Terence David John se narodil do rodiny Davida a Eileen Pratchettových 28. dubna 1948 v britském Beaconsfieldu. Tou dobou ještě nikdo nemohl tušit, že se jednou stane nejprodávanějším britským spisovatelem, milovaným po celém světě, nositelem Řádu britského impéria a také trochu nedobrovolně zarputilým bojovníkem za právo na eutanazii. Koneckonců, Terry Pratchett se narodil do chudých poměrů a jeho rodina neměla žádné konexe v literárním světě. Přesto nebo právě proto je cesta tohoto spisovatele fantastiky až na vrchol uchvacující a takřka neuvěřitelná, jak dokládá i nová oficiální biografie, která nedávno vyšla v překladu Tomáše Jeníka v nakladatelství Argo a v audioverzi ve vydavatelství OneHotBook.

Rob Wilkins pracoval jako osobní asistent Terryho Pratchetta více než dvacet let, a když byla spisovateli diagnostikována vzácná forma Alzheimerovy choroby, stal se navíc i zapisovatelem jeho memoárů. Pratchett podle všeho netoužil vlastní biografii napsat, ke sklonku života však názor změnil a společně s Wilkinsem začal na knize pracovat. Jak se však dozvídáme hned v anotaci, jejího dokončení se již nedočkal.

Knihu otevírá osobní vzkaz, který Wilkinsovi spisovatel zanechal po smrti. Už to naznačuje, že čtenáře čeká místy smutná i lehce úsměvná, ve všech ohledech však velice osobní výpověď. První část se soustřeďuje na Pratchettovo dětství, dospívání a ranou dospělost, už zde jsou ale patrná témata, která se do jeho tvorby promítala po celý jeho život – systémová chudoba, třídní nespravedlnost, láska k literatuře a knihovnám a určitá nedůvěra či obezřetnost vůči autoritám.

Wilkins předkládá většinu této doby prostřednictvím anekdot a vzpomínek samotného Pratchetta a jeho blízkých, zejména přítele Davea Busbyho a manželky Lyn. Historky do sebe zapadají jako jednotlivé dílky skládačky a čtenáři postupně odhalují více o Pratchettově dětství a výchově („Vychovali mě s laskavostí, když to bylo namístě, tak s krátkou a účinnou dávkou přísnosti, a – za což jim náleží nehynoucí vděk – bez jakéhokoliv náboženského nánosu“) i o jeho prvních krůčcích k literatuře, když se mu dostala do rukou kniha Žabákova dobrodružství od Kennetha Grahama („Kdyby měl vesmír smysl pro dramatično, ozvalo by se v tu chvíli hlasité pink!, nejspíš zahrané harfou“). Životopis ukazuje Pratchettovu fascinaci žánrovou literaturou, první literární pokusy a setkání, debaty a korespondence s velikány své doby – J. R. R. Tolkienem, A. C. Clarkem, Michaelem Moorcockem a dalšími. Odhaluje také dříve neznámé informace o spisovatelově osobním životě jako jeho seznámení s budoucí manželkou Lyn Purvesovou, první léta jejich manželství i Pratchettovy novinářské kariéry.

Právě počáteční třetina knihy, která se s jistou nostalgií a shovívavostí vrací do hluboké minulosti, je literárně nejzajímavější, protože jsou v ní nejvíce zřetelné prvky humoru tak oblíbeného Pratchettovým publikem. Je zároveň i čtenářsky nejatraktivnější, protože umožňuje nahlédnout za oponu spisovatelova života před dobou jeho největší slávy, poznat jeho libůstky a vidět ho pestřeji než jen jako slavného literáta. Už zde se rýsuje obraz pracovitého a poněkud svéhlavého mladého muže ze skromných poměrů, který byl odhodlán jít si za svým štěstím i navzdory okolnostem. A tento obraz je ještě výraznější v popisu pozdějších let, kdy se Pratchett ukazuje jako přátelský a laskavý, ale také cílevědomý a místy popudlivý člověk, který neváhá udělat těžká rozhodnutí ve jménu literární kariéry nebo svých blízkých.

Zajímavostí také je, že jeho úspěch navzdory zakořeněným představám mnohých nepřišel okamžitě – první kniha, Kobercové, nezaznamenala žádné závratné prodeje a pomalý start měly i první dva romány ze světa Zeměplochy. Trvalo až do závěru 80. let, než se Pratchett vydal na dráhu spisovatele na volné noze, a je trochu škoda, že se životopis tomuto období věnuje jen z rychlíku. Zatímco první část knihy provádí čtenáře klíčovými událostmi a historkami někdy s až přehnanou pečlivostí, v té druhé je trochu znát, že měl Wilkins k dispozici menší objem materiálu ke zpracování. Důvody si lze jen domýšlet, spíše než na výpověď samotného Pratchetta ale v druhé části knihy spoléhá na externí zdroje nebo vlastní vzpomínky, což vede k rapidnímu úbytku humoru a lehkosti textu. Pohled do zákulisí pracovních návyků a jednání úspěšného spisovatele po roce 2000 je nicméně i tak poutavý a ukazuje, jak málo jsou veřejně vidět procesy, které se odehrávají po dopsání knihy – ať už jednání uvnitř nakladatelství a redakce, výroba dárkových předmětů, nebo domlouvání filmových práv.

Emočně nejsilnější je samozřejmě závěrečná třetina, když kolem roku 2007 začínají Pratchetta postihovat výpadky paměti a je mu diagnostikována vzácná forma Alzheimerovy choroby. Pasáže, v nichž se spisovatel potýká s ortelem nevyhnutelné smrti, jsou zdrcující a syrové a ukazují ho v nesmírně lidské a zranitelné poloze. I v této těžké chvíli se nicméně dokázal vzepnout a začít bojovat tak, jak to dělal po celý svůj život, tentokrát za právo na důstojnou smrt. Pratchett otevřel v Británii veřejně tabuizované téma eutanazie a do poslední chvíle lobboval za možnost asistované sebevraždy.

Nelze si nepovšimnout, že tam, kde je první část knihy především Pratchettovou výpovědí, je druhá svědectvím Wilkinsonovým. Humor ustupuje do pozadí a poznámek pod čarou, nadsázka mizí a autorův osobní asistent předkládá čtenáři mrazivé situace, v nichž pomalu sledoval svého dlouholetého zaměstnavatele a přítele scházet. Mezi řádky odhaluje tragickou bezmoc tváří tvář nevyléčitelné nemoci, jíž Pratchett dokázal čelit s bojovným zápalem, zatímco jeho nejbližší s ním tiše trpěli.

Životopis, který sepsal Rob Wilkins, je přátelské pokývnutí a pocta jedinečnému autorovi. Nabízí čtenářům celistvý, byť možná oficiálně vycizelovaný obraz muže, jehož životní cesta bude inspirací a zdrojem pobavení a moudrosti pro jeho fanoušky i pro ty, kdo jeho dílo ještě neobjevili. Třebaže je text mnohem sušší, než jsou čtenáři děl Terryho Pratchetta zvyklí, onen důvěrně známý humanismus a jemný humor z knihy pomrkávají mezi řádky jako vybledlá vzpomínka. Život v poznámkách pod čarou je tak jako setkání po letech s někým, koho sice již skoro nepoznáváte, ale přesto jste z tohoto posledního shledání šťastni.