Román poválečného japonského spisovatele Jukia Mišimy (1925–1970) Zpověď masky (Kamen no kokuhaku, 1949) dnes patří k literární queer klasice. Autor jej vydal jako svou druhou prózu v pouhých čtyřiadvaceti letech. Vypráví příběh o japonském chlapci jménem Kóčana, jenž se na pozadí dramatických událostí druhé světové války vyrovnává se svou odlišností v podobě své homosexuální orientace a poněkud deviantních erotických představ o probodnutých nebo jinak mučených mužských tělech. Kniha měla okamžitý úspěch a udělala z mladého spisovatele celebritu. Celosvětovou slávu mu pak zajistil román Zlatý pavilon, který u nás poprvé vyšel už v roce 1998 a Rubato jej v roce 2022 vydalo v přepracovaném překladu. Dnes je Jukio Mišima považován za jednoho z nejvýznamnějších japonských spisovatelů dvacátého století, jeho literární tvorbu však někdy zastiňují kontroverze jeho vlastního života, nacionalistické názory a dramatická sebevražda, jíž vyjádřil nesouhlas s poválečnou politikou Japonska. Nově se český čtenář s tímto kultovním autorem může seznámit také prostřednictvím jeho novely Život na prodej, kterou v překladu Jana Levory vydalo v roce 2023 nakladatelství Argo.

„Výchozí body mé existence“

Jestliže můžeme, nebo bychom dokonce měli oddělovat autora od díla a dílo od autora, v případě Jukia Mišimy a jeho autobiograficky laděného románu Zpověď masky to neplatí. Literární hra, kterou zde Mišima rozehrává, totiž počítá s tím, že příběh čteme jako upřímné studium autorovy vlastní duše, bez ohledu na to, že vypravěč románu se jmenuje Kóčana a jeho první vzpomínka pochází ze dne, kdy se narodil.  

Autor se v analytické introspekci noří do svých dětských prožitků, poznamenaných uzavřeností před okolním světem, a vypráví o prvních vzpomínkách, které formovaly jeho osobnost. Jeho introspekce se přitom podobá jakési sebe-diagnostice, pokusu popsat, jak se vyvíjela jeho odlišnost od „normálních“ spolužáků a přátel a jaké podoby na sebe braly objekty jeho touhy.

Vypravěč s takřka proustovskou důsledností analyzuje své dětské prožitky – ty podstatné, pravé, utajované, ony „výchozí body [jeho] existence“: pach potu vojáků, kteří v průvodu procházeli kolem domu jeho rodičů, převlek za tanečnici Tenkacu, Wildovu větu „Mezi střelami zavražděn leží krásný rytíř“, platonickou lásku k svalnatému spolužáku Ómimu i ony nesčetné obrazy krvavého, různými způsoby mučeného krásného mužského těla, jež stojí u zrodu jeho esteticko-erotických představ. „Jenomže moje srdce nedokázalo odolat smrti, noci a krvi, přelud ,vražděných princů‘ mě vytrvale pronásledoval. Proč mě tak těšily sny o krutém umírání princů v kamaších, v nichž se rýsovala jejich těla?“ (s. 28)

Maska

Současně s tím, jak Kóčana odhaluje své utajované představy a fantazie, zároveň také popisuje, jak se je pokoušel skrýt. Rozkrývá mechanismy jakési masky normálnosti, již si nasazoval, když předstíral touhu po dívčím těle, zájem o klukovské hry nebo když se pokoušel o vztah s kamarádovou sestrou Sonoko, která v něm vzbuzovala hluboké, leč ryze platonické city. 

Jestliže jej tato maska bránila před společenským (a nejspíš i vlastním) odsouzením, vyvolávala v něm však současně i hlubokou vinu a pocity falzifikace vlastní osobnosti. 

„Teď se k tomu navíc přidal ostrý žal, který ve mně vyvolala Sonoko, když jsem ji ráno uviděl. Vrátil se s ještě větší intenzitou a naprosto otřásl základy mé existence. Přesvědčoval mne, že každé slovo, které jsem dnes vyslovil, všechno, co jsem udělal, bylo falešné. Alespoň jsem ovšem zjistil jednu věc: je mnohem méně bolestné smířit se s faktem, že falešné bylo vše jako takové, než se mučit pochybnostmi o tom, co z toho bylo pravé a co falešné.“ (s. 137)

Román tak svým způsobem představuje akt snímání této masky normálnosti. Jeho vypravěč se ve vlastní minulosti pokouší odlišit pravé od falešného, skutečné od předstíraného, neboť jedině tak může porozumět sám sobě a zároveň svou pravou tvář odhalit i druhému – čtenáři.

Svatý Šebestián

Román nicméně není jen prostá zpověď, je to také literární fikce a jeho působivost vedle autenticity osobního příběhu umocňují také spisovatelovy vyprávěcí postupy. V Mišimově tvorbě se potkávají tradiční japonské i západní vlivy. Jeho obraznost je ovlivněna samurajskou tradicí nebo básníkem Itó Šizuou (1906–1953), který inspiroval jeho zálibu v tématu smrti a její krásy, ale jeho styl poznamenala i četba evropských romantiků a francouzských modernistů. 

Zpověď masky je dílo jazykově i myšlenkově košaté, osobní vzpomínka se v něm prolíná s filozofickým hloubáním a někdy i uměleckou kritikou. K nejcitovanějším pasážím patří popis dojmů, jež v Mišimovi zanechal obraz svatého Šebestiána od barokního umělce Guida Reniho. Křesťanský mučedník je na obraze ztvárněn jako téměř nahý, oči má upřené k nebi, trup probodnutý šípy a vypravěč v krajním vytržení sleduje, že „v jeho napjatém břiše či v lehce zkroucených bocích nebyl ani náznak bolesti, byl tam spíše záchvěv malátné rozkoše připomínající hudbu“ (s. 42). Toto spojení utrpení a extáze autora zcela uchvátí a navždy poznamená jeho esteticko-erotický „vkus“. 

Slova a činy

Jukio Mišima, vlastním jménem Kimitake Hiraoka, je umělec toho typu, u něhož není jasné, kde končí literatura a začíná život. Mišima jako by se vytrvale snažil žít své představy a fascinace, jimiž se ve své tvorbě zabývá. Intenzivně se věnuje cvičení a šermířskému umění samurajů kendó, aby zdokonalil své tělo a přiblížil se tak svému ideálu mužské krásy. V roce 1968 se nechává portrétovat stylizovaný do svatého Šebestiána z Reniho obrazu. V souladu s tolik obdivovanou samurajskou etikou (a estetikou) v roce 1970 spáchá seppuku tak, že si zabodne nůž do břicha a pak si nechá setnout hlavu. Učiní tak na protest proti japonskému poválečnému vývoji a odklonu od tradičních hodnot. Realizuje tím jednak samurajskou představu hrdinské smrti, kanši, jako vzdoru proti autoritě, jednak svou fascinaci tragicky umírajícím tělem mučedníka. Mišima takto krajním způsobem završuje své literární dílo vlastní smrtí. 

Jeho román působí jako snímání masky a odhalování „skutečného“ člověka. Každé vyprávění, jakkoli autentické, však pracuje se stylizací: autor vybírá pouze některé momenty ze svého života, interpretuje je určitým způsobem, staví z nich příběh. Nabízí se tedy otázka, do čí duše jsme vlastně po přečtení Zpovědi masky nahlédli – do duše fiktivního Kóčana, umělce Mišimy, nebo občana Kimitaky?