Tereza Matějčková vysvětlovala svůj letošní odchod z filozofické fakulty Univerzity Karlovy mimo jiné slovy: „Mám dojem, že filozofové už sami sobě navzájem často nerozumí, protože jsou uzavření do svých partikulárních problémů. Publikujeme texty, které čte pět (či) šest lidí.“ Ještě více než předtím se následně zaměřila na publikování esejů a rozhovorů s výraznými mysliteli současnosti v časopise Echo24. Výsledkem této činnosti je její první publicistická kniha Bůh je mrtev. Nic není dovoleno.

Zabývá se v ní tématy, jako jsou podcasty a orální kultura, hnutí #MeToo, mizející otcové nebo technologické pokusy o dosažení nesmrtelnosti. Ptá se přitom, co je to rodina, kolik existuje pohlaví nebo proč jsme všichni tak unavení. Platí teze, že „tam, kde je ženám i mužům dopřána svoboda, rozdíly v preferencích a životních stylech mezi pohlavími rostou“? A žijeme už v období, jemuž říká „transmoderna“? (Dodejme, že třeba Zdeněk Neubauer s předponou trans spojoval jiný věk: New Age).

Stroje na mimetickou touhu

I když jde o problémy současné či horce aktuální, Matějčková je zpravidla dokáže vyložit v širším a hlubším myšlenkovém a historickém kontextu. Lehce až hravě přitom propojuje vybrané myšlenky z tradičních náboženství, filozofie, beletrie i soudobých sociologických a psychologických výzkumů. Například Aristotelovu myšlenku, že „kdo nemůže žít ve společenství nebo je ve své soběstačnosti nepotřebuje, není částí obce, ale buď divoké zvíře, nebo bůh“, aplikuje na náš život na sociálních sítích. Na jedné straně tam získáváme některé skoro božské schopnosti, například když můžeme být díky Zoomu současně v Athénách i v Římě, na straně druhé ale u „závisláků“ hrozí upadnutí do čistě zvířecí existence (v tom nejhorším slova smyslu). Tyto „výjimečné propady“ přitom mohou být přítomné „v jedné a téže osobě“. Jindy na totéž prostředí aplikuje mimetickou teorii Reného Girarda: podle Matějčkové jsou Facebook či Instagram přímo stroje na mimetickou touhu. A také ztělesňují mechanismus obětního beránka, aniž jej obnažují. Což je zásluha, kterou Girard přikládal křesťanství.

Esej jako experiment

O žánru eseje autorka obecně uvádí, že jde o experiment, v němž člověk něco testuje – autor v něm „nemá své myšlení pod kontrolou a číhá, co se stane“. Přestože konkrétně její eseje obsahují i překvapivá myšlenková spojení a občas končí nečekanou pointou, vlastně se v nich stále vrací k několika základním tématům. Provádí jakousi diagnostiku stavu západní společnosti, která vyznívá pesimisticky: úpadek autority a snižování IQ i zájmu o reálný sex provází vzestup přecitlivělosti jednotlivců i celých skupin, která je pro ně vyčerpávající. „Špatně snášíme nevyhnutelné nástrahy života,“ říká k tomu jeden z jejích respondentů.

Dalšími vracejícími se motivy jsou kritika dle autorky příliš černobílého a morálně jednoznačného vidění světa (například v případě ruského vpádu na Ukrajinu) nebo příliš snadných a tzv. jednoduchých řešení složitých problémů. Inspiraci zvláště k tomu druhému přitom hledá právě u starších myslitelů či duchovních tradic. Ty podle ní moudře učí, že svět nesestává z problémů, které se dají jednoduše vyřešit: „Lidský svět je plný dvojznačností. Utrpení a radost často spadají vjedno.“ A varuje před tím, že pokud se náboženských představ a ideálů (typu nesmrtelnosti) ujmou technologie, tato dvojznačnost bohužel mizí.

