Máloco v člověku vyvolá tak posvátnou úctu a dojem vlastní titěrnosti jako pohled na noční oblohu pokrytou oceánem hvězd a nespočtem planet, na nichž, jak si rádi představujeme, žijí inteligentní bytosti, které stejně jako my fascinovaně hledí do vesmírných dálav a s trochou štěstí třeba právě naším směrem. Kvůli světelnému znečištění se však mnohým z nás takového pohledu dostává stále řidčeji; o to magičtějším dojmem na nás pak hvězdná scenérie působí, když už se ta možnost naskytne. S tímtéž úžasem vzhlíželi lidé na noční oblohu od nepaměti a díky naší přirozené tendenci hledat a rozeznávat v okolním světě nejrůznější vzory, doplněné trochou fantazie, se z tisícovek viditelných hvězd začaly postupně vynořovat rozmanité tvary, které se staly základem dnes dobře známých souhvězdí. Ta nejnápadnější znali již antičtí pozorovatelé, kteří je navíc obdařili pozoruhodnými příběhy a legendami o jejich původu.

Od Andromedy po Zajíce
Právě souhvězdí i mýty, jež se s nimi pojí, jsou podstatnou součástí bohatě ilustrované dětské knihy Co vidíme ve hvězdách (What We See in the Stars: An Illustrated Tour of the Night Sky, 2017) mladé americké ilustrátorky, výtvarnice a milovnice přírody Kelsey Oseidové (nar. 1989). Svazek na první pohled upoutá podařenou obálkou v tmavomodrých barvách a tento odstín je charakteristický víceméně pro celou publikaci, jejímž cílem je představit čtenáři různé vesmírné objekty pozorovatelné ze Země: od Slunce a Měsíce přes planety i jiná tělesa sluneční soustavy až po vzdálené hvězdy a galaxie. A právě hvězdami a souhvězdími Oseidová své kosmické putování začíná, přičemž středobodem její knihy je osmačtyřicet (abecedně seřazených) „ptolemaiovských“ souhvězdí, která, jak už označení napovídá, znal a ve svém slavném díle Almagest popsal starověký astronom Klaudios Ptolemaios. Nejenže autorka sepsala a namalovala těchto osmačtyřicet hvězdných formací (jež tak, jak je vidíme, vypadají právě při pohledu ze Země a z jiného místa vesmíru by se jevily poněkud jinak), ale rovněž stručně líčí legendy o původu jejich pojmenování a přidává i související astronomické zajímavosti. Čtenáři se tak například dozvědí, že Blíženci, kteří jsou jedním z dvanácti souhvězdí zvěrokruhu, představují mytická dvojčata Kastóra a Polydeuka, syny boha Dia, nebo že Havran si vyhnání na oblohu vysloužil tak, že nechal boha Apollóna několik dní čekat na živou vodu, poněvadž cestou pro ni dostal chuť na fíky a vyčkával, než dozrají.

Avšak Ptolemaiův hvězdný systém nebyl a ani nemohl být kompletní, neboť se omezoval pouze na tu část oblohy, která byla autorovi viditelná. S rozvojem mořeplavby se však badatelé mohli konečně kochat i těmi částmi nočního nebe, jež lze spatřit pouze z jižní polokoule. Mapu oblohy postupně začala zaplňovat nová souhvězdí (dnes jich obsahuje 88), jež nesou názvy různých vědeckých přístrojů (Vývěva, Kružítko, Mikroskop, Sextant či Pravítko), zvířat skutečných (Žirafa, Chameleon nebo Mečoun) i mytických (Jednorožec, Fénix), ale též lidí či abstraktních věcí (Vlasy Bereniky, Jižní Kříž). Stejně jako souhvězdí fascinovala člověka odjakživa i Mléčná dráha, která připomíná stříbřitý pás táhnoucí se oblohou a jež je ve skutečnosti částí galaxie, do níž patří i sluneční soustava. Není divu, že si tento pás, dnes v důsledku světelného znečištění rovněž obtížněji viditelný, ve většině kultur vysloužil své vlastní specifické pojmenování, například Cesta bílého slona, Rajská řeka nebo Cesta zloděje slámy.

Napříč sluneční soustavou
Ve druhé polovině knihy se autorka věnuje různým tělesům sluneční soustavy a na přetřes samozřejmě přichází i Slunce, hvězda Zemi nejbližší, a to nejen polohou, nýbrž i významem, protože bez ní bychom zde my ani život, jak jej známe, nebyli. Druhým po Slunci nejjasnějším nebeským tělesem je Měsíc, s nímž se pojí celá řada pozoruhodných úkazů, ať už jsou to měsíční fáze, zatmění Měsíce, měsíční moře, která vlastně žádnými moři nejsou, či fakt, že je k nám natočen stále jednou a touž stranou. Po Slunci a Měsíci se ke slovu dostávají jednotlivé planety, od Merkuru až po Neptun, byť prostoru mají sotva tolik, aby o sobě prozradily jen to nejnutnější. Čtenář se například dozví, proč je na Venuši tak horko, jaká je nejvyšší hora sluneční soustavy, které čtyři Jupiterovy měsíce pozoroval Galileo Galilei nebo v čem je atypický oběh Uranu kolem Slunce. Na žádné větší detaily či zajímavé historické souvislosti se už nedostane. Po planetách autorka představuje i další tělesa sluneční soustavy, kupříkladu komety, asteroidy (přesněji planetky) či trpasličí planety z Kuiperova pásu, k nimž patří i bývalá „regulérní“ planeta Pluto, která o svůj status přišla teprve v roce 2006, a to na astronomickém kongresu pořádaném v Praze. V samém závěru přijde stručně řeč i na vzdálenější vesmír a spekulativnější otázky typu, jestli jsme ve vesmíru sami.

Očekávání vzbuzená sympatickou obálkou kniha Kelsey Oseidové rozhodně plní a troufám si tvrdit, že je snad i maličko předčí. Text není obtížný, nezabíhá do zbytečných podrobností a množství informací servírované mladým čtenářům je v poměru k ilustracím tak akorát vyvážené na to, aby zanechalo nějakou stopu, a přesto nezačalo nudit jednotvárností, což je třeba u popisu osmačtyřiceti souhvězdí v řadě úctyhodný výkon. Jak už padlo výše, celá kniha je vyladěna v decentní tmavě modré barvě, na níž krásně vyniknou jednotlivá souhvězdí i další vesmírné objekty, a ilustrační doprovod lze celkově označit za nadmíru zdařilý. I když je svazek určený dětem od deseti let, vzhledem k velmi sympatickému grafickému provedení i nepříliš náročnému textu si v něm jistě rády zalistují i děti mladší. Nejdůležitější ale je, že Co vidíme ve hvězdách vzbudí ve čtenáři neodolatelné nutkání vyjít po setmění před dům, vyběhnout na kopec, kam nedosáhne světlo lamp, zahledět se na noční oblohu a nechat se unášet dechberoucím pohledem, v němž se skrývá nepřeberné množství úžasných příběhů.