Životní zkušenosti a zážitky autorky ruského původu Irène Némirovsky (1903–1942), která ovšem nepsala jinak než francouzsky, se významně, ač ne vždy přímočaře, propisovaly do jejího díla. Ve svých textech reflektovala nejen židovské prostředí, z něhož pocházela, ale například také komplikovaný vztah s patologicky sobeckou matkou či útěk před bolševickou revolucí. Rodačka z Kyjeva na rozdíl od mnoha svých krajanů ve francouzské emigraci nijak materiálně nestrádala, jelikož movitý otec dokázal rodině zajistit pohodlný život. Francie byla navíc pro Irène Némirovsky vysněnou zemí, v níž během dětství i dospívání strávila mnoho času, a francouzština jí proto nečinila žádné potíže. Vystudovala Sorbonnu a publikovat začala již před dvacátým rokem života. S obrovským úspěchem se setkal její román David Golder z roku 1929 (česky v překladu Běly Vrbové-Pavlouskové vydal roku 1931 Karel Voleský), zachycující příběh prohnaného židovského podnikatele, který byl brzy zfilmován, avšak zároveň autorce přinesl obvinění ze stereotypního a antisemitismu nahrávajícího zobrazení židovského prostředí. Filmovou podobu získal i její román Le bal (Ples) a v literárních časopisech autorce vyšly desítky povídek a kratších textů.

Ve 30. letech byla Némirovsky již věhlasnou a plodnou autorkou a mluvilo se o ní jako o možné kandidátce na Goncourtovou cenu. Její spisovatelskou kariéru i rodinný život s manželem a dvěma dcerami ale utnula nacistická okupace. Ve snaze vyhnout se perzekuci přestoupila na katolickou víru a spolu s manželem Michelem Epsteinem – rovněž židovského původu – a dětmi opustili Paříž a přestěhovali se na venkov. Oba manželé byli ale v roce 1942 zatčeni a ještě téhož roku zemřeli v Osvětimi.

Po smrti Némirovsky v literárním světě na dlouho upadla v zapomnění a teprve po více než půlstoletí v roce 2004 se ke čtenářům dostal její monumentální, ale nedokončený román Francouzská suita popisující léta okupace. V matčině pozůstalosti román našly dcery Irène Némirovsky, jež válku přežily. Text, který původně považovaly za deník, přepsaly a svolily k jeho vydání. Z románu se stal bestseller a autorce za něj byla vůbec poprvé v historii tohoto ocenění udělena Renaudotova cena posmrtně. Přeložen byl do více než čtyřiceti jazyků včetně češtiny (v překladu Heleny Beguivinové knihu v roce 2011 vydala Paseka). Pokud odhlédneme od několika povídek publikovaných časopisecky (v překladu Míly Janišové), je útlý román Podzimní mouchy aneb Žena z dávných dob teprve třetím delším textem této pozoruhodné autorky, který u nás vyšel.

Krátký a nenápadný román Podzimní mouchy vydalo ve spolupráci s Masarykovou univerzitou brněnské nakladatelství Books & Pipes. Za překladem stojí Karolina Foletti, která román opatřila i poctivým a poměrně dlouhým úvodem. Důvod, který nakladatele vedl k publikování více než devadesát let starého textu, v originále vydaného v roce 1931, je v knize ozřejmen – úvodní studie K. Foletti totiž vznikla v rámci výzkumného projektu „Potenciál migrace. Přínos (nejen) ruských emigrantů meziválečné Evropě“. 

Ač má román v českém překladu jen zhruba osmdesát stran, zachycuje osudy poměrně velkého počtu postav. V krátkých kapitolách, jejichž děj navzájem dělí často mnoho měsíců, autorka líčí několik let v životě ruské aristokratické rodiny Karinových. Ti na začátku románu ještě žijí v honosném sídle na ruském venkově, z něhož po bolševické revoluci odcházejí dva nejstarší synové bojovat do občanské války. Později zbytek rodiny utíká do Oděsy a v domě zůstává jen „ňáňuška“ Taťána Ivanovna, stará chůva, která odchovala už dvě generace Karinů. Když se stará žena dozví o bídě rodiny, jíž celý život sloužila, vydává se na cestu, aby jim přinesla něco z jejich dřívějšího jmění, a nakonec spolu s nimi odchází do emigrace do Francie.

Román je po celou dobu zahalen melancholickým oparem, staví především na své působivé a nostalgické atmosféře. Rodina Karinových se pokouší najít způsob, jak v Paříži začít znovu žít, jak si zvyknout na jiné a ekonomicky značně obtížnější podmínky svého nového domova, jak propojit svůj život ve „starém“ světě s životem novým. Jejich dřívější život v Rusku se při zpětném pohledu zdá být nadiktovaný, jasný jako neměnný přírodní zákon a emigrace je oproti tomu neuchopitelná, mdlá, tklivá. Nikdo z rodiny se nemůže ubránit stále přítomným vzpomínkám na ruskou minulost: „Rodiče seděli, smutně naslouchali zvuku orchestrů a vzpomínali na moskevské zahrady“ (s. 75). U nejmladší generace – sotva dospělého Kirila a Lulu – vede násilné odloučení od jejich rodné země nejen k melancholii, ale také k „výsměšné lhostejnosti a krajní únavě“ (s. 78). V nových velkoměstských podmínkách najednou veškeré morální restrikce ruského života ztrácejí své opodstatnění a svět nočních barů, opilosti a pomíjivých lásek se zdá být logickým východiskem. Ke stavu mysli členů rodiny Karinových odkazuje i název románu: „Mlčky přecházeli sem a tam od jedné stěny ke druhé, jako podzimní mouchy, které, když pomine letní teplo a světlo, vyčerpaně a podrážděně poletují, narážejí do oken a táhnou za sebou polomrtvá křídla“ (s. 74).

Ačkoliv Karinovic rodina při hledání nového způsobu života v emigraci často tápe a vzpomíná, její členové si uvědomují nevyhnutelné plynutí času, nutnost zvyknout si na nové podmínky, přijmout pomíjivost a změnu. Věrná stará chůva Taťána Ivanovna už si ale na nové zvykat nedokáže. Je jakousi studnicí, úschovnou minulosti, která se nemění. Její vnitřní svět je stále řízen pevnou vírou v Boha a přísně střeženými detailními vzpomínkami na sídlo Karinových a staré poměry. V Paříži tak už od podzimu vyhlíží sníh, těší se na mrazy a drsné klima. To ona je ta žena z dávných dob z podtitulu románu, pro niž je současnost jen nepochopitelnou změtí událostí a vjemů.

Román autorky Irène Némirovsky nejen barvitě popisuje zkušenosti ruských emigrantů v meziválečném období, ale pokládá také obecnější otázky o vztahu člověka a místa, kde žije, o lidské identitě, která je stálá i proměnlivá. Spíš než konkrétní postavy či osudy z něj nejspíš člověku utkví ona zmíněná teskně melancholická atmosféra. Je ale škoda, že román nevyšel v jednom svazku s dalšími kratšími či delšími autorčinými texty, které by ukázaly i jiné fasety jejího díla. Hrozí tak, že tato nenápadná knížka na trhu snadno zapadne.