Málokdy má člověk možnost se setkat literárním prostorem, jenž na čtenářské mapě sliboval dosud jen lvy nebo draky. Jedním z nich byl až do loňského roku, kdy vyšel v češtině výbor z díla Najjara Masúda, urdsky píšící sever Indie. 

Najjar Masúd (1936–2007) patří k hlavním představitelům urdsky psané indické literatury. A urdština, indoevropský jazyk, spojovaný v moderní době především s Pákistánem, je rodným, případně druhým dorozumívacím jazykem také v severní Indii, ve svazovém teritoriu Džammú, v Kašmíru a oblasti středoindické náhorní plošiny historicky známé jako Dakkhin. Urdština je desátý nejrozšířenější jazyk světa, kterým hovoří přibližně 231 milionů osob a v češtině z ní máme k dispozici v překladu jen několik starších básnických sbírek a tu a tam časopisecky vydané povídky. Je tedy zřejmé, proč je vydání Masúdova díla takovou událostí. Skleněný ghát, jak se antologie jmenuje, nadmíru zdařile přeložil Tomáš Daňhel, který knihu opatřil také slovníčkem pojmů a obsáhlým, informačně bohatým doslovem. Z poděkování překladatele je zřejmé, kolik času a úsilí ho práce na překladu stála.

80 procent sylabu

Přestože byl dosud Najjar Masúd českým čtenářům, kteří se o urdsky mluvící oblasti specificky nezajímají, neznámým jménem, jedná se o nesmírně významného a oceňovaného autora, který si jistě zaslouží pozornost. V nekrologu pro Indian Times se někdejší vedoucí katedry udrštiny Lakhnaúské univerzity Anis Ašfaq zmínil, že Masúdovo dílo tvoří na katedrách udrštiny po celém světě osmdesát procent sylabu.

Sám autorův život působí jako románový námět. Na svět přišel Masúd na sklonku britské koloniální nadvlády v severoindickém Lakhnaú, jež je dnes hlavním městem svazového státu Uttarpradéš. Oba jeho rodiče pocházeli ze šíitských muslimských rodin, v nichž se tradičně dědilo z otce na syna povolání lékaře. Daňhel v doslovu popisuje, jak Masúdův otec opustil profesi svých předků, stal se uznávaným urdským a perským literárním vědcem a svůj dům, v němž Masúd prožil celý život, pojmenoval „Adabistán“ (Příbytek literatury). Masúd otce následoval do akademické sféry a po obhájení dvou doktorátů (z perské a urdské literatury) nastoupil v roce 1965 jako učitel na univerzitu, kde působil až do odchodu do důchodu v roce 1996. Lakhnaú v podstatě neopouštěl, cestování mu nic neříkalo a tvořit dokázal jen doma, ve svém Příbytku literatury.

Masúdovo literární dílo čítá čtyři knižní sbírky povídek. Ve Skleněném ghátu je vybráno celkem sedm z druhé (Kronikář sultána Muzaffara, 1990), třetí (Lektvar, Loskuták z Paví zahrady a Skleněný ghát, 1997) a čtvrté sbírky (Větrná korouhev, Nástupce a Kámen s posvátnými jmény, 2008). První sbírka, Símijá (Zaklínadlo, 1984), zůstala stranou, neboť jsou povídky v ní obsažené dějově provázané, a proto je často považována spíše za novelu. Vedle vlastní tvorby se Masúd proslavil také jako překladatel; vedle překladů z perštiny zprostředkoval urdským čtenářům vůbec poprvé tvorbu Franze Kafky.

Kurátor nevyřčeného

Masúdovy povídky spojuje snová atmosféra a čtenář je opakovaně varován, aby v nich nehledal pointu, protože jeho úsilí by přišlo vniveč. S výjimkou Loskutáka z Paví zahrady se všechny odehrávají v bezčasí a nijak konkrétně definovaném prostoru. „Snažím se potlačit prostorovou a časovou specifičnost,“ připustil autor v rozhovoru se Sagaree Senguptou pro Annual of Urdu Studies. Stejně jako ve snu se i v Masúdových povídkách ocitá čtenář uprostřed situace, která se začala odvíjet na stránkách, jež zůstaly nepopsané, a pokračuje dál i poté, kdy už je čtenář opět nucen jej opustit, avšak příběh nesměřuje k nějakému vyvrcholení. Nějaký čas s postavami sdílíme jejich životní prostor a jejich pouť a pak je znovu opouštíme, aniž by se nám mnohdy dostalo jakéhokoliv uspokojivého vysvětlení, ať už jde o postavu tajemné ženy v Kronikáři sultána Muzaffara, nebo o osud Priji z eponymního Skleněného ghátu. 

