Sex, drogy a mračna nad Evropou
Podobně jako rok 1913 představuje autor i třicátá léta jako mozaiku mezilidských vztahů, důležitých i banálních událostí, to vše propojené ironizujícími komentáři.
Německý novinář a esejista Florian Illies (nar. 1971) si nejen na českém knižním trhu vydobyl místo svými dvěma kronikářskými kolážemi zachycujícími dění roku 1913 neboli konec „starých dobrých časů“ v předvečer první světové války. Nyní přikročil k další výzvě a v podobném stylu zachytil celé jedno desetiletí, totiž období let 1929–1939, přičemž už samotným titulem Láska v časech nenávisti naznačil, na co se především hodlá v knize zaměřit. Českým čtenářům zprostředkovalo tuto knihu opět nakladatelství Host, překladu se znovu ujal Tomáš Dimter.
Už od prvních stránek není pochyb, že autor strhne čtenáře do víru končících dvacátých let, značně svobodomyslných veselých, uvolněných a bezstarostných – tedy alespoň pro ty, kteří si to mohli dovolit, chtělo by se dodat. Čtenář je doslova vržen do složitého přediva vztahů mezi různými známými i méně známými osobnostmi, od Jeana-Paula Sartra přes Marlene Dietrichovou, Pabla Picassa, Bertolta Brechta, rodiny spisovatelů Heinricha a Thomase Manna, Josephiny Bakerové, Konrada Adenauera, Ericha Kästnera, Ericha Marii Remarquea, Leni Reifenstahlovou a Franze Werfela až po Alberta Einsteina, Josifa Vissarionoviče Stalina a v nizozemském exilu dožívajícího Viléma II. – s těmi všemi se čtenář potká v první kapitole, nazvané prostě „Předtím“. Jak se ve sledu rychle se střídajících prostřihů chronologicky přibližujeme k roku 1933, mezi řádky stále prosvítají obavy ze sílícího vlivu nacistů, pozorovatelé, kteří na toto nebezpečí upozorňují otevřeně, jsou však odmítáni a vysmíváni jako přehánějící ustrašenci.
Události roku 1933, který si v knize vysloužil samostatnou kapitolu, však těm, kdo před Hitlerem a jeho společníky varovali, daly za pravdu. Motivy milostných vztahů nakrátko ustupují do pozadí, leitmotivem kapitoly je snaha dostat se co nejrychleji pryč z Německa do bezpečí, byť třeba Erich Kästner se rozhodne v Německu zůstat, a dokonce se jde osobně podívat na organizované pálení „závadných“ knih, mezi nimiž nechybí ani jeho vlastní díla. Naopak Jean-Paul Sartre vyráží do Berlína na studijní pobyt, přičemž jako by ani neviděl, co se odehrává v ulicích města. Na scénu nastupují další osobnosti, od mladého Willyho Brandta (který v knize vystupuje pod tímto jménem, ačkoliv jej v této době ještě nepoužíval) přes krátkou zmínku o generálu Francovi po boxera Maxe Schmelinga. Jako jeden z velmi mála literátů, jejichž osudy Illies čtenáři předkládá, podlehl kouzlu nacismu na krátkou chvíli expresionistický básník Gottfried Benn, což u jeho přátel vyvolalo škálu reakcí od zděšení po zhnusení, nicméně ani tento názorový rozkol nebyl pro některé ženy překážkou v tom, aby s ním navázaly intimní poměr.
