293), a tam tedy vzniká prostor pro tázání se po vhodné míře autorské licence v překladu. Je-li příliš malá, pak čtenáře může snadno odradit odtažitá strojenost i obtížná srozumitelnost překladu; je-li příliš velká, může překladatel nechtěně vyvolat neadekvátní pocit z díla, což je riziko, které, jak se zdá, Putna nebere vždy dostatečně v potaz.

Závěrem ještě k redakční úpravě – svazek není zcela prost menších formálních ani jazykových přehlédnutí či ojedinělých chyb v typografii. Nehledě na tyto drobné vady na kráse nicméně nabízí velmi důstojný obraz hravé rozmanitosti a literárního půvabu Ausoniova unikátního díla, které českému publiku vůbec poprvé přináší v poměrně uceleném průřezu a s využitím překladů čtyř různých autorů. To vše z knihy činí čtenářsky přitažlivý a vděčný zážitek.

^1. Srov. např. Raphael Schwitter, Umbrosa Lux. Obscuritas in der lateinischen Epistolographie der Spätantike, Stuttgart, 2015. zpět

^2. Viz např. již Ernst Kitzinger, Byzantine Art in the Making: Main Lines of Stylistic Development in Mediterranean Art, 3rd–7th Century, London 1977. zpět