Když 13. května 1861 nepříliš známý australský astronom John Tebbutt namířil malý námořnický dalekohled na noční oblohu, zaujal jej rozmazaný objekt v souhvězdí Eridanu. Zpočátku se nezdálo, že by se jeho poloha měnila, a Tebbutt se proto domníval, že jde patrně o hvězdu. Ve sledování neznámého tělesa však neustal a za několik dní už bylo zřejmé, že se vůči hvězdnému pozadí přece jen hýbe. Astronom si uvědomil, že by se mohlo jednat o kometu, a 25. května, v den svých sedmadvacátých narozenin, zprávu o pozorování tělesa zveřejnil na stránkách novin Sydney Morning Herald. Nemýlil se. Byla to kometa! Získala označení C/1861 J1 Tebbutt, známější je však jako Velká kometa roku 1861 a řadí se k nejjasnějším pozorovatelným kometám v 19. století.

Komety lidstvo odjakživa fascinují a v minulosti byl jejich příchod zpravidla vnímán jako zlé znamení. S rostoucím povědomím o skutečné povaze komet se ale jejich reputace zlepšila a místo obav začaly vzbuzovat spíše zvědavost a úžas. Díky stále výkonnějším dalekohledům také bylo možné pozorovat čím dál menší a vzdálenější komety, a astronomové se dokonce předháněli, kdo jich objeví nejvíc. Nejpůsobivější ovšem zůstávaly ty nejjasnější, takzvané velké komety, které byly vidět pouhým okem. Vedle Tebbutovy nebo proslulé Halleyovy, která se vrací každých zhruba 76 let (naposledy v roce 1986), lidé v uplynulých staletích obdivovali i celou řadu dalších velkých komet. Některé z nich představuje bohatě ilustrovaná kniha Komety. Atlas velkých vlasatic dvojice italských autorek Sarah Zambellové a Susy Zanellaové.

Od jádra až k ohonu

Před samotným atlasem, který zabírá větší část svazku, se čtenář seznámí s tím, co to komety vlastně jsou, z jakých částí se skládají (co je jádro, v čem se liší plynný a prachový ohon nebo jak vzniká protichvost), odkud a jak se dostávají do vnitřních částí Sluneční soustavy nebo jak vlastně vznikly. Zajímavé je i vysvětlení, jak komety přicházejí ke svým názvům. Třebaže se označení C/1861 J1 Tebbut nebo C/1769 P1 Messier mohou jevit jako nesrozumitelné změti číslic a písmen, ve všem je dokonalý řád a po seznámení s knihou každý hravě pozná nejen rok, kdy byla vlasatice poprvé spatřena, ale i v které jeho části to bylo, o kolikátou kometu objevenou v daném období se jednalo či zda jde o kometu krátkoperiodickou nebo dlouhoperiodickou.

S touto základní výbavou se čtenář začne seznamovat s více než dvacítkou vybraných velkých komet, jež byly objeveny mezi lety 1471 a 2006. Ke každé z nich autorky uvádějí několik základních údajů, například magnitudu (jasnost), tvar dráhy nebo jméno objevitele, je-li znám, a za jakých okolností kometu poprvé zpozoroval. Tyto spíše technické údaje následně doplňují o různé zajímavosti – třeba že kometu C/1769 P1 Messier spatřil britský mořeplavec James Cook během své první průzkumné plavby, kterou vykonal v letech 1768 až 1771, nebo že podle čínských dvorních astronomů byl při průletu komety C/1743 X1 slyšitelný jakýsi vzdálený, kamenný zvuk, což je ovšem nemožné.

Koňská hříva na obloze

I když se může zdát nereálné napsat knihu výhradně o kometách bez toho, aby po pár kapitolách začala ztrácet dech a působit repetitivně, Velký atlas vlasatic ukazuje, že to možné je. Klíčovým pomocníkem jsou v tomto směru ilustrace, často celostránkové nebo dvoustránkové, které se nesou v jemných odstínech modré, bílé, černé a tu a tam i žluté, zelené nebo rubínové a báječně evokují pohled na noční oblohu. Ačkoli někdy zachycují popisované vlasatice poměrně věrně, jindy se jedná spíše o metaforické vyobrazení, například v podobě stříbřité koňské hřívy nebo rozlitého poháru s vínem, což není jen nápadité a originální, ale také velmi osvěžující – kniha díky tomu snadno utkví v paměti. Dalo by se dokonce říct, že půvabné ilustrace trochu upozaďují i samotný text, který je sice zajímavý, ale tak hlubokou stopu jako nevšední grafická podoba nejspíš nezanechá.

Zambellová se Zanellaovou odvedly dobrou práci a jejich Komety se mezi nespočtem populárně-naučných titulů pro děti díky neokoukanému tématu určitě neztratí. A i když jsou určené primárně pro čtenáře zhruba od osmi let, rodiče jim nepochybně budou zvědavě nakukovat přes rameno bez ohledu na to, jestli se o vesmír někdy zajímali, nebo ne. Totéž koneckonců platí i pro souběžně vydané Vlny. Atlas pohybu moře, které má na svědomí stejná autorská dvojice a v českém překladu je rovněž vydalo nakladatelství Lingea. I o vlnách lze totiž napsat nebo spíše vytvořit neotřelou knihu, která je díky rozmanitosti námětů po obrazové stránce přinejmenším stejně poutavá jako už tak pozoruhodné Komety.