Román Hory zpívají (The Mountains sing, 2020), který vietnamská autorka Nguyen Phan Que Mai (nar. 1973) psala anglicky sedm let, je logickým výsledkem střetu všeho, čím se zabývá a čím prošla. Jak sama poznamenává, i ona vyrůstala v poměrech, jež ji naučily pokoře a všímavosti vůči těm, kteří žijí těžké životy. Při studiích si přivydělávala prací na rýžovištích a jako pouliční prodavačka. Cesta této spisovatelky ke kariéře nebyla samozřejmá – měla však štěstí, že její cit pro slovo a témata neušel pozornosti literárních kruhů a už v raném mládí získala za poezii zveřejněnou v tisku první ocenění.

Do vietnamské literatury se Mai uvedla jako zajímavá básnířka, používající spíše střídmý jazyk. I v poezii se přitom dotkla jizev, kterými Vietnam poznamenala divoká minulost 20. století. Mezitím občas něco přeložila z angličtiny a také se podílela na několika zahraničních filmových dokumentech s tématy odpovídajícími jejímu citlivému zájmu o bolestivé společenské problémy (např. o otrocké dětské práci v jižním Vietnamu pro nadnárodní společnosti). Při cestách po světě posléze sáhla k námětům, jež odkrývají – stejně jako první román Hory zpívají – pohled na rány, které způsobila americká válka v Indočíně a jež se dodnes nezahojily (nedávno se podílela na filmovém dokumentu Intersection). Sama nyní žije napůl mezi Vietnamem a Kyrgyzstánem, kde pracuje její muž. Nadále přitom píše i vietnamsky a publikuje své texty – zejména poezii a eseje –  ve Vietnamu.

Hory zpívají je román psaný ženou, a to Mai nezapírá. Nepřehání to však se sentimentem, občasná dojemnost příběhu je dána především samotným dějem. Při čtení nás z počátku může napadat, zda se autorka v próze nesnaží být poetičtější než v básních, ale po pár desítkách stránek už je méně lyrická a tento prvotní dojem se rozplyne. Jde o příběh vietnamské rodiny, kterou během desetiletí devastuje jedna dějinná katastrofa za druhou (války proti dvěma západním velmocem, velký hladomor, pozemková reforma, důsledky použití chemických zbraní Američany…). Vůli žít a pokračovat tomu všemu navzdory ztělesňuje hlavní postava, babička vypravěčky. Ta je nucena zachraňovat své děti i tím, že se jich postupně vzdává. Už jen tato drastická zápletka činí román nebývale silným. Babiččina zpověď je zarámována vyprávěním její vnučky, a tak se dávné peripetie starší generace proplétají s životem dívky, která vyrůstala v sedmdesátých letech, kdy vrcholila americká válka ve Vietnamu. Společenský vývoj po roce 1975, který konečně přinesl sjednocení Vietnamu, už reflektován prakticky není, jakkoli poslední řádky píše vnučka až v novém století.

Když promluví sami Vietnamci

Ačkoli Nguyen Phan Que Mai nepřestává tvořit ve vietnamštině, zkusila tento román napsat v angličtině: „Tento jazyk mi propůjčil nový hlas a možnost zbeletrizovat turbulentní události dějin mé země, včetně těch, které dosud nebyly dostatečně zpracovány ve vietnamské literatuře, jako např. velký hladomor či pozemková reforma. Reaguji také na hollywoodské filmy a romány těch západních autorů, kteří stále vidí naši zemi jen jako místo, kde byla válka, a Vietnamce jako národ, který nepotřebuje mluvit – a když už promluví, jsou hloupí, naivní, krutí či oportunističtí. Kánon anglicky psané literatury o vietnamské válce je rozsáhlý, ale chybí v něm hlasy z Vietnamu.“

Podobně jako její kolega Nguyen Viet Thanh v románu Sympatizant (rovněž napsaném anglicky a přeloženém do češtiny) i Mai podává obraz dějinných tragédií z pohledu Vietnamců, tj. těch, jejichž osudy v amerických filmech i analýzách většinou chybějí, přestože byli nejvíce postiženi. Už jen proto jsou to důležité hlasy. Na druhou stranu stejně jako Thanh ani Mai není nekritická k dějinným přehmatům ve své vlastní zemi: snad nejdelší pasáž knihy se týká pozemkových reforem z padesátých let, což je bolestivé téma, o němž se ve Vietnamu dodnes raději nemluví. Také Mai jde o to probrat se nějak složitými a krutými vietnamskými dějinami 20. století, které proti sobě leckdy postavily i lidi v jedné rodině. Jak Thanh, tak Mai se odvážně vypořádávají se všemi stranami, bez přikrašlování. Jedná se o originální reflexi, která může pootevřít oči jak západním čtenářům, tak i těm vietnamským.

Na rozdíl od kriticky filozofujícího Thanhe zůstává však Mai především vypravěčkou. Její román tak navzdory tématu není těžkým čtením a může oslovit i toho, kdo se jinak o exotické příběhy nezajímá. Knihy jako ta její – podobně jako třeba díla afghánského autora Khaleda Hosseiniho – nám dávají možnost nahlédnout do vzdáleného světa a chápat ho v kontextu obyčejných lidských osudů, o nichž tušíme jen málo, neboť mimoevropské země jako Vietnam známe většinou pohříchu jen z plochého a účelového mediálního zpravodajství. Nakladatelství Jota chystá i druhý román Nguyen Phan Que Mai, čerstvě vyšlé Dítě prachu (Dust Child, 2023) o osudech míšených dětí, které po sobě zanechali američtí vojáci ve Vietnamu. Měl by být představen příští rok při příležitosti Světa knihy, na nějž je autorka pozvána.