Retrodetektivky patří mezi polskými čtenáři snad k nejoblíbenějším žánrům vůbec a polský spisovatel Tomasz Duszyński (nar. 1976) za sérii Glatz, jejíž první díl letos vyšel česky v překladu Michaela Alexy a Pavla Peče v Nakladatelství Slovart, získal řadu cen. Autor nás na cestě za sériovým vrahem zavede do předválečného Kłodzka neboli Glatzu. Sám z Dolního Slezska pochází a pečlivě se věnoval studiu místních reálií i způsobu práce kriminální policie. 

iLiteratura: Vaše retrodetektivka Glatz, což je německý název dnes polského města Kłodzka, se odehrává v roce 1920. Proč zrovna tento rok?
Tomasz Duszyński: Když jsem se pustil do psaní Glatzu, přemýšlel jsem, ve kterém roce v ději začnu. Knihu otevírá scéna nalezení oběti vraždy na starém kladském mostě. Tenhle výjev se mi během jedné noci zdál, s podrobnostmi i s atmosférou. Takže k tomu, abych příběh začal rozvíjet, pracovat na něm, mě motivoval sen. A právě v roce 1920 byla jedna ze šesti soch na zmíněném mostě sejmuta a nahrazena kopií, originál se měl v mezičase restaurovat. Nějakou dobu na podstavci dokonce nestálo nic – a to byl moment, který jsem se rozhodl využít. V dalších knihách ze série, která se překládá i do češtiny, se posunuji dále, chronologicky, teď jsem v roce 1924. Pokud se mi to podaří, rád bych skončil ve třicátých letech dvacátého století, kdy se k moci dostane NSDAP, v Kłodzku je sesazen a uvězněn starosta a rovnováha sil i samotní lidé se zcela promění. To je konec určitého období, počátek nacistické říše. 

iLiteratura: Proč zrovna Kłodzko, není těžká otázka, vaše rodina z dolnoslezského města pochází, žijete v nedalekém Strzelině. Jak se ale vaše rodina dostala do Dolního Slezska, které bylo před válkou německé?
Tomasz Duszyński: Moje babička pochází z Varšavy. Za německé okupace ji naložili do auta a vyvezli do Německa na nucené práce, strávila tak v továrnách a na polích celou válku. Po válce se chtěla vrátit do Varšavy, ale nemohla, a to z jednoduchého důvodu: dům, v němž s celou rodinou žila, neexistoval, byl vybombardovaný a všichni zemřeli, neměla se kam vrátit. Nabídli jí byt v Kłodzku, z nějž byli vysídleni Němci, protože tato území nově připadla Polsku jako náhrada za východ země, připojený k Sovětskému svazu. Babička v Kłodzku poznala dědu a zůstala, narodil se tam můj tatínek. Já jsem se narodil ve Strzelině, kde jsme také žili první čtyři roky mého života a z balkonu jsme měli výhled na Kladskou tvrz v dálce. A pamatuji si mlžnou a tajemnou podzimní atmosféru. Možná i to po letech probudilo moji představivost.

iLiteratura: Jak dnes lidé v Kłodzku vnímají německou minulost města? 
Tomasz Duszyński: První obyvatelé celého Dolního Slezska si nepochybně prošli velmi traumatizujícími zážitky, přišli o své domovy nebo z nich museli odjet a přijeli na místo, kde se cítili cizí. Navíc často bydleli v bytech, kde ještě žili Němci čekající na odjezd do Německa, kteří se loučili s místem, kde prožili celý život. A v tu dobu opravdu nebylo jisté, jestli celé Slezsko, nejen to Dolní, nebude opět německé, jestli se tam původní obyvatelé nevrátí. Panovala velká nejistota, a to řadu let. Raději o Němcích moc nemluvit, moc o nich nevědět, nepřipomínat, že tu žili. Za komunismu také nebyl ponechán prostor pro to, aby se lidé svobodně s podobnými pocity vyrovnali, Německo bylo rozdělené na to „spřátelené“ a to „kapitalistické“, ale ani to komunistické nebudilo důvěru. Což souvisí s tím, že Poláci za války zažili od německých okupantů nevídaný teror. Mění se to samozřejmě s novými generacemi, pro něž je to už minulost. Sám jsem se nesetkal s negativními reakcemi ve stylu „proč píšete o německém Glatzu?“, pouze jednou na internetovém fóru, ale na čteních nikdy.

