Rosa Montero je španělská novinářka a „spisovatelka liška“, jak o sobě sama uvádí (v knize Tichý blázen), protože jako spisovatelka „odbíhá od jednoho námětu k druhému“ a neustále objevuje nové, nečekané krajiny (s. 116). Nepřekvapí tedy, že vydala texty tak odlišné, jako jsou pohádky pro děti, detektivní sci-fi trilogie s replikantkou v hlavní roli nebo esejistická kniha Tichý blázen (Dauphin, přel. Tomáš Popek) s prvky románu a autobiografie. V češtině teď vychází její román Štěstí v překladu Marie Jungmannové. Ústřední postava této knihy se snaží utéct před svou minulostí: i tentokrát, ostatně jako skoro ve všech svých románech, autorka rozvíjí příběh o přežití, o neuvěřitelné houževnatosti, jaké jsme my lidé schopni.

Nebýt je úleva

Rosu Montero prý napadl začátek příběhu Štěstí během cesty vlakem, při níž za oknem spatřila jedno nevzhledné španělské průmyslové město. Tento „prvotní obraz“, neboli „vajíčko“, jak jej sama nazývá, nechala několik let zrát, než ho o tři roky později proměnila v román. A tak se i čtenáři po otevření knihy ocitají ve vlaku. Muž s podivně zčernalými nehty jede do Córdoby. Je pohledný, „je v něm však cosi nepatřičného, cosi nepodařeného a chybného“ (s. 9). Z práce na notebooku ho vytrhne až krátká zastávka v dávno zašlém městečku Pozonegro. Naproti nádraží vidí budovu s balkonem a na něm ceduli s nápisem „na prodej“. O zastávku později vystoupí a vrátí se zpátky, aby ohyzdný byt s balkonem shlížejícím na nádraží koupil. Do chodu se dává příběh opředený tajemstvím. Kdo je tento muž? Utíká snad před něčím? A co je na něm tak znepokojivého? 

Rosa Montero toto tajemství pečlivě střeží a s pomocí různorodých vypravěčů se jí daří budovat napětí. Protagonistu, o němž se dozvídáme, že se jmenuje Pablo Hernando, doslova doprovází odcizený vypravěčský hlas, někdy používaný v první osobě množného čísla, čímž vtahuje do děje i nás, čtenáře: „A tak se s ochromeným ateliérem a s lidmi čím dál víc znepokojenými a šířícími drby dostáváme k pátku…“ (s. 20). Svůj hlas dostávají upovídaná sousedka Raluca, bezmála čtyřicetiletá „Rumunka“, jejíž vášní je malba, avšak pracuje jako pokladní v obchodním řetězci Goliat, dále Benito, podsaditý ztroskotanec, který Pablovi prodal byt s balkonem, nebo Pablova bývalá spolupracovnice Regina. Střípky výpovědí se do sebe skládají a pomalu vytvářejí obraz toho, kým je tento neznámý cizinec, jaké bylo jeho pohnuté dětství a proč ho minulost stíhá i v tak zapadlé díře, jakou je Pozonegro. 

To však není vše. V příběhu se vynořují pasáže z příručky o přežití nebo převyprávění nespočtu kriminálních případů – o tom, že se bohužel skutečně udály, se dozvídáme v části nazvané Na závěr, jakémsi doslovu knihy. Tyto pasáže nejenže otevírají složité téma násilí v rodině, ale ve čtenáři rovněž vyvolávají zvědavost a napětí – proč Pablo neustále vzpomíná na tyto krvavé případy, v nichž častokrát došlo k týrání či vraždění členů rodiny? Čtenář se tak nakonec dozvídá i pikantnosti ze života známých spisovatelů jako například to, že sestřenice Martina Amise se stala obětí sériových vrahů.

Život je krásný, život je smutný

Asi nejpůsobivěji se autorce daří zachytit chvějivé protiklady, rozpory mezi krásou a ošklivostí, mezi vnější odpudivostí a vnitřní netečností či přehlížením. Čtenáři totiž dlouho nemusí být jasné, jak je možné, že Pablovi nevadí zchátralý, hnus vyvolávající byt, jejž si zakoupil: „dlaždičky s barvou připomínající zvratky“ (s. 16), či příšerné ulice města: „Pablo rychle prochází temnými a prázdnými ulicemi. Vlastně je sotva jedenáct večer, ale dalo by se říci, že je mnohem později. Vidí lucerny rozbité kamenem a navíc je veřejné osvětlení dost ubohé. Místo aby slabé žárovky vydávaly světlo, jenom trochu plaší stíny. Ve dne je Pozonegro ošklivé, zničené a skličující. V noci je ponuré.“ (s. 49) V takto negativně popsaném prostředí, v němž jsou všechna slova pečlivě volena, je dokonce i hypermarket oázou: „Hypermarket působí jako chrám klidu, hojnosti a potěšení.“ (s. 30)

Jako červená nit se románem táhne jedno z jeho velkých témat: rozjímání nad krásou a ošklivostí. Hledání krásy může mít mnoho podob: Pablo jako obdivovatel japonského umění kincugi, podle něhož jizvy představují krásu předmětu, je vyznavačem „lásky k nedokonalosti“ a například kritizuje, jak „vysokou hodnotu naše společnost přikládá vzhledu“ (s. 56). 

Dalším velkým tématem je dobro a zlo. Pablův soused Felipe třeba zjišťuje, že „se lidi nedělí na chudé a bohaté, černé a bílé, pravičáky a levičáky, muže a ženy, staré a mladé, Maury a křesťany […]. Ne. Lidstvo se ve skutečnosti dělí na hodné a zlé lidi.“ (s. 65) Raluce zase dochází, že „existují hodní lidé, kteří se někdy chovají jako zlí“ (s. 110). Zlo je častokrát nenápadné, ale kniha pojednává i o zlu, které stravuje a ničí. „Zlo vlastní prostředky, které Dobro nezná.“ (s. 103)

Cestou z bezútěšnosti života se jeví schopnost vidět jej v jiném světle. Montero v prezentaci románu Štěstí pro nakladatelství Alfaguara odkazuje na citát stoického filozofa Epiktéta: „nejde o to, co se nám stalo, ale o to, jak na to reagujeme“, jinými slovy: záleží na tom, jak o svém životě mluvíme, jak jej převyprávíme. V románu se to nejnápadněji projevuje u postavy Raluky, s níž se život vůbec nemazlil, přesto však svou minulost vnímá velmi pozitivně: „Štěstí! Já jsem vlastně vždycky měla velký štěstí, víš? A ještě stále štěstí mám, protože kdyby ne, s tím životem, co mám za sebou, nevím, co by ze mě bylo.“ (s. 130) A stejně jako u motivu dobra a zla, i zde se autorka noří hlouběji a ono „převyprávění“ prozkoumává z různých úhlů: jednak jde o překrucování reality, různé klevety, které s každým dalším šiřitelem nabývají obludných rozměrů a mohou nás užírat, jednak o lži, jimiž Pablo i Raluca krmí ostatní. Pravda se zatemňuje, tajemství narůstá – čtenář je ponechán na pochybách až do samého konce, i když rozuzlení tuší.

Rosa Montero tímto příběhem vzdává hold citátu svého oblíbeného spisovatele Vladimira Nabokova „Život je krásný, život je smutný“. Napsala román, v němž se mísí ošklivost a zlo s krásou a dobrem, jeho styl přetéká poetickými obraty: „… horké odpoledne, které se zaprášenou všedností tlačí na sklo okna“ (s. 9) a jeho osamocení protagonisté si stavějí vzdušné zámky a v nejčernějších chvílích nevidí svůj život ani osud zrovna růžově: „Je divné, že má člověk dál hlad, i když se zdá, že všechno ostatní skončilo.“ (s. 25) Autorce se však podařilo do knihy vložit poselství, že každý může v životě pochybit, jizvy na duši nám dokonce mohou přidat na kráse, a když si necháme pomoct od druhých, nemusíme ztrácet naději.