Na rozdíl od třicátých let, poznamenaných horšící se geopolitickou situací, přípravou na obranu země i rezignací T. G. Masaryka na prezidentskou funkci, představují dvacátá léta v československých dějinách poměrně poklidné, a proto i poněkud přehlížené období – ať už jde o dějepisnou výuku, krásnou i naučnou literaturu, nebo filmovou a televizní produkci. Právě do tohoto relativně idylického období, kdy nově vzniklé Československo úspěšně uhájilo své hranice a úvahy o jejich rozbití byly jen divokou fantazií několika málo extremistů z řad německých, slovenských a maďarských nacionalistů, zasadil děj svého románu s prostým názvem 1923 imunolog Ivan Lefkovits (nar. 1937). Ten se tak ve věku 86 let nejspíše stal nejstarším prozaickým debutantem v celé tuzemské literární historii (na svém kontě má ovšem vedle řady odborných prací ze svého oboru i soubor vzpomínek lidí přeživších holocaust Žiji se svou minulostí). 

Lefkovitsův román se odehrává v kulisách blížících se oslav pátého výročí vzniku samostatného Československa. Hlavním motivem však není příprava samotných oslav, ale chystaná velká výstava současného francouzského umění, jejímž uspořádáním chce Československo vzdát hold svému blízkému spojenci. Ústřední postavou přípravy této výstavy je přední sběratel a znalec umění Vincenc Kramář, který se na začátku románu vrací z Vídně do Prahy, kde jej notně překvapí zpráva o atentátu na ministra financí Rašína. Zpočátku román nepostrádá prvky historických detektivek, v současnosti tolik oblíbených: u atentátníka je nalezen jmenný seznam dalších vyhlédnutých obětí; pražský policejní ředitel Richard Bienert má podezření, že je sám kýmsi sledován; při vyšetřování atentátu nelze zcela vyloučit zapojení mezinárodních finančních kruhů a svou averzí vůči Rašínovi se netají ani řada domácích politiků, v čele s pražským primátorem a předsedou Ústavního soudu Karlem Baxou. Slibně se rozvíjející dějovou linku však autor záhy opouští a pozornost soustředí téměř výlučně na činnost Vincence Kramáře a jeho spolupracovníků, mezi nimiž před čtenářem blíže vykresluje jednu z mála fiktivních postav, které v románu vystupují, mladého muže jménem Jiří Winkler.

Napětí z prvních stránek románu tak záhy vystřídají Kramářovy a Winklerovy cesty za nákupem uměleckých děl, jednání s umělci, obchodníky s uměním i s novináři, z nichž ne všichni jsou o přínosnosti zamýšlené výstavy přesvědčeni. Před čtenářem defiluje plejáda známých i méně známých osobností, dobovou atmosféru dokreslují i významné události, které autor zmiňuje. Zahájení rozhlasového vysílání, letecké spojení Prahy a Bratislavy, položení základního kamene Tyršova domu na Malé Straně, ale také smrt Jana Kotěry a Charlotty Masarykové – to vše představuje v krátkých pasážích historickou mozaiku, v níž pozornost čtenáře nikdy na dlouho neuvízne u jednoho tématu. 

Autorův blízký vztah k umění (a také k medicíně) je v knize zřetelně znát a nejen čtenáře s obdobnými zájmy jistě potěší barevné reprodukce obrazů, které byly na zmiňované výstavě k vidění. Snad jen dlouhé přepisy Kramářových přednášek a některých dalších dobových textů, jako například úvodníku k 28. říjnu z pera Karla Čapka, mohl autor alespoň o něco zkrátit nebo zhuštěně parafrázovat. V beletrii málo obvyklým aspektem je pak role vůdčích osobností průmyslu, jimž autor věnuje poměrně velký prostor – Václav Laurin s Václavem Klementem, Emil Kolben či Jindřich Waldes zde vystupují jako plnohodnotné postavy zapojující se do společenského dění, nikoli jen jako do svého oboru zahledění průmyslníci bez širšího přehledu.

Po úspěšném zahájení výstavy se skupina hlavních postav zapojí do příprav slavností 28. října, což autorovi umožňuje ponechat je i nadále v centru společenského dění. V kontrastu k slavnostním náladám české populace ale stojí názory příslušníků ostatních národností, jak se Winkler s Kramářem mohou několikrát osobně přesvědčit. Přípravu oslav pátého výročí vzniku samostatného státu narušují i spory mezi jednotlivými uskupeními sdružujícími bývalé legionáře, oporou a velkou pomocí přípravnému výboru jsou naopak skauti a sokolové. Autor tak na poměrně malém prostoru dokáže čtenářům jasně ukázat, jak heterogenní společností první republika byla, přičemž do těchto pasáží dokázal nenásilně zakomponovat i drobnou roličku pro svého vlastního otce.

Když se zdá, že autor už čtenáře nedokáže ničím překvapit a poklidně provede své postavy zbývajícími měsíci popisovaného roku, dojde k dějovému zvratu, který jistě není vhodné v recenzi zcela odhalit. Dodá však čtenáři nový impuls pro udržení pozornosti a dosavadní styl vyprávění obohatí o humorné prvky, aniž by se ale celkovému stylu knihy zcela zpronevěřil. I na tomto místě se dočkáme náběhu k detektivní zápletce, ani napodruhé ji však autor nijak nerozvíjí a posléze ji bez bližšího vysvětlení opět nechá odeznít. 

Knihu 1923 tak lze charakterizovat jako dokumentární román, který sice s výjimkou Jiřího Winklera nerozpracovává vystupující postavy psychologicky do hloubky – leckdy jako charakteristika postavy vystačí vlastně její jméno –, avšak pokud jde o zachycení dobové atmosféry, z děl zaměřených především na ráz určitého dějinného úseku mu konkurovat může jen málokteré. Doslova z každé stránky čiší autorova hluboká erudice a mnohaleté studium tématu, projevující se v nejrůznějších detailech, od oblečení po tehdejší stav poznání v pestré škále vědních oborů. Jazyk si udržuje poklidné, nikoliv však nudné tempo, a i když dějové zvraty představují spíše výjimku než pravidlo, čtenář stejně nechce knihu odložit a nechá se vtáhnout do atmosféry dvacátých let. Možná si tuto dobu přikrášlujeme více, než je zdrávo, ale přesto nám může navzdory všem odlišnostem v leckterém ohledu posloužit jako následování hodný příklad.