Co je to vlastně ušlechtilost? Kdo je skutečným šlechticem? To je otázka, nad kterou se zamýšlí japonský spisovatel Osamu Dazai (1909–1948). Tedy lépe řečeno zamýšlel, protože od vzniku díla Zapadající slunce, napsaného krátce po konci druhé světové války, uplynulo loni již 75 let. Český překlad z roku 1972 Vlasty Winkelhöferové nyní vychází po druhé a zastřešilo jej nakladatelství Slovart.

Historie japonské šlechty

Japonská dvorská šlechta vytvořila mezi 9. a 12. stoletím silnou kulturní tradici přetrvávající i poté, co upadla její moc na úkor vojenské vrstvy, která postupně převzala faktickou moc v zemi. Císařský dvůr v Kjótu však zůstal formálně zachován a noví vládci k němu stále vzhlíželi – po vzoru císařských dvořanů obdivovali na jaře květy sakur a skládali cituplné básně waka.

Po pádu tokugawského šógunátu a nastolení nové vlády západního typu v polovině 19. století byla autorita císaře posílena, a sice zdůrazňováním teze o jeho božském původu. Když Japonsko prohrálo ve druhé světové válce, musel císař Hirohito pod tlakem vítězných mocností v čele s USA svůj božský původ oficiálně popřít. Brzy na to následovalo formální zrušení japonské šlechty s výjimkou přímých členů císařské rodiny.

Podstata ušlechtilosti

Tolik k historickému pozadí románu, který sleduje osud rodiny z původně šlechtického stavu – ovdovělou matku a její již dospělé děti Naodžiho a Kazuko. O prohrané válce se v knize otevřeně příliš nemluví, ale atmosféra porážky a s ní spojeného studu prostupuje celým románem.

Nejvýrazněji se projevuje na postavě Naodžiho, který se s problematickou identitou společensky zbytečného člověka neúspěšně vyrovnává pomocí návykových látek. Když jeho drogová závislost vysává už tak značně omezené rodinné finance – a navíc přitěžuje vážně nemocné matce –, Kazuko vyhledá bratrova přítele, zhýralého spisovatele Ueharu, s žádostí o radu. Uehara jí odpoví následovně: „Měl by přejít raději na pití alkoholu. Já jsem také kdysi propadl drogám, ale víte, lidé se na to dívají skrz prsty. I když je alkoholismus vlastně totéž, lidé ho kupodivu snášejí daleko lépe. Myslím si, že bych měl z vašeho bratra udělat alkoholika.“  

Tento plán se zdaří, ale asi netřeba dodávat, že závislost na alkoholu Naodžiho stav ani celkovou rodinnou situaci nijak nezlepší, spíše naopak. Setkání se spisovatelem má však ještě jeden důsledek – večer v pochybné vinárně zakončený letmým polibkem vzbudí v Kazuko vášnivou touhu mít s Ueharou dítě.

Na pozadí této zápletky Kazuko hloubá nad již vznesenou otázkou o podstatě ušlechtilosti. Nedosažitelným vzorem je v tomto ohledu oběma sourozencům matka, kterou považují za poslední pravou aristokratku. Dazaiovo pojetí vznešenosti je ovšem místy poněkud zvláštní – Kazuko nachází ušlechtilost například ve způsobu, jakým matka jí polévku, nebo v tom, jak zcela beze studu močí uprostřed zahrady. Konvenčnější je pak spojení ušlechtilosti s morálkou; Kazuko své šlechtictví záměrně opouští, když se rozhodne pro románek se ženatým mužem, zatímco její bratr podobnou volbu nedokáže učinit, jelikož ušlechtilost je pro něj zásadní součástí vlastní identity.

Úpadek jedné šlechtické rodiny samozřejmě můžeme chápat jako metaforu pro soudobou japonskou společnost, která v důsledku prohrané války a následné okupace Spojenými státy prošla snad největším otřesem ve svých dějinách. Vše staré a neživotaschopné bylo opuštěno; zůstat mohlo pouze to, co se ukázalo jako schopným růstu a rozkvětu (a co mělo posléze Japonsko přivést až k takzvanému hospodářskému zázraku, kterým ohromilo celý svět).

Temné hlubiny nitra

Osamu Dazai (vlastním jménem Šúdži Cušima), který se narodil jako desáté z jedenácti dětí bohaté statkářské rodiny v prefektuře Aomori na severu Japonska, sám sebe považoval za příslušníka spíše právě starého Japonska, které bylo v důsledku prohrané války i rapidní modernizace odsouzeno k zániku. Navíc podobně jako spisovatel Uehara v románu celý život strávil v pochybách o své hodnotě – ať už jako spisovatele, nebo člověka –, což je nejvýrazněji zachyceno v jeho románu Selhání (1948, č. 1996 v překladu Zdenky Švarcové; v nakladatelství Slovart vyšlo loni v druhém vydání jako Odepsaný). Když Dazai dokončoval Zapadající slunce, bojoval se závislostí na drogách a alkoholu a měl za sebou již tři pokusy o sebevraždu. Rok po jeho vydání následoval poslední, úspěšný.

Jako autor byl natolik ponořen do temných hlubin svého nitra, že se zpravidla ani nepokoušel o vytvoření jiných postav než svých vlastních odrazů – v Zapadajícím slunci najdeme hned dva: jeden v Naodžim, druhý v Ueharovi. Ze zbytku jeho tvorby však román vyděluje postava Kazuko, jež se trápí tím, že svou životní sílu vysává ze stárnoucí matky, a vedle její nespoutané, živočišné energie, která nachází své vyjádření v touze po mateřství, se zdají ubývat síly i Naodžimu a Ueharovi. 

I postava Kazuko má svůj reálný předobraz – Dazaiovu milenku Šizuko Ótovou, která autorovi poslala svůj vlastní deník a následně s ním prožila románek, z něhož se v roce 1947 narodila dcera Haruko, rovněž spisovatelka.

Román, prostoupený pro japonskou literaturu nepříliš obvyklými biblickými motivy v čele s hadem, který přivedl lidstvo k prvotnímu hříchu, zachycuje specifickou společenskou situaci, jež je pro současného českého čtenáře dosti vzdálená. Nadčasovou však zůstává problematika utváření identity člověka a jeho schopnosti vyrovnat se s drastickými životními otřesy.