K moderním dějinám Ruska existuje knih nespočet, čím hlouběji do minulosti ale zájemci o ruskou historii míří, tím více jsou odkázáni téměř jen na přehledové práce, pokrývající celé ruské dějiny.  V loňském roce však nakladatelství Epocha tuto mezeru zaplnilo rozsáhlou publikací z pera přední české medievistky, která se dějinami Ruska zabývá dlouhodobě, Dany Pickové (nar. 1954). I když z celého názvu knihy Velké ruské dějiny I – Od Rusi k moskevskému carství lze vyvodit, že se patrně nebude striktně vzato jednat o samostatnou syntézu starších ruských dějin, je nutné konstatovat, že svým rozsahem téměř 800 stran představuje tato práce momentálně vůbec nejrozsáhlejší dostupné zpracování raných ruských dějin.

Autorka srozumitelným a přehledným způsobem předkládá historický vývoj ruského státu, přičemž se snaží přidržovat se chronologického postupu, byť někdy se určitým návratům o několik desetiletí až staletí nazpět do minulosti nevyhne. Pozornost nezaměřuje jen na politické a vojenské dějiny, ale klade před čtenáře co možná nejvíce komplexní obraz dávné minulosti, zahrnující také dějiny literatury, správy, právních věd, hospodářské i církevní. Rovněž rozšířila tradiční místopisné schéma starých ruských dějin, které lze stručně formulovat jako „Kyjev – Novgorod – Moskva“, a do práce zahrnula i mnohé další státní a polostátní útvary, o jejichž existenci obvykle ví jen úzká skupina odborníků. Zdaleka se přitom nejednalo jen o státečky, jejichž dějinná stopa je pominutelná, třeba haličské knížectví chtěl papež Inocenc III. údajně dokonce povýšit na království a jeho vládce Roman Mstislavič se (stejně jako jeho současník, první dědičný český král Přemysl I. Otakar) aktivně angažoval ve sporu o císařskou korunu mezi Štaufy a Welfy.

Zmínka o českém králi není přitom samoúčelná, sama Picková čtenáři představuje řadu dnes již téměř neznámých souvislostí mezi ruskými a českými dějinami, jakkoliv se jedná spíše o drobné zajímavosti než o spojitosti dějinotvorného významu. Z hlediska vztahů ruských vládců s ostatními zeměmi se pochopitelně zaměřuje na nejbližší sousedy, přičemž je nutné uznat, že autorka žádnou z okolních zemí „nefavorizuje“ a pozornost věnuje snad všem státům, národům a kmenům, s nimiž se ruský stát dostal do bezprostředního kontaktu. Nepomíjí ale ani vztahy se zeměmi a vládci významnými, byť dále položenými, ať už jde o byzantské císaře, papeže nebo anglické panovníky. 

Vzhledem k nedostatku pramenů či jejich nejednoznačnému obsahu pak nepřekvapí, že řadu otázek týkajících se popisovaných událostí nelze zodpovědět s uspokojivou jednoznačností. Sem patří jedna ze základních otázek ruských dějin vůbec, totiž ta o původu varjagů – Picková se sice přiklání k normanské teorii, ale v rámci úplnosti zmiňuje i teorii slovanskou a chazarskou. Podobný oblak dohadů se přitom vznáší nejen kolem otázek z nejstarších dějin, ale i kolem témat týkajících se období, které se v evropském prostředí označuje za vrcholný středověk. Například není zcela jasné, jak se Moskva dokázala stát na přelomu 13. a 14. století nejdůležitějším knížectvím Rusi, otázkou je i okamžik, od kdy přesně vnímat moskevský stát jako nezávislý na Velké hordě. O nesnázích, s nimiž se potýká historik zabývající se starými ruskými dějinami, vypovídá i věta „zcela jisté není ani to, že smrtí Lva a Andreje Jurjevičů vymřela dynastie Romanovičů po meči“ – hovoříme přitom o období 14. století, v jiných zemích už relativně dobře prameny podchyceném, alespoň co se vymírání panovnických dynastií týče.     

Kromě toho Picková opakovaně varuje před tendencí bezvýhradně věřit ustáleným představám, které si většinová společnost s dějinami spojuje. Celkem očekávatelně zpochybňuje pravdivost řady pověstí a legend, vztahující se k okolnostem vzniku ruského státu, často též koriguje kategorická tvrzení starších, zejména sovětských historiků, jejichž závěry jsou v Rusku samotném dodnes považovány bezmála za dogma. Jako vysloveně nesprávné odmítá třeba zjednodušující představy o rozbití starého ruského státu mongolskými nájezdníky ve 13. století („v době jejich expanze se na území východní Evropy nacházel už jen konglomerát mnoha mezi sebou nesvorných zemí/knížectví“) nebo původy představ o Moskvě jako třetím Římu a z toho vyplývající spasitelské roli Ruska ve světě („Představa o převzetí byzantského císařství Moskvou se skutečně zrodila nedlouho po pádu Konstantinopole, ale nikoliv v Moskvě, nýbrž na Západě. Tuto myšlenku později rozvinuli na císařském dvoře i v papežské kurii vždy s týmž cílem, nereálným příslibem dědictví po byzantských císařích získat moskevského panovníka pro účast v protiturecké koalici.“) Velmi opatrně bychom měli přijímat i obraz Ivana IV. Hrozného jako cholerika, schopného jedním úderem smrtelně zranit vlastního syna. 

Některé z těchto otázek přitom v sobě skrývají i silný ideologický náboj a hledačům odpovědí jde více než o historickou pravdu o získání argumentů pro vlastní politické či národnostní cíle. K takovým bezesporu patří i dnes opět aktualizovaná otázka po charakteru Kyjevské Rusi jako ruského či ukrajinského státu. Čtenáři očekávající jednoduchou a jasnou odpověď budou nejspíše zklamáni: otázka je dle autorky s ohledem na tehdejší nerozdělenost východních Slovanů z hlediska národnosti i jazyka nesmyslná.

I když není při četbě knihy vždy snadné se mezi všemi Ivany, Dmitriji, Vasiliji a Juriji neztratit, je nutné uznat, že leckdy notně zašmodrchaný příběh prvních staletí existence ruského státu dokázala autorka popsat přehledně, srozumitelně a svěže. Čtenář, který se nenechá tloušťkou knihy odradit, zde nalezne klíč k mnoha vlastnostem, které ruský způsob myšlení, zejména v případě vysokých státních a církevních činitelů, charakterizují. Z tohoto hlediska je možnost četby původní české práce týkající se ruských dějin důležitější, než kdy v posledních letech byla.