V současném autorském komiksu už je celkem běžné, že se tvůrci ve velmi osobních či přímo autobiografických pracích vyrovnávají s různými životními těžkostmi. Málokdo to ale pojal tak nápaditě a odlehčeně jako španělský (přesněji katalánský, narodil se roku 1981 v Zaragoze a dlouhodobě žije a pracuje v Barceloně) kreslíř Alfonso Casas.

Koncem druhé dekády tohoto století měl už za sebou devět komiksů (u nás vyšla zatím jen biografie Freddie Mercury z roku 2018) u renomovaných španělských nakladatelství i několik překladů zejména do francouzštiny, a mohl se tedy považovat za celkem úspěšného umělce. Přesto jej ale sužovaly nejrůznější strachy a fobie: že něco propásl, že něco nestihl, že na něco zapomněl, že pořádně nic nedokázal a že je jen otázkou času, než všichni kolem něj odhalí, že vlastně nic neumí a že je podvodník. Podobné pochyby mívá čas od času asi každý, zejména lidé, kteří pracují samostatně, ale u Casase tyto pochyby nabraly dramatických rozměrů. Jistě i proto, že kreslíř je povahou introvert, trochu přecitlivělý a vztahovačný, takže jej i nevinná, ale dle jeho pocitu příliš chladná esemesková konverzace dokáže vytočit k nepředloženému rozčilení. Patrně je také homosexuál, ale v komiksu to explicitně zmíněno není. Situaci vyhrotí covidová pandemie a vynucená izolace, která Casasovu osamělost a úzkosti ještě zhorší – a kreslíř skončí u psychiatra. A když o tom začne přemýšlet, napadne ho, že by si mohl pomoci tím, co mu jde nejlépe, tedy kreslením komiksu – právě o svých úzkostech a pochybách.

Bludy mají poslední slovo

To vše se ale dozvíme až ve druhé části Bludů v hlavě, ta první zaznamenává různé situace, které vyznívají trochu komicky, ale pro hlavního aktéra zas tak veselé nejsou: jeho práci, osobní život, úvahy a rozhovory totiž neustále sledují a komentují příšerky, které ve větším než malém počtu obsadily Casasovu malou garsonku. Jedna má podobu obřího černého bubáka, další má na hlavě jednoduchou bezvýraznou (či možná lehce potměšile se usmívající) masku, třetí vznikla z dětské hračky, která se malému Casasovi vryla do paměti, i když ji viděl jen za výlohou. Společníci kreslíři stojí za zády při práci, sedí vedle něj na kanapi u televize, obklopují ho v posteli. A srší na něj pochybnosti, výčitky, kritiku a špatné zprávy. Casas se s nimi občas dává do řeči, někdy se snaží bránit a hájit, ale – jak uzavírá v jedné z mikropovídek – bludy mají vždycky poslední slovo.

Zpočátku má komiks charakter drobných uzavřených příběhů, skoro stripů, všednodenních historek o tom, jak se bludy chovají, případně odkud se vzaly. Postupně se však příběh začíná scelovat a vrcholí právě okamžikem, kdy se Casas rozhodne vše zpracovat do komiksu. Neznamená to, že vše spěje k happy endu, bludy se nerozplynou, jen si kreslíř uvědomí, že se s nimi musí vyrovnávat, a ne jim podléhat. Strašidla začne brát jako spolubydlící, něco mezi domácími zvířaty a otravnými parťáky; jak ostatně naznačuje už podtitul komiksu Úzkosti, pochybnosti a jiní spolubydlící. A ta ho v jednom z posledních oken komiksu dokonce pochválí – samozřejmě v jeho nepřítomnosti. V závěru ještě Casas připojuje galerii padouchů ve stylu policejních fotografií dopadených delikventů: dozvíme se tedy, že příšerky se jmenují Strach, Pochybky, Pech či Smutek, ale také Pan Traumič z minulosti či Syndrom podvodníka.

Černobílá kresba kořeněná humorem

Vše je zachyceno karikaturní černobílou kresbou, kdy Casas sám sebe kreslí jako rozcuchaného a zarostlého hubeňoura převážnou většinu času v tílku a trenýrkách, zatímco příšerky působí místy skoro roztomile a hodily by se i do vesele strašidelného komiksu pro malé děti. Právě kresba přispívá k odlehčení a posiluje jemně humorný ráz komiksu, který jinak řeší docela vážnou psychickou krizi.

Casas se ji snaží i analyzovat, ale není v tom příliš důsledný. Bludy v hlavě nemají fungovat jako příručka pro podobně postižené, jak se mají vlastním bludům a strašákům bránit. Je záznamem různých situací, všedních i vyhrocenějších, s pointami trpce humornými. Což ale neznamená, že lidé, kteří mají k podobným stavům sklony, se tu nemůžou poučit: osobní příklad, zvláště když je kořeněný humorem, často funguje nejlépe. Těm zdravějším (ale asi každý se někdy setkal s nějakým Casasovým bludem, byť ne v tak intenzivní míře) to zase může pomoci své neurotičtější blízké lépe pochopit.