Série Parchanti z Jihu možná není tou komerčně nejúspěšnější řadou scenáristy Jasona Aarona, ale rozhodně za ni sklidil nejvíce ovací: v rámci nejprestižnějších komiksových cen byl v roce 2015 dvakrát nominován a o rok později ve stejných kategoriích (nejlepší pokračující série a nejlepší scenárista) zvítězil. Příběh ukončil dvacátým sešitem v roce 2018, a byť hned v jeho závěru avizuje, že se vrátí s příběhem nazvaným Rebs, zatím k tomu nedošlo a Aaron se věnuje výdělečnějším projektům (především superhrdinům jako Avengers, Thor nebo Doctor Strange) i některým alternativnějším komiksům. Zatím tedy zůstává otázkou, jak to s ohlášeným pokračováním myslel, zejména proto, že konec Parchantů z Jihu je až příliš otevřený.

Co přinesly první svazky

První svazek série byl jasnou parafrází na westernové schéma: osamělý ranař Earl Tubb přichází do zapadlého městečka prolezlého zločinem, aby zde zjednal spravedlnost. Ve svém snažení ale selže a zločin, zosobněný tvrdým, ale inteligentním trenérem místního fotbalového týmu Eulesem Bossem, v okrese Craw vládne dál. Už posledním obrázkem prvního svazku dal Aaron najevo, že odplata se blíží a že ji v machistickém a rasistickém buranově vykoná Tubbova dcera, mladá míšenka. Než k tomu ale dojde, scenárista čtenářům chytře detailněji představí hlavního padoucha, který to rovněž nemíval jednoduché a který kromě toho, že rád komanduje a bije lidi, nese zodpovědnost za svůj fotbalový tým (míněn je samozřejmě americký fotbal). Eules Boss je hyperbolizovaným fanatikem sportovních úspěchů – trénování a vítězství posilují jeho postavení v místní komunitě, které nevyplývá pouze z násilností jeho goril, ale i z přirozené autority schopného (konkrétněji všehoschopného) a dominantního staršího muže.

Ve třetím svazku nás Aaron seznámil s několika vedlejšími postavami, které pak měly hrát větší roli ve vyvrcholení příběhu: dvěma Bossovými zabijáky, kteří ale fungují i jako jeho týmoví asistenti, zkorumpovaným místním šerifem, pobožným traperem, který namísto střelných zbraní používá luk, a samozřejmě s vojačkou Robertou, která přichází pomstít svého otce. Ta se ale objevila až v posledním sešitu (či kapitole) třetího svazku – a ani v poslední knize se nevyskytuje příliš často. Podstatnou část děje totiž zaberou kolize a konflikty, které se odehrávají i bez jejího přičinění a které dramaticky nabourávají dosud pevnou Bossovu pozici.

Jde především o fotbal: Bossův bývalý trenér a rádce, který má u týmu na starosti obranu, už nevydrží tlak svědomí, že pracuje pro vraha a vpálí si kulku do hlavy. A bez jeho rad začíná Bossův tým prohrávat. O to hůř, že i s týmem z vedlejšího okresu. Ten má sice poetické jméno Wetumpka, ale žijí tu parchanti podobného druhu jako v okrese Craw, kteří na tvrdé Bossovy metody umí odpovědět stejně. Je ostatně příznačné, že Bossovi začnou dělat největší problémy konkurenti z vedlejších okresů, a nikoliv stateční westernoví hrdinové přicházející odněkud zdaleka.

Všichni proti padouchovi

Zkouška odvahy ambiciózně rozvíjí rozklad dosavadního řádu ve městě: dříve vedlejší postavy se začínají dožadovat většího prostoru a podílu na moci a ziscích. V některých se ozývá svědomí, jiné cítí šanci nějak si přilepšit, další se pomátly. Ale všichni sledují stejný cíl, zničit, nebo alespoň citelně poškodit Bosse. Je to paradoxní situace, protože čtenář vlastně nemá moc komu fandit, protože Bossovi protihráči jsou jen o něco málo lepší než on sám (budiž, asi nezabili tolik lidí). Aaron naopak chytře pracuje s perspektivou hlavního padoucha, aby ve čtenářích přece jen vyvolával alespoň nějaké sympatie k jeho osobě. Možná to zafunguje u ortodoxních sportovních fanoušků, protože Eules Boss je tím správným šéfem týmu – žije jeho úspěchy i neúspěchy, vzteká se i trpí, a protože mu to přijde už příliš nesportovní, docela dlouho se zdráhá poslat na nejlepšího soupeřova hráče své chlapy s baseballovými pálkami.

Slibně rozehrané intriky nicméně k ničemu nevedou. Aaron jako by chtěl vše najednou rychle ukončit nebo jako by už ho příběh začal unavovat: a tak vše zakončuje triviální honičkou a rvačkou, v níž nakonec figurují jen Boss, Roberta a pomatený traper s lukem. Ze hry je kluk, kterého nechal Boss brutálně zbít a k němuž se trochu tajemně přidávají nebezpečně vyhlížející toulaví psi. Šerif se rozhodne přidat k Bossovým nepřátelům, ale reálně se vlastně k ničemu neodhodlá. Intrikáni (tedy spíše intrikánky – majitelka místní malé banky slečna Compsonová a manželka retardovaného starosty, která vládne jeho jménem) cosi spřádají, ale nikdy se nedozvíme, co přesně to mělo být, jak chtěli Bosse podrazit nebo na něj vyzrát. Zato se po celou jednu kapitolu honí tři lidé po lese. Zde jako by scenárista využil schéma nekonečných superhrdinských bitek, při nichž toho jejich aktéři hodně snesou a hodně napovídají.

Perfektní nedokonalost kresby

Co rozhodně nezklame, je expresivní Latourova kresba. Na první pohled působí kostrbatě až neohrabaně, kreslíř ne vždy identicky trefuje obličeje vedlejších postav. Ale ta nedokonalost patří k věci, posiluje hrubost prostředí, ušmudlanou, buranskou a zároveň hrozivou atmosféru amerického Jihu. A zejména na postavě Bosse se Latour vyznamenává – v té staré, vráskami a jizvami brázděné, převážně zamračené tváři zachycuje všemožné výrazy: opovržení, znechucení, samolibost, zklamání a samozřejmě nejčastěji rozčilení. Ale i vztek tu má své nuance: obvykle je agresivní, ale jindy také zoufalý a spravedlivý, občas i trochu rezignovaný. Boss je rváč v doslovném i přeneseném významu, je to nejzajímavější postava série, která je zároveň nejlépe a nejzajímavěji nakreslená.

Latourova kresba rovněž přispívá k tomu, že jisté zklamání z úplného závěru autorům odpustíme. I proto, že ono zklamání vyplývá z nadmíru vysokých očekávání, která předtím ve čtenářích autoři vzbudili.