Román o lynčování jako bizarní detektivka s prvky grotesky i hororu? Zní to divně a málem svatokrádežně, ale ceněný afroamerický spisovatel a vysokoškolský profesor angličtiny Percival Everett (nar. 1956) ukazuje, že to je adekvátní – a velmi originální a zábavná – reakce na lhostejnost, která k historii lynčování v mnoha částech USA stále panuje.

Everetta v českém překladu zatím neznáme, přestože v USA vydal již dvaadvacet románů, čtyři povídkové soubory a šest sbírek básní. Překladu se však dočkala až jeho zatím předposlední kniha (v originále vyšla pod názvem The Trees) z roku 2021, patrně proto, že se o rok později dostala do nominací na celosvětově sledovanou Bookerovu cenu. Zřejmě největší úspěch z Everettových knih měl satirický román Erasure, který vypráví o trablech afroamerického literáta, jehož dílo není pro americká nakladatelství dostatečně „afroamerické“. Filmová verze románu byla s úspěchem uvedena na letošním festivalu v Torontu, kde získala cenu diváků, premiéra snímku má proběhnout ještě do konce roku. Právě satira a atypický humor, často dosti černý, jsou charakteristické prvky Everettova psaní.

Platí to i pro román Jižanské stromy divné ovoce nesou, přičemž nepřipravený čtenář bude příběhem a samotným způsobem, jakým autor vede děj, značně překvapen a zmaten. Zpočátku se může zdát, že jde o žánr detektivní. Vše totiž začíná, když se v malém městě Prachy ve státě Mississippi najde mrtvola ošklivým způsobem zavražděného bělocha. Junior Junior Milam, jak se dotyčnému říkalo, patřil ke skupině lidí, pro které se občas používá výraz white scum, tedy bílá spodina. V Česku bychom možná řekli burani nebo venkovští balíci nebo něco podobně pohrdavého, něco, co označuje hloupé a omezené, ale sebejisté a často dost agresivní lidi. Aby toho nebylo málo, vedle mrtvého těla Juniora Juniora leží ještě mrtvola drobného mladého černocha. Následně se zjistí, že mrtvola černocha je výrazně starší, že možná byla doikonce vyrtažena z hrobu. A začne také vycházet najevo, že rodina Juniora Juniora, zejména jeho otec, se podílela na lynčování jistého černocha v Prachách. Mrtvola drobného černocha následně nevysvětlitelně zmizí z márnice a pár dní nato se objeví znovu, u dalšího zavražděného bělocha.

Protože (vesměs bělošská) místní policie si s případem neví rady, do Prachů dorazí specialisté z města, černošští policisté z Mississippského úřadu pro vyšetřování. Ale ani jim se při vyšetřování moc nedaří, navíc mrtvých bělochů začne přibývat (opět vždy s nějakou černošskou mrtvolou z minulosti k tomu), začnou se objevovat i mimo Prachy a mimo Mississippi. Do pátrání se zapojí další černošští policisté včetně FBI, ale stále marně; vraždění ve stejném módu pokračuje dál. A samozřejmě se ukazuje, že všichni zavraždění nebo jejich předci se nějak podíleli na lynčování, a to nejen černochů, ale třeba také Asiatů.

Everett zabíjí bílé rasisty s očividným potěšením, a ještě o něco víc si užívá jejich zesměšňování: prostřednictvím vulgární nářeční mluvy, nízkého intelektu (který jim ale nebrání ve značné samolibosti), zbabělosti a dalších ubohostí a nesympatických vlastností. Mnohým z nich dává příznaková jména a příjmení, což muselo nadělat vrásky překladatelce Petře Andělové, která to řešila kus od kusu: někdy tedy postavy nesou americká jména (Bryant, Dibny, Snipes), jindy se jmenují Laskavý, Poklidný nebo Laňková. Působí to zvláštně a místy rušivě, ale protože i text sám o sobě je značně eklektický, ani to tolik nevadí a posiluje to dojem jakési bláznivé noční můry, v níž se prolínají temně naturalistické i groteskní filmové obrazy Davida Lynche se „sullivanovkami“ Borise Viana. Policisté, včetně těch sympatických jsou zoufale neschopní a nevýkonní, nezávisle na barvě pleti nebo přesvědčení (někteří místní z Prachů patří ke Ku-klux-klanu) – nepochybně i proto, že se setkávají s jakýmsi druhem nadpřirozena, které bagatelizují a odmítají si jej připustit. Žádné odhalení ohledně oživlých mrtvol nenabídne ani autor; zkrátka v jisté fázi příběh bez velkých vysvětlování skončí. Čtenář se sice dozví, jak to všechno začalo a proč, ale o nějakém rozuzlení nemůže být řeč.

Protože román Jižanské stromy divné ovoce nesou samozřejmě není ani detektivkou, ani zombie hororem, ale naštvaným výkřikem, jízlivou i krutou fantasmagorií. Její možná nejdůležitější stránky se nacházejí v kapitole 64 – na jedenácti stranách jsou vypsány desítky, vlastně stovky jmen skutečných, historicky doložených obětí amerického lynčování včetně mnoha těch, jejichž totožnost není známa. Obžaloba rasismu a zapomínání na jeho zločiny je to velmi invenční, potměšilá a neobvykle zábavná. A bylo by skvělé, kdyby se v českém překladu objevila i další autorova díla.