Ve svých esejích čerpá z děl takřka výhradně zahraničních myslitelů (s několika výjimkami v podobě zmínek o Václavu Havlovi a Václavu Bělohradském) s chytlavými a snadno reprodukovatelnými tezemi. Může tak vzbuzovat dojem, že exkluzivně referuje o debatě, která probíhá hlavně nebo pouze za našimi západními hranicemi (případně že se k ní vztahuje ještě pár dalších článků v Echu, můžeme dodat kousavě). V řadě případů k danému tématu přitom existují i další zdejší texty, pořady či obsáhlé a fundovanější publikace, třeba o „terapeutické mluvě“ nebo o dějinách dětství. Takové Velké dějiny zemí Koruny české. Dětství však problematiku řeší odstíněněji než jednoduché teze, jež autorka čerpá z knihy Zmizelé dětství Neila Postmana, takže by důmyslně vycizelovanou stavbu jejího eseje nabouraly. Zvolený postup je ale samozřejmě svatým právem esejisty/esejistky.

Kdo píše o krizi

Tereza Matějčková ovšem v knize není jen interpretkou, ale také polemičkou. Razantní přístup, s nímž přistupuje k ekologickým aktivistům útočícím v galeriích na umělecká díla, je přitom, řekněme, velmi nevstřícný, ať už s jejich počínáním souhlasíme, nebo nikoli. Autorka přitom k jejich očernění používá i takovéto věty: „Kdo říká apokalypsa, žádá si naší pozornosti, a kdo říká krize, chce často rozkazovat.“ To by se dalo snadno obrátit i proti ní, protože o krizích v neutrálním smyslu v recenzované knize sama píše („čelíme krizi humanismu“). Nebo i ve smyslu potenciálně pozitivním: kupříkladu samotné humanitní vědy se podle ní zrodily „z moderního otřesu tradičních autorit a institucí. Samy od té doby ztělesňují zvláštní typ nekritické krize – zosobňují krizi proto, že tancují nad propastí.“

Jinde polemizuje s dnes už bývalým ministrem školství Vladimírem Balašem. Ten v rozhovoru pro Aktuálně vznesl návrh, že „děti mají učit své rodiče kritickému myšlení“. Autorka se nad tím pohoršuje, protože tak „házíme do koše životní zkušenosti nebo třeba vzdělání“. V původním výroku ovšem Balaš mluvil o „rodičích a prarodičích“ – pak už jeho slova dávají trochu větší smysl. Minimálně s digitálními technologiemi vnuci prarodičům reálně pomáhají. Což jistě ještě není kritické myšlení, ale alespoň teoreticky si můžeme představit i studenta, který prarodiče učí také ověřovat si zdroje řetězového emailu. (I když necháme stranou to, co podle bible říkal o dětech Ježíš, i dnes existují situace, kdy dítě může dospělé poučit i zachránit. Připomeňme příběh tehdy desetileté Britky Tilly Smith, která dokázala roku 2004 díky školním znalostem geologie správně „přečíst“ přírodní signály a lidi na pláži varovala před blížící se tsunami.) Jestliže ve vztahu k Miloši Zemanovi autorka před jeho odchodem z prezidentské funkce v rozhlasovém vysílání vyzývala, že bychom „mohli být trošku velkorysejší“, na ministra Balaše útočí naopak zcela nesmiřitelně.

Autorka zmiňuje, že v USA se prosadil pojem „Trump divorce“, tedy rozvod kvůli odlišnému postoji k bývalému americkému prezidentovi; čtenář ale není s autorkou v takovém vztahu, aby dramaticky prováděl „Zeman divorce“. Ostatně bývalý český prezident se v publikaci vůbec nevyskytuje a takováto sporná a politicky explicitně vyhrocená místa (jako v případě Balaše) v knize nepřevažují. Čtenář samozřejmě může knihu odložit. Byla by to ale škoda. Jako brilantně formulovaná, myšlenkově osvěžující a jazykově vynalézavá četba se dá doporučit i těm, kteří s autorčinými názory nebudou souhlasit (a kteří mohou dohledat i statistiky, které její závěry ne zcela potvrzují). Matějčkové kniha se dá určitě číst i jako vzkaz, že i filozofové dokáží ke světu laiků o věcech, které jsou pro ně důležité, promlouvat nejen sofistikovaně, ale i podnětně. I když pro mnohé provokativně.