Jako protiklad ke kapitole „Předtím“ následuje pro roky 1934–1939 kapitola „Potom“, v níž se exulanti snaží najít své místo v nových poměrech, zatímco pro lidi mimo samotné Německo se toho zatím mnoho nemění (zde je vhodné zmínit, že autor klade důraz především na osobnosti ze západní Evropy, především na dění ve Francii, Švýcarsku a Spojených státech). Milostné vztahy sice stále vznikají, zanikají a formují či komplikují život svých aktérů, avšak ve srovnání s první kapitolou zřetelně přibývá pasáží líčících bezradnost, rezignaci a ztrátu vůle k dalšímu žití, která se projevuje častými sebevraždami nebo úmrtími na poměrně banální nemoci. Politické události zůstávají kdesi v pozadí, krátce je zmíněna jen noc dlouhých nožů, výstava zvrhlého umění v Mnichově a invaze do Polska. Zatímco dosavadní generace odpůrců nacismu ztrácejí energii a chuť bojovat, uvádí autor na scénu novou generaci bojovníků, kteří se režimu aktivně postaví – zatímco jedna z pozdějších ikon protihitlerovské opozice Claus von Stauffenberg je stále ještě oddaným vojákem, který se znechucením pozoruje poměry v obsazovaném Polsku a utvrzuje se tak o pravdivosti přinejmenším některých tvrzení německé propagandy, Harro Schulze-Boysen a Libertas Haas-Heye dávají dohromady zárodek pozdější Rudé kapely a Sophie Schollová začíná vyvěšovat protirežimní letáky.
Tento závěrečný kontrast není zdaleka jediným, který v knize nalezneme, kontrast totiž tvoří jeden ze základních nosných prvků celé knihy. V ostrém protikladu proti sobě stojí deníkové citáty, v nichž nástup Hitlera k moci komentují Klaus Mann a Joseph Goebbels, jako kontrast k systémovému antisemitismu a rasismu roku 1933 zmiňuje autor britskou spisovatelku a aktivistku Nancy Cunardovou, která v téže době píše texty, v nichž se staví za rovnoprávnost černochů a bělochů.
Další z prvků, na nichž kniha stojí, představují ironie a sarkasmus. Pro vystižení autorova stylu stačí uvést jen několik příkladů: pasáž, v níž Einstein vyznává na dálku lásku své ženě, zakončuje slovy „takže v neděli: polibek krát čas na druhou“; jistý film Illies shrne slovy „o lásce se ovšem celou dobu nemluví, avšak nikoli proto, že je to němý film“; o již zmíněném Bennovi na jednom místě píše, že „Benn jí vypráví o své přítelkyni Lili Bredové, která se zabila — jak vkusné entrée pro první večer se ženou, která po vás touží,“ občas najde s nadsázkou sobě vlastní i paralelu se současností: „Podle dohody s nizozemskou vládou se Vilém II. smí pohybovat pouze v okruhu patnácti kilometrů kolem svého domu v Doornu. Proti monarchii se tedy bojuje podobně jako později proti pandemii coronaviru.“
Navzdory těmto osvěžujícím šlehům se však čtenář chvílemi neubrání pocitům nudy, plynoucím ze skutečnosti, že určité motivy se často opakují. Neustálé navazování a ukončování intimních vztahů bez ohledu na věk, stav, národnost, pohlaví, nebo dokonce pokrevní příbuzenství (čtenář není ušetřen ani incestu mezi otcem a vlastní dcerou) spolu s množstvím vystupujících postav občas vyvolává pocit, že autor zabředl do jakési historické telenovely. Zpočátku úsměvný motiv dlouho trvajícího rozvodového řízení, během kterého se vztah, kvůli němuž se jeden z manželů chce rozvést, rozpadne dříve, než je rozvod uzavřen, ztrácí několikerým opakováním na svém kouzlu (pravda, určité ozvláštnění tohoto motivu představuje v poslední části knihy případ bývalého rakouského kancléře Schuschnigga, který se dokončení rozvodu dočká až jako vězeň zavřený novými mocipány dosazenými po anšlusu). Nicméně je nutné ocenit, jak rozsáhlé rešerše autor musel podniknout, aby se držel historických faktů (čtyřicet stran seznamu použité literatury hovoří v tomto ohledu samo za sebe), jakkoliv lze předpokládat, že si na některých místech vypomohl vlastní invencí, podobně jako v předchozích knihách.
Výsledná koláž, odrážející celospolečenskou proměnu, k níž v Evropě došlo během třicátých let, může čtenáře poučit, překvapit, šokovat – ale rozhodně jej nenechá lhostejným.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.