Začátek příběhu není pro Haralda zrovna nejšťastnější. Po prohýřené noci by chtěl jen vyspat opici a pak si dát možná prostopášné repete. Místo toho ho neurvale budí podezřele vycvičení zbrojnoši a máchají mu hlavu ve vodě, protože jeho služeb si naléhavě žádá nobilita. Konkrétně hrabě La Trémoille, který má na starost speciální operace franského krále, a regent Jean de Maguiron, který v době královy nepřítomnosti vládne Paříži. Právě on má choulostivý problém. Tak nějak se mu ztratil velvyslanec córdobského emíra. Jelikož je současný emír vznětlivý a navíc ambiciózní a současný franský král rozhodně nedosahuje reputace svého předka Karla Velikého, je jasné, že je velvyslance třeba najít, aby se z jeho zmizení nestala záminka k válce. Zároveň je třeba jednat rychle, než se věc dostane na veřejnost. Nebo alespoň dřív, než se o ní doslechne král, který by tak mohl začít přemýšlet o tom, že jeho regent není nejschopnější. Jakou má Harald, neupravený a zjevně stále opilý žoldák, kvalifikaci? Vypadá to, že na velvyslancově zmizení je cosi nadpřirozeného, a na to se Harald specializuje. A navíc je to viking, a je tudíž přinejhorším postradatelný. Začíná souboj s časem a ostrá detektivní i akční jízda napříč tak trochu jinou Paříží na počátku desátého století…

Martin Sládek je jednou z vycházejících hvězd české akčně laděné fantastiky. Je schopen psát postapokalyptické příběhy stejně jako zběsilé historky o cestování časem, ale jeho nejpopulárnější postavou je právě vikinský wicht Harald. Tulák, vybavený magickým amuletem ve tvaru mjöllniru, který vandruje středověkou Evropou na přelomu devátého a desátého století, v níž se poměrně běžně praktikuje magie – často i pod patronátem církve, která v ní vidí další mocenský nástroj. Ve sbírce dvou novel Hodina vlků a především v románu Hladová smečka (který se mimochodem dle vnitřní chronologie série odehrává až po Železném srdci) je jasně vidět inspirace nejen Sapkowským a jeho zaklínačem Geraltem, ale i klasickými romány Davida Gemmella a dalších domácích i zahraničních spisovatelů, populárních (či začínajících) především v devadesátých letech. Hladová smečka proto někdy připomínala spíše nadšený fanouškovský pastiš než původní román už relativně zkušeného autora. 

Tyto výtky už ovšem v Železném srdci neplatí. Ano, stále je jasné, čím a kým se Sládek inspiroval, ale jeho Harald má nyní vlastní hlas a příběh románu je mnohem sevřenější a lépe vystavěný. Skvěle zde funguje především městské prostředí rozrůstající se Paříže, v němž Harald může vstupovat do interakcí s otevřenými hlavami své doby, takže jeho až pozoruhodně moderní názory a postřehy už tolik nešustí papírem, jako když jsme o nich četli v románu odehrávajícím se v norské divočině – a navíc už mnohem víc než na rádoby poetické mudrování sází na sarkastické špičkování. Inu, přesedlal na akčnější fantasy verzi Philipa Marlowa. A také se díky tomu mnohem lépe prohlubuje jeho charakter, stejně jako charakter vedlejších postav – například válečníka Hendrika te Winkel.

Především ale skvěle funguje počáteční detektivní zápletka, které diktuje tempo: šibeniční termín. Harald okamžitě vyráží pátrat po stopách, odhaluje první náznaky, že velvyslanec měl i nějakou tu skrytou agendu, a téměř vzápětí se začínají objevovat první mrtvoly a množit útoky na jeho život… V Paříži tak bude pořádně horko i z jiných důvodů, než jsou letní vedra.

Je zajímavé, že ve srovnání s Hladovou smečkou, která měla o několik desítek stran méně a reálně se v ní událo mnohem více věcí, působí právě Železné srdce jako dějově výraznější. Jednotlivé scény jsou totiž mnohem lépe dohrány a jejich návaznost je plynulejší, zvraty vycházejí nejen z logiky děje, ale i z toho, k jakým závěrům dojde která postava (a jak ji nutí reagovat její smysl pro čest či povinnost). Ve svých prvních dvou třetinách (oficiálně „kapitolách“) tak román neustále přidává na tempu. A protože ve hře jsou brzy i tajemní orientální zabijáci a rytíři německého panovníka, jenž přijíždí na návštěvu ke svému franskému „královskému bratrovi“, je první finále příběhu skutečně dramatické a náležitě barvité. 

Už to by stačilo, aby bylo Železné srdce zatím nejlepší Sládkovou knihou, ale to nejlepší přichází v poslední třetině (neboli kapitole), která je v naprostém kontrastu ke zbytku příběhu zcela záměrně tlumená. Vše se zdánlivě uklidní, postavy mají čas se nadechnout… a zjistit, jakou cenu už musely zaplatit a co ještě budou muset obětovat. Podobně radikální změnu dynamiky ve fantasy moc nenajdeme a rozhodně to chce odvahu. A také schopnosti. Jestli něco dokazuje Sládkův autorský vzestup, pak právě to, že Železné srdce se nerozpadá na dvě oddělené knihy, ale funguje jako celek. V závěru se navíc dostane ke slovu i jistá drsná melancholie, která ještě v