iLiteratura: Jaká žila v meziválečném Glatzu společnost?
Tomasz Duszyński: Poláků tam žilo málo, většinu tvořili Němci a Židé, kteří často vlastnili lékárny, obchodní domy, potom také trochu Češi. Poklidné soužití se změnilo ve třicátých letech minulého století. Najednou soused sousedovi rozbil výlohu, byla vypálena synagoga, kterou nezachránilo ani to, že na dveřích byla pamětní deska se seznamem obětí první světové války, v níž za Německo bojovala řada Židů. Padl v ní například i syn majitele největšího obchodního domu v Kłodzku. Zajímavé je, že lidé si dnes spojují krutost a nelidské násilí především s druhou světovou válkou, ale takzvaná Velká válka byla s nasazením bojových plynů, mučením a počtem obětí stejně brutální. Byť samozřejmě nedošlo k něčemu stejně otřesnému, jako byl pokus vyhladit celý národ, evropské Židy. 

iLiteratura: Je příběh sériového vraha z Glatzu založen na reálných událostech, které jste vypátral v archivech?
Tomasz Duszyński: O podobných zločinech jsem se nedočetl. Část citlivých dokumentů byla bezpochyby zničena, ale archivy pro mě byly zajímavé proto, že člověk může poznat práci policie, číst autentické popisy zločinů, i kdyby mělo jít jen o drobné krádeže. Našel jsem třeba dokument, že magistrát koupil policii psací stroje, ale policisté stále psali ručně, stroje ležely ladem a prášilo se na ně. Někdy je těžké jejich zápisy rozluštit. Snažil jsem tedy zjistit co nejvíce o každodenní práci policie, aby byl Franz Koschella, jeden z mých dvou hlavních hrdinů, autentický. Je to místní strážmistr, který svoje detektivní schopnosti rozvíjí pod vedením tajemného Wilhelma Kleina. V románu ale vystupují i některé skutečné historické postavy – například starosta Franz Ludwig, kterému město vděčí za to, že po první světové válce nebylo obsazeno vojáky, nebo fotograf Dolního Slezska Georg Marx, autor tisíce pohlednic z meziválečného období. Samotný příběh vraždy je dílem mé představivosti, ale město je skutečné – nakolik jsem dokázal nastudovat všechny podrobnosti.  

iLiteratura: Mluvíte dokonce o tom, že čtenář se jako ve stroji času vrátí o sto let zpátky. Jak jste informace o meziválečném Kłodzku získával?
Tomasz Duszyński: Za mnoho vděčím Muzeu Kladska a jeho zaměstnankyni Ireně Klimaszewské, která mě doslova zavalila mapami, archiváliemi a dalšími dokumenty. Velmi mi pomohli samotní občané Kłodzka, posílali mi tisíce fotek města, ulic, domů z různých časových období. Takže jsem měl představu, jak ve dvacátých letech vypadaly ulice, o nichž píšu, co bylo na vývěsních štítech. Pracoval jsem také v archivu ve Vratislavi, v Kamieńci Ząbkowickém jsem objevil archiv bankovních detektivů. Kdokoliv chtěl půjčku, banka si ho prověřila, a to neuvěřitelně pečlivě. Jestli pije, nehraje hazardní hry, nemá milenku, kde pracuje, co dělá jeho rodina. Jestli neexistuje nějaké riziko. Objevil jsem případ muže, který nedostal půjčku, protože měl dvě milenky, a banka se rozhodla, že na ně vydává moc peněz a není důvěryhodný. Takže to bylo pro představu o tehdejší společnosti velmi zásadní a zajímavé.

iLiteratura: Mezi polskými čtenáři jsou retrodetektivky poměrně oblíbené, připomeňme třeba Marka Krajewského a jeho sérii z Vratislavi neboli Breslau. Čtete své kolegy?
Tomasz Duszyński: Máte pravdu v tom, že detektivky a krimi všeobecně patří mezi polskými čtenáři k nejpopulárnějším knihám. Ročně v tomto žánru vycházejí asi čtyři stovky polských titulů, což je opravdu hodně. Takže nakladatelé bojují o trh a úspěch, stejně jako autoři. Proto jsem vděčný za ceny, které moje knihy dostávají. Sám ale jiné autory nečtu, snad i z obavy, abych pak náhodou nějaký motiv nepoužil a nebyl nařčen z toho, že jsem ho opsal od někoho jiného.