V posledních letech u nás vychází pozoruhodně velké množství děl současných japonských autorek. Jen pro zajímavost těchto děl bylo do češtiny přeloženo celkem dvacet devět, z čehož hned dvanáct během posledních pěti let.

Vedle mladších autorek, jako je Mieko Kawakami (nar. 1976) či Nacuko Imamura (nar.1980), byla do češtiny převedena i o generaci starší Jóko Ogawa (nar. 1962), konkrétně její dystopický román Ostrov ztracených vzpomínek (japonsky 1995, česky 2021). Jóko Ogawa vstoupila do literatury na konci 80. let a její druhá kniha Ninšin karendá (Těhotenský deník, 1990) obdržela prestižní Akutagawovu cenu. Nyní vyšlo v překladu Martina Tiraly její nejznámější dílo, a sice román Profesorova milovaná rovnice (japonsky 2003).

Obě díla přeložená do češtiny spojuje téma paměti – zatímco v Ostrově ztracených vzpomínek se jedná o paměť kolektivní, v Profesorově milované rovnici jde o paměť jednotlivce. Profesor z názvu románu, který původně působil jako vysokoškolský učitel matematiky, měl před lety autonehodu, v jejímž důsledku se jeho paměť zastavila, a ze života po ní si pamatuje pouze posledních osmdesát minut; řečeno slovy Profesorovy švagrové, „má v hlavě jednu osmdesátiminutovou videokazetu, a když nahrává cokoliv nového, musí předchozí vzpomínky pokaždé znovu vymazat.“

Pomocí lístečků s poznámkami je Profesor schopen do jisté míry normálního života, a dokonce finanční samostatnosti – svůj čas tráví řešením matematických problémů v odborných časopisech, za jejichž vyřešení jsou vypsány slušné odměny. Zároveň však potřebuje pomoc s různými aktivitami běžného dne, hlavně s těmi, které vyžadují, aby opustil důvěrně známé prostředí domova, např. návštěva holiče nebo zubaře. S tím mu pomáhá hospodyně a pečovatelka v jedné osobě, která je také vypravěčkou příběhu o neobvyklém přátelství, jež vzniká mezi profesorem, jí samotnou a jejím desetiletým synem. Profesor matku a syna postupně vtahuje do složitého, avšak krásného světa čisté matematiky, a oni mu to oplácejí svým zájmem i společností.

Křehkost lidského ducha a pevnost čísel

Jóko Ogawa precizní psychologickou drobnokresbou vytváří velmi živé, uvěřitelné postavy. V prvé řadě je to vypravěčka sama, které nelehký život matky samoživitelky neumožnil ani přes nesporný intelekt, ani vzdělání jinou formu seberealizace než práci hospodyně. Stranou nestojí ani její syn, kterému Profesor podle tvaru hlavy přezdívá Odmocnina. Spojuje je vášeň pro baseball, navíc chlapec i přes svůj věk dokáže brát ohled na Profesorovo postižení a dává si například pozor, aby nezmínil, že Profesorův milovaný hráč baseballového týmu Tigers Jutaka Enacu už dávno odešel do důchodu.

Konečně samotný Profesor na své okolí působí jako ošuntělý podivín, který ve vypjatých situacích hledá útočiště ve světě čísel; ve skutečnosti je to však moudrý a laskavý člověk, jehož největším potěšením je dělit se s ostatními o krásu právě tohoto numerického světa – tvořícího neviditelné, ovšem pevné základy toho našeho skutečného.

Profesorova milovaná rovnice vypráví jímavý příběh o křehkosti i vznešenosti lidského ducha, nevyhne se však ani sociálně kritickým momentům při líčení osudů osamělé pracující ženy, kterou otec dítěte opustil ještě před jeho narozením, a přes vlastní úspěchy jí neposkytuje žádnou finanční oporu (navíc se něco podobného děje už i v druhé generaci, jelikož se ve zcela stejné situaci ocitla i matka vypravěčky). Vypravěčka v minulosti zakusila mnohé ústrky, ale také urážky či nespravedlivé obvinění z krádeže a musela se podřizovat nejrůznějším vrtochům bohatých klientů. I agentura, která ji zaměstnává, se k ní přes dlouhá léta poctivě odvedené práce chová zcela necitelně. Tyto pasáže dobře reflektují, jak nepřátelská je (nejen) japonská společnost vůči pracujícím ženám a matkám samoživitelkám.

V dnešní době se často hovoří o nadbytečnosti humanitních věd a vědy přírodní a formální – jako třeba právě matematika či informatika – jsou oproti nim vyzdvihovány pro své praktické uplatnění. Když se však podíváme na stav světa, na životní prostředí poničené absurdním kolotočem výroby a spotřeby, kterému za stávajících ekonomických poměrů napomohlo právě zneužívání vědeckých poznatků, jistě sympatičtější nám bude postoj Profesora, pro kterého je krása čísel stejně nevyslovitelná jako krása hvězd na noční obloze:

„Matematický řád je krásný právě proto, že nemá vliv na skutečný svět. Život nebude jednodušší ani nikdo nezbohatne jen proto, že ví něco o prvočíslech. Spousta matematických objevů má samozřejmě praktické využití, ať mohou působit jakkoliv záhadně. Výzkum elipsy umožnil určit dráhy planet a Einstein použil neeuklidovskou geometrii k popisu tvaru vesmíru. Dokonce i prvočísla byla za války použita k vytvoření tajné šifry, což byl politováníhodný příklad. Ale tyto věci nejsou cílem matematiky. Jediným cílem je matematiky je objevit pravdu“ (s. 116).

Cenné poselství Jóko Ogawy o kráse poznání vyniká v citlivém a čtivém překladu Martina Tiraly, který zachovává kouzlo příběhu i jedinečný rytmus původního vyprávění.