„Počkejte, až přechod přiletí, nafouklý poprsí už budete mít věky. Člověk už sice nemá starost o děti, zato má propocený spoďáry i deky.“ Takto naturalisticky líčí textařka a skladatelka Jana Rychterová (1971) ve své Klimakterické písni úskalí tzv. přechodu čili období vyhasínání pohlavního cyklu ženy. Většinu témat z této písně, i některá další, obsáhle pokrývá právě vydaná kniha Padesátka. Čím žijí ženy v období přechodu. Na základě rozhovorů s kamarádkami i odbornicemi ji napsala Lenka Kapsová (nar. 1971). Pracuje jako překladatelka a učitelka na waldorfské střední škole, rovněž píše sloupky pro Orientaci Lidových novin.  

V Padesátce se věnuje fyzickým, duševním (i psychosomatickým) změnám, kterými žena v daném období prochází, ztrátám, které její stárnutí přináší, ale i potenciálním přínosům. Líčí dilemata žen, které cítí potřebu nově definovat svoji ženskou identitu, když už jejich dělohy přestaly plnit svoji biologickou funkci, případně o ně kvůli operacím úplně přicházejí. (Jedna z respondentek kupříkladu potřebovala několik let, aby se na odstranění dělohy psychicky připravila a zvykla si na představu, že už možná nebude „celá žena“.) Autorka přibližuje, co pro ženu znamená nová životní role babičky (správně k tomu připomíná nedávné teorie zdůrazňující význam babiček v evolučním vývoji lidstva). A zmiňuje i to, jak se převrací role padesátnice ve vztahu k jejím rodičům, které musí stále častěji opatrovat a hlídat, ale i k vlastním potomkům. Sama Kapsová popisuje okamžik, kdy si tuto proměnu uvědomila v chování své dospělé dcery a došlo jí, že pozvolna nastává čas, kdy se role i u ní vymění: „Místo abychom pečovali o své děti, budou naopak ony bdít nad námi, radit nám nebo se chytat za hlavu nad naší pitomostí.“ 

Takový je přirozený vývoj, a čím dříve si to všichni zúčastnění připustí, tím lépe. Ovšem kniha cituje i smutnější případy, kdy se role nepřirozeně kříží a jsou nekompatibilní. Jedna z respondentek tvrdí o své matce, že vlastně nikdy nezaujala adekvátní roli ve správný čas: „Když měla být matkou, tak nebyla matkou, protože mě vychovávala babička. Když měla být babičkou, tak nebyla babičkou, ale chovala se jako matka mých dětí. A teď, když já už mám vnoučata, tak ona taky dělá babičku mým vnoučatům. Ona mi vlastně ve všech rolích jakoby překáží.“

Kniha přináší příběhy drsné a deprimující, ale i radostné. Kapsová se snaží nastínit spíše pozitivní potenciál daného období: „V adolescenci se učíme používat nově nabyté schopnosti a osvojujeme si nové sociální role, v období přechodu je naopak hlavní výzvou přijmout úbytek sil a vyrovnat se s tím, že o mnohé z těchto rolí přicházíme. Tím může být přechod ještě náročnější než dospívání, zároveň však nabízí šanci na hlubší ponor. Nemáme si slábnutí tělesné schránky vyložit jako pobídku čerpat nadále z toho hlubšího, duševního a duchovního, co jsme během života nashromáždili?“ 

Autorka neskrývá své katolické vyznání, ale je současně schopna přijímat i impulzy z jiného prostředí (mj. například učí ve waldorfské škole). Se sympatiemi se kupříkladu vyjadřuje o slavné, ale pro někoho i kontroverzní knize Ženy, které běhaly s vlky. Mýty a příběhy archetypů divokých žen (Pragma, Knižní klub, 1999). Titul má svoje zastánce a chápavé čtenáře i v akademickém světě. (Čtenáři Michala Viewegha si možná vzpomenou na jeho Biomanželku, kde knihu podrobil sžíravé kritice.) 

