Jméno Martina Selnera mnozí zájemci o českou literaturu zaznamenali v roce 2017, kdy se jeho blog Autismus & Chardonnay objevil mezi kandidáty na ocenění Magnesia blog roku. Následovala stejnojmenná kniha, vycházející z blogových příspěvků, a nyní se v rámci Velkého knižního čtvrtku představuje její druhý díl s přiléhavým podtitulem Pozdní sběr.

Kniha se stejně jako první díl skládá z krátkých textů – někdy příběhů, někdy spíše zamyšlení –, které uvozují dvě zpočátku nesouvisející slova (např. Akorát & holubi). V průběhu čtení však zjišťujeme, že ve světě autistů, Selnerových svěřenců, mohou mít tato slova k sobě více než blízko, mohou být příčinou a následkem, katalyzátorem a reakcí nebo mohou být nějak spojená s jejich snad nejmilejší aktivitou – jedením (obzvláště čokolády). Kapitoly jsou proložené ještě kratšími textíky, které připomínají twitterové příspěvky nebo anekdoty. Ty sice většinou jsou na první přečtení vtipné, ale jakmile se nad nimi trochu zamyslíme, mnohdy z nich až mrazí.

Tragikomičnost je společným rysem téměř všech Selnerových textů, při práci s klienty denního stacionáře (autor jim říká „moje děti“, i když jsou někteří z nich už dospělí) se totiž často dostává do situací, kdy nám autistické vnímání připadá absurdní. Autor však čtenáři vždy jemně naznačí, že stejně absurdní nebo spíše matoucí a nepochopitelný je pro ně ten náš svět a že jim působí nesmírné obtíže se s ním jakkoli vyrovnat. Mnohdy právě tyto lehké náznaky následující po humorné historce zapůsobí jako ledová sprcha:

V tramvaji je otevřené okýnko, poškrábané ruce mi chladí noční vzduch. I když mám se spolucestujícími mnoho společného, patrně nikomu nepoškrábal ruce někdo, koho má rád. Moje ruce nesou stopy práce s lidmi, pro které jsou emoce mnohdy něco tak těžko uchopitelného, že nevíte, zda ty škrábance bolí víc vás, nebo je. (s. 29)

Jindy se autor prostřednictvím, často dojemných, momentek snaží čtenáři přiblížit okamžiky, kdy mu ony „děti“ (ať už jakkoli staré) svými postřehy otevírají oči a pomáhají mu vidět věci nově či ze zcela jiného úhlu pohledu:

Vystoupíme u Národního divadla, opodál nám velké červené srdce připomíná Václava Havla. „Někdo tu nechal srdce,“ komentuje dívka. Uvědomím si, že je pravdě blíž, než si myslí. (s. 52)

Charakterem se od ostatních liší pár kapitol, které připomínají zpověď. Většinou jsou téměř nedějové a autor se v nich vyznává především z toho, jak se vyrovnává s nároky své profese, především s tím, že se mu nedaří takzvaně „netahat si práci domů“. Zamýšlí se v nich mimo jiné nad tím, co to znamená být profesionál, zvláště v pomáhajících profesích. Podobné pasáže najdeme i v některých příbězích, zvláště tam, kde se autor dotýká celospolečenských problémů, často ale tyto vsuvky či závěry působí spíše jako taková povzdechnutí:

Nemyslím si, že by kvalitní péče o lidi s jakýmkoli hendikepem stála vyloženě na penězích. Například lidská důstoj­nost je poměrně levná, přitom v mém oboru jde pořád o jeden z nejcennějších artiklů. (s. 98)

Ačkoli může kniha podle obrázku láhve vína a Jesenky na obalu na první pohled působit jako oddechové čtení, zanechává ve čtenáři mnoho pocitů. Úsměv, či dokonce smích často střídá někdy až bolestné uvědomění toho, jak těžké mohou být pro lidi s autismem i ty nejběžnější věci jako jízda dopravním prostředkem. O to větší rozčarování pak působí líčení negativních, nebo dokonce nepřátelských reakcí okolí, kterých se lidem s tímto hendikepem dostává i ve chvílích, kdy s vypětím všech sil podobné situace zvládají, aniž by někoho svým jednáním obtěžovali či poškozovali. Autor nám však jak záporné, tak kladné momenty své práce dávkuje velmi citlivě, a tak knihu nedočítáme sice s úsměvem na rtech, ale ani se smutkem.