Sám autor svým čtenářům nijak zvlášť nepomáhal. Jak píše Daňhel velice trefně v doslovu: „… v textech vnímáme i jiný rozměr reality, podobně jako když vstoupíme do místnosti v cizím domě, hezky upravené a uklizené. Nikdo nás tam ale nevítá. Čas ubíhá, my čekáme, zvědavě se zatím seznamujeme se všemi předměty v místnosti a vnímáme její atmosféru.“ (s. 215) Jenomže nikdo nejde a nejde. A stejný pocit neuchopitelnosti vzbuzovaly autorovy odpovědi v rozhovorech, v nichž jako by cíleně bořil jakékoliv kategorie, do kterých se jej teoretici a kritici snažili zařadit. Tvrdil například, že jeho příběhy nejsou fantazie, alespoň ne ve fantastickém slova smyslu, že usiluje o to, aby nezněly jako pohádka, avšak zároveň nechtěl vyprávět skutečné události. Nepovažoval za úkol fikce říkat věci otevřeně a zároveň prohlašoval, že se nesnaží nic skrývat, že nikdy nenapsal vědomě jedinou nejasnou větu.

V jazykové rovině osekával Masúd své texty tak, že v nich zbylo jen to nezbytně nutné. „Na psaní je pro mě nejtěžší rozhodnout, co ponechám a co vynechám, co popíšu a hlavně co ne,“ připomíná Masúdův citát Sikandar Ahmad v svém článku věnovaném demystifikaci díla Najjara Masúda. V prostředí uvyklém na výrazově květnatou, mnohdy až přebujelou perskou literaturu je to cesta zcela opačným směrem. Masúd své jazykové mistrovství dával najevo právě tím, že v jeho textech, vyznačujících se promyšlenou strukturou, vůbec nic nepřebývá. Popisy stejně jako dialogy působí ve své jednoduchosti živě. Překladatel v doslovu navíc vysvětluje, že se Masúd záměrně ve svých textech vyhýbal výpůjčkám jak z perštiny, tak z angličtiny a cíleně nepracoval s hovorovým jazykem.

Dalším společným jmenovatelem Masúdových povídek je čas a jeho plynutí. Lidé se v jeho příbězích beze stopy sentimentality setkávají a rozcházejí, vypořádávají se s nemocemi a umírají. Neodvratný konec každého z nás a fakt, že bez ohledu na naši (ne)přítomnost se svět točí neochvějně dál, je u Masúda prostý jakéhokoliv dramatu.

Co chtěl básník říct

Masúdovo umění nevysloveného nepřestává čtenáře přitahovat. Někoho fascinuje, jiného irituje. Všichni se snaží nahlédnout pod pokličku a přijít na to, co tím básník chtěl říct. Protože Masúd se skutečně pohybuje kdesi v prostoru mezi prózou a poezií. Ve stejném hájemství poetů, kteří občas veškeré své sdělení ukrývají do prázdného prostoru mezi písmenky a řádky. V literárním světě, v němž jako by v poslední době panovala čím dál intenzivnější touha říct všechno naplno, kdy jako by se autoři předháněli v tom, kdo to v umění absolutní otevřenosti dožene nejdál a kdo objeví ještě nějaké neprolomené tabu nebo alespoň nějaké rozláme na ještě menší kousky, je Masúdovo mlčení jako nejtemnější stín, do něhož se lze před tím šílenstvím schovat.

Mnohovrstevnaté dílo Najjara Masúda vyžaduje od čtenáře ochotu nahlédnout na svět přes zamlžené okno. V jeho povídkách nenajdeme tradiční zápletky, postavy nejsou hybateli děje ani se nedostávají do konfliktu, který by vyústil pointou. Přesto jeho dílo nepřestává oslovovat další generace čtenářů. V letošním roce byl uveden snímek režiséra Shahiho A. J. Letters Unwritten to Naiyer Massud (Nenapsané dopisy Najjaru Masúdovi), kombinující dokument a filmový esej. V hodinové meditaci o prostoru, v níž se prolínají záběry, fotografie, obrazy, básně a titulky, se skupina Masúdových fanoušků vydala po stopách lakhnáuských hrdinů a autora samotného. My sami jsme si na první knižní výpravu do Masúdova světa museli sice počkat, s potěšením však můžeme konstatovat, že se to čekání vyplatilo a z literární mapy něco málo lvů a draků ubylo.