V románu Mary uplatnila Anne Eekhout své oblíbené prvky thrilleru a hororu, ale poprvé při tom zabrousila do 19. století, a navíc k příběhu historické postavy, spisovatelky Mary Wollstonecraft Shelleyové (1797–1851). Manželka básníka Percyho Bysshe Shelleyho (1792–1822) – spolu s Georgem Gordonem Byronem (1788–1824) čelního představitele anglického romantismu – se proslavila gotickým románem Frankenstein aneb novodobý Prométheus. Eekhoutová se zaměřila na dvě životní období této romantické autorky spjatá se vznikem románu, známého v současné době především z nejrůznějších – literárních, komiksových, filmových i divadelních – adaptací.

Zrození spisovatelky

Román Mary se tedy odehrává ve dvou časových rovinách odlišených i způsobem vyprávění: rámcový příběh, napsaný ve třetí osobě z Maryiny perspektivy, tvoří pobyt u Ženevského jezera v létě 1816. Shelleyovy sem ve skutečnosti přivedla Maryina nevlastní sestra Claire Clairmontová, beznadějně zamilovaná do Byrona, protože věděla, že se sem Byron se svým osobním lékařem Johnem Polidorim chystá. Na tři měsíce tu utvořili „družinu krvácejícího srdce“, jak tuto příležitostnou sešlost označil André Maurois ve svém Životopise Lorda Byrona. I tato epizoda je známá z různých zpracování (např. z filmu Ivana Passera Haunted Sommer, česky Strašidelné léto, z roku 1988) a je dobře zdokumentovaná. Na Byronův popud tu Shelleyová napsala strašidelnou povídku o stvoření umělého člověka, kterou o rok později rozpracovala na legendární román. 

Touto švýcarskou epizodou prolíná vyprávění v první osobě, v němž Mary zaznamenává svůj pobyt u spřátelené rodiny Baxterů ve Skotsku v roce 1812. Na význam pobytu v Dundee (ve skutečnosti tam v letech 1812–1814 strávila více než rok) pro svou literární tvorbu poukazuje v předmluvě k vydání Frankensteina z roku 1831 sama Shelleyová, ale jinak se z tohoto období nezachovaly ani její deníky, ani dopisy, a tak tu Eekhoutová mohla popustit uzdu fantazii a vytvořit jakýsi Maryin fiktivní deník. To je odvážný krok. Kromě toho, že autentické deníky Shelleyové zaznamenávají události jen telegraficky, je rozebírání duševních stavů čtrnáctileté Mary v rozporu s tím, jak o svém tehdejším psaní referuje ve zmíněné předmluvě Shelleyová. Svůj život prý považovala za příliš všední, a tak si vymýšlela příběhy jiných, mnohem zajímavějších tvorů, než byly její vlastní prožitky.   

Román Mary tedy sice vychází z historicky doložených událostí, ale autorka je domýšlí a dotváří. Zároveň si pohrává s jazykovými i dějovými konvencemi romantického žánru. V tom jí napomáhají i autentické okolnosti. Léto 1816 vstoupilo do dějin jako mimořádně chladné, větrné a deštivé, což způsobil výbuch indonéské sopky Tambora v dubnu 1815. Povětrnostní podmínky tedy přímo vybízely k dlouhým společným večerům v Byronově vile Diodati, hojně zalívaným vínem s příměsí tehdy populárního opiátu laudanium. A skotské „bezlesé hory“, „prázdné a bezútěšné severní břehy řeky Tay“, jak je Shelleyová líčí ve zmíněné předmluvě k Frankensteinovi, tvoří zase ideální romantickou scenérii k pasážím odehrávajícím se v roce 1812 v Dundee. Sepětí s přírodou přitom patří k typickým znakům romantismu. Z rodiny Baxterových se Mary ve Skotsku zejména sblížila se svou vrstevnicí Isabellou. Eekhoutová rozvíjí na to téma tajemný příběh, v němž přiděluje nejednoznačnou, zlověstnou roli Isabellinu o generaci staršímu švagrovi Davidu Boothovi. Laudanium, víno či různé mrákotné stavy umožňují autorce balancování mezi snem a skutečností. 

Z anglických romantických spisovatelek jako Jane Austenová nebo sestry Brontëovy poznala Mary Shelley jako jediná mateřství (za osm let soužití s Shelleym porodila čtyři děti, z nichž se dospělého věku dožil jeden syn, k tomu je třeba připočítat i pár potratů). V podání Eekhoutové prožívá věčná ženská dilemata, jako je skloubení role dcery, matky, sestry a partnerky známého básníka s osobními ambicemi, tedy s vlastní literární tvorbou. Při bližším pohledu na životní osudy členů „družiny krvácejícího srdce“ zjistíme, že tyto rozpory byly v Maryině době a v jejím prostředí zvlášť vyhrocené z velmi pragmatických důvodů: kvůli neexistenci účinné antikoncepce, ale také vzhledem k vysoké úmrtnosti. Na jedné straně tu byla snaha vzepřít se tradičním společenským konvencím, jako je třeba manželství nebo – z pohledu Percyho Shelleyho – monogamní vztahy jako takové. Eekhoutová přitom poukazuje na to, že proklamovaná volná láska nemusí být v praxi tak snadno přijatelná pro všechny zúčastněné. Zároveň se ze všech těch nespoutaných, zdánlivě nezávazných avantýr nevyhnutelně rodily děti. Obava, aby je společnost nezavrhla jako bastardy (což ženy vedlo k fingování sňatků a odpůrce manželství nakonec přece jen k jeho uzavření), či přetahování o to, v čí péči mají děti vyrůstat, tehdejší volnomyšlenkáře a volnomyšlenkářky brzdily v rozletu. Příznačné je i rodinné prostředí, z něhož Mary vzešla: žádné z pěti dětí v rodině Williama Godwina a jeho druhé ženy Mary Jane Clairmontové nemělo oba rodiče společné. 

To je však kontext, jímž se Eekhoutová podrobněji nezabývá – snad kromě drobných narážek, pro nezasvěcence snadno přehlédnutelných. Jí jde o to, jak se v osmnáctileté Mary, která v pochmurném létě 1816 dělí svou pozornost mezi půlročního syna Williama a zmíněné intelektuální dýchánky v Byronově Vile Diodati, probudí spisovatelka. Na rozdíl od mnohovrstevné postavy, jakou z bezejmenného netvora ve svém románu vytvořila Shelleyová, zosobňuje netvor v podání Eekhoutové puzení k tvorbě. Psaní Mary naplňuje, ale je pro ni i zdrojem výčitek (s. 282: „Potom chová Williama a zapomíná na to, že zapomněla, že je matkou.“). Možná tu autorka zpracovává i vlastní pocity. Jméno Frankenstein v románu Mary nepadne a z knihy není ani zřejmé, že skutečná Mary Shelley, jak vyplývá z Frankensteina, měla navzdory mládí a nepříliš uspořádanému životu například nečekané znalosti z oblasti fyziky a dalších přírodních věd.

Věrný obraz doby?

Psát historický román v sobě skrývá „technická“ úskalí. Jak výstižně popisuje v rozhovoru česká spisovatelka Zuzana Říhová: „Měla jsem třeba napsaný obraz, kde byla na zahradě rajčata, a já jsem si začala hledat, jestli se na konci 19. století tady rajčata vůbec pěstovala.“ Anne Eekhoutová se takovými úvahami nenechala příliš omezovat. Mary vzpomíná na tatínkovu „vdoveckou polévku“ („Rajčata, cibule, mrkev, bobkový list.“), protože „Dokud se tatínek neoženil s Mary Jane, vařil nám.“ Bez ohledu na rajčata je představa, že by spisovatel a filosof William Godwin v epoše služek, chův, kojných atd. fušoval kuchařce do řemesla, dost bizarní (podobné příklady, kdy otcové či bratři zastávají služky při rodinném stolování nebo nabádají sourozence po večerním posezení na zahradě „Nezapomeňte pak odnést sklo dovnitř.“, se v knize vyskytují častěji). Jinde Eekhoutová sice správně líčí, jak se dívky z lepších rodin v té době chránily před sluncem, ale pak posadí Mary na „opalovací lehátko“ (s. 44). Odložení korzetu v příběhu symbolizuje osvobození, jenže Mary s důvěrnou přítelkyní Isabellou Baxterovou ho místo přes spodní košili nosí na nahém těle (v českém překladu si ostatně Mary ukládá do skříně i „kalhotky“). Autorka tedy na jedné straně upozorní na to, že se v té době nosily korzety, ale skutečností, že k jeho oblékání i svlékání byla potřeba asistence, se v jiných scénách nezatěžuje (s. 158): „(…) vleze si pod přikrývku (…). Potmě se svlékne, po hmatu najde noční košili.“ Služky a hospodyně v románu figurují, jen s jejich úlohou v tehdejší době si Eekhoutová příliš neví rady. 

V Dundee se roku 1812 podává hit 21. století „ledový čaj“, typicky holandské palačinky s řepným sirobem (v překladu „se sirupem“) či jiná holandská specialita „krentenbrood“ (v překladu „rozinková štóla“). Když sedmiletý Johnny Baxter potřebuje nový oblek, zajede si ho se starší sestrou „do města“ koupit (ve skutečnosti by mu ho jistě šil krejčí nebo domácí švadlena). Dále autorka (i překladatelka Veronika ter Harmsel Havlíková) nesprávně označuje velrybí olej, hlavní produkt velrybářských výprav, jako rybí tuk – ten se však získává z rybích jater (a spojení „rybí tuk z vorvaně“, s. 173, opomíjí skutečnost, že vorvaň není ryba, ale savec). Jako anachronismus působí Maryina zmínka o Byronových „homosexuálních vztazích“, protože termín „homosexualita“ se v té době ještě nepoužíval. Vyznívá to zvláštně i proto, že Eekhoutová nechá „svou“ Mary prožít milostné vzplanutí podobného druhu. 

Autorka na jedné straně zmiňuje historický fakt, že Baxterovi náleželi k přísné glasitské sektě, ale pak je nechá i s otcem, továrníkem Williamem Baxterem, hrát karty nebo házet kostkou při deskových hrách – přitom hazard glasité zavrhovali. Ještě spornější (pozor, spoiler!) je postoj této glasitské rodiny ke sňatku vdovce se švagrovou: pro ten bylo i v katolické církvi nutno žádat o dispens, protože se považoval za formu incestu. V glasitské sektě vedl dokonce k vyobcování (a to skutečného Davida Bootha, a podle některých pramenů i Williama Baxtera, opravdu postihlo). V románu Eekhoutové však otec Baxter povzbuzuje ovdovělého zetě: „Přesto by mi udělalo velikou radost, kdybyste se s naší rodinou opět spojil i v očích božích.“ Také paní Thomsonová, zvlášť pravověrná příslušnice sekty, má sice jisté výhrady k osobě ženicha, ale nad sňatkem mezi švagrem a švagrovou se vůbec nepozastaví. Poměr faktů a fikce popisuje Eekhoutová v rozhovorech tak, že se od skutečnosti odkláněla jen výjimečně, v zájmu příběhu (například omezila pro lepší přehlednost počet sourozenců Baxterových). Do této kategorie ale zmíněné nesrovnalosti v líčení dobových reálií nepatří. 

Několik slov k překladu. Oproti originálu obsahuje archaizující prvky – například kůň „ržá“, v myšlenkách se „dlí“, nemoc člověka „skolí“, Percy Shelley zakončuje svou repliku „není-liž pravda“. Vzhledem ke květnatému stylu originálu to je ospravedlnitelné. Do překladu vedle toho bohužel prosákly i výrazy typu „jsi v pořádku?“, „byla jsem za to ráda“, „očividně nedokáže skousnout“, ironická reakce „Ano, to mi povídej“, věta uvozená „hele“ apod. Ke stylové rozkolísanosti přispívá i to, že překladatelka často volí expresivnější vyjádření než v originále, takže aktéři, vesměs lidé (dívky!) z lepších kruhů, se pravidelně uchechtnou (ze lachte even), ušklíbnou (hij glimlachte flauw), vykulí oči (ze keek me met grote ogen aan), rozchechtají se (ze schiet in de lach). Když se ublížené Claire rozšíří a zvlhnou oči (Claires ogen worden groot en nat), čteme v češtině: „Claire vyvalí oči a začne natahovat“. Přitom překlad je jinak pozorně zredigovaný (snad až na větu „aniž bych nepomyslela na to“ na s. 147 a záměnu jmen Elsie, což byla kuchařka u Baxterů, a Elisy, kojné ve Švýcarsku, na s. 231).

Ještě než román Mary vyšel na podzim 2021 v nizozemštině, vzbudil zájem zahraničních nakladatelů. Licence na překlad byla doposud prodána do třinácti zemí. Zatím se nezdá, že by se z něj stal mezinárodní bestseller, ale nedávné francouzské (Gallimard) a anglo-americké vydání (Pushkin / Harper Collins) se dočkalo u recenzentů i čtenářů (tedy spíš čtenářek) celkem příznivého přijetí. Ze stručné bibliografie v závěru českého překladu vyplývá, že z díla Shelleyové nebo o Shelleyové je v češtině dostupný jen zlomek (dodejme, že její román Poslední člověk se v českém překladu chystá a česky vyšla i sbírka německých strašidelných příběhů Fantasmagoriana, která inspirovala „družinu krvácejícího srdce“ k vlastním výtvorům ve stejném žánru). V tom je snad třeba hledat důvod, proč české vydání románu Anne Eekhoutové dosud zůstalo bez povšimnutí. Je to škoda už proto, že román podněcuje k hledání informací o Mary Shelleyové, jejím díle a její době a kromě jiného k připomenutí, že jevy jako polyamorie nebo patchworková rodina opravdu nejsou nic nového pod sluncem.