V recenzované knize autorka projevuje také vstřícnost k rituálům neevropských kultur, které podle ní mohou vést k lepšímu sebevnímání: „Začneme-li citlivě pozorovat své tělo v různých fázích cyklu, naučíme se mu lépe rozumět a chápat, co právě potřebuje.“ Konkrétně Kapsová  zmiňuje praxi menstruačních chýší, do nichž se u některých národů ženy během „svých dnů“ uchylovaly. Ty jsou většinou vykládány jako důkaz opovrhování ženami a jejich menstruací, ale Kapsová nabízí i vstřícnější pohled, daný tím, že menstruační krev byla v některých kulturách vnímána i jako posvátná, obdařená „zvláštními ochrannými či posilujícími schopnostmi“. Menstruační chýše tedy sice mohly „být prostředkem k dočasnému zapuzení žen ze společnosti, zároveň však i místem poskytujícím chráněný prostor a čas, kdy je žena osvobozena od běžných povinností a může být chvíli jen sama se sebou“. Jindy ale zase s pobavením cituje vyprávění respondentky, která se předůležitě chystala na obřad žehnání svému lůnu, během kterého se měla propojit s ženami z jiných zemí, ale nejdříve ji vyrušoval manžel hlomozící s křovinořezem a nakonec ho zcela propásla, protože jí až pozdě došlo, že se původní termín týkal jiného časového pásma.  

Autorka v knize rozhodně nevystupuje jako tradiční katolička, která se o některých věcech cudně vyjadřuje jen ve zpovědnici. Míra otevřenosti Lenky Kapsové je naopak relativně velká, přičemž nejde o samoúčelný exhibicionismus, ale o upřímnost, která má v textu své opodstatnění. Někdy z ní promlouvá i autorčina hravost a nekonvenčnost, jako když se sebeironicky definuje jako „trochu potrhlá, hravá popleta“, která se náročně vyrovnává s tím, že se to neslučuje s její vlastní představou o tom, jak by se žena jejího věku měla chovat. 

V některých ohledech coby věřící padesátnice zůstává ovšem konzervativní, jako když vyjadřuje jistou nechuť či nedůvěru k feminismu nebo obavu, že nabídka bezbřehé fluidity při volbě genderu je pro některé dospívající docela „fuška“ a vytváří u nich vnitřní chaos. Svoji instinktivní obavu se však vzápětí snaží otupit a relativizovat: „Kdoví, možná je experimentování s identitou zčásti i hra, způsob, jak si osahat ženskou i mužskou identitu.“ Dodejme také, že podobný způsob kategorizace více než dvou pohlaví je u nás stále relativně nový, ale pokud se nějak podaří jej pevněji zakotvit v rámci společenských i duchovních struktur, jako tomu bylo v jiných civilizacích (například u amerických indiánů), snad přestane působit tak chaoticky.  

Pokud se v nakladatelské anotaci tvrdí, že klimakterium a stárnoucí ženy je často opomíjené téma, musíme doplnit, že se mu věnuje stále více titulů z oblasti beletrie (Hůlové Nejvyšší karta, Těla Kláry Vlasákové) i non fiction. Ty různými způsoby říkají, že ženy ani po padesátce rozhodně nejsou „na odpis“, naopak že můžou díky svým znalostem výrazně prospívat společnosti. V některých publikacích je vedle zdravotního aspektu navíc obsažen i kritický osten vůči lékařskému systému, který je údajně navržený „pro potřeby mužů“, jak se tvrdí v knize Manifest menopauzy (Jan Melvil Publishing, 2022) gynekoložky Jen Gunterové. Další více zdůrazňují potenciál rozvoje a „znovuzažehnutí“ ženské kreativity, spirituality a sexuality, přičemž „už jen dvě těla, která spolu v bdělé pozornosti leží,“ můžou vytvářet lásku, jak tvrdí kniha Tantrický sex a menopauza (Synergie 2019). Tantra je ovšem pro mnohé katolíky výraz téměř vulgární, na čemž mají svůj díl viny i pochybné aktivity lidí, jako je „Guru Jára“. 

Kniha Padesátka se od zmíněných odlišuje tím, že zahrnuje hned několik odlišných rovin: fyziologickou, sexuální, sociální i spirituální. I když je primárně určena ženám, doporučit ji lze i těm mužům, kteří chtějí ženy lépe pochopit, nebo se dokonce vcítit do toho, co se s jejich partnerkou po padesátce děje. Prezentované úhly pohledu jsou v knize ovlivněny konfesí autorky, ale možná méně, než by čtenář čekal (nebo se snad i obával): popisovanými změnami totiž prochází ženská těla univerzálně, bez ohledu na vyznání.