P. D. Jamesová, baronka z Holland Parku a doživotní členka britské Sněmovny lordů, je známá autorka detektivních románů, již proslavily především příběhy s postavou vrchního inspektora a básníka Adama Dalglieshe. Autorčin spisovatelský záběr je však mnohem širší; důkazem toho je například román Potomci lidí, nevšední, temná dystopie, zasazená do Anglie blízké budoucnosti, která byla úspěšně převedena i na filmové plátno. Zatím poslední kniha třiadevadesátileté nositelky Řádu Britského impéria Smrt přichází do Pemberley je do jisté míry návratem k osvědčenému detektivnímu žánru. O klasickou detektivku se však nejedná: jak název knihy napovídá, autorka úzce pracuje s odkazem jedné z největších postav anglické literatury 19. století Jane Austenové, na jejíž román Pýcha a předsudek navazuje. V současném bodě své kariéry Jamesová žádnou publicitu nepotřebuje, avšak právě přítomnost Austenové k dílu nepochybně přivede další čtenáře. Velké jméno klasické anglické literatury spolu s nesporným spisovatelským renomé Jamesové tak vzbuzují nadprůměrná očekávání. Která kniha nedokáže naplnit.

Příběh začíná v říjnu roku 1803, šest let po událostech Pýchy a předsudku, a nese se ve stejném idealizovaném duchu. Elizabeth a Darcy žijí spokojeně na Pemberley, kde je často navštěvují Jane s panem Bingleym. Pořádají se společenské večeře a řeší se drobné spory na panství, při nichž má Darcy dostatek příležitostí ukázat svou důstojnou velkodušnost, zatímco Elizabeth i nadále oplývá pro ni typickou bystrostí a intelektem. Idyla má jedinou vadu v podobě Elizabethiny mladší sestry Lydie, která se zmítá v divokém manželství s poručíkem Wickhamem a je zdrojem ostudy a rozpaků pro celou rodinu. Wickham, jenž si z Pýchy a předsudku nese cejch hlavní záporné postavy, se zaplete do vraždy odehrávající se na pozemcích samotného Pemberley, a tím spustí lavinu dalších událostí a spletitých vyšetřování. Přestože příběh nabírá poněkud temnější směr, stylem se jedná o čistý pastiš, tedy záměrnou napodobeninu Austenové. Ta je celkem vydařená – začátek devatenáctého století na nás dýchá ze všech stran a detaily týkající se dobového odívání či stylu jsou pozoruhodné –, avšak Jamesové vlastní autorská invence je takřka nulová. Z potenciálu posunout příběh dál a originálně naložit s kanonickými postavami tak, aby byl výsledek relevantní pro současného čtenáře, nezbylo takřka nic.

Kniha se částečně prezentuje jako detektivní román, nicméně ani v tomto ohledu neobstojí. V době, kdy literárnímu světu na poli krimi vládne severská detektivka a Harry Hole honí po Norsku brutální sériové vrahy, jen těžko někoho ohromí banální zápletka odehrávající se mezi jídelnou, lesem na panství a domem smírčího soudce, navíc bez jakýchkoliv indicií, které by na sebe rafinovaně navazovaly. K avizovanému zločinu dojde až na straně 60, kdy z temného lesa zazní výstřely následované hysterickým výstupem Lydie, která tvrdí, že její manžel byl zavražděn. Tou dobou už je trpělivost nejednoho čtenáře vyčerpána. Vyprávění a šetření zločinu se následně vrací do prostředí vyhřátých salonů, kde se hodně mluví a málo jedná. Pan Darcy je mechanicky zásadový, Elizabeth, z níž se mezitím stačila stát příkladná matrona devatenáctého století, protivně mateřská. Její neutuchající starost o ratolesti i banality typu v jaké místnosti bude který host spát vyprávění jen dále zdržují. Zločin je nakonec objasněn pouhými slovy, kdy nám autorka bez skrupulí sdělí, jak se věci mají, aniž by ve vyšetřování došlo k jakémukoliv vývoji či budování napětí. Ani v mnohém vrcholná scéna soudu v Old Bailey, v níž se rozhoduje o Wickhamově vině či nevině, kýžené napětí nepřinese.

Jamesová, bezpochyby zkušená autorka a vypravěčka, nemá co na práci: prostředí knihy je dopředu dané, jednotlivé postavy do detailu vykreslené. Situační komedie a dialogy, které v Pýše a předsudku nepostrádaly příjemnou dávku sarkasmu a ironie, se zde stávají banálními a mechanickými. Iniciativu Jamesová přebírá teprve v závěru knihy, kdy konečně sama tvoří a do mlýnice přidává svou vlastní trošku v podobě rozpracované historie Wickhamovy rodiny, o které Austenová mlčí. To však v žádném případě nestačí. Na autorčinu obranu je třeba poznamenat, že kniha je protknutá silnými pocity nostalgie a Jamesová ji nejspíš chtěla napsat právě takto: znovu oživit Austenové styl. Jenže když k tomu nepřidá nic navíc, současnému čtenáři to stačit nemůže. Pomyslným hřebíkem do rakve je přeslazený konec, kdy se Darcyovi rozplývají nad vyhlídkou třetího potomka a v pozadí se líbají čerství milenci, Darcyho sestra Georgiana s mladým nadějným právníkem Alvestonem, který rovněž pochází z pera Jamesové. Závěr knihy se nese v duchu sentimentálních románů 19. století a staromilci či zarytí milovníci Jane Austenové možná zamáčknou pověstnou slzu, u valné většiny ostatních však kniha úspěch s největší pravděpodobností mít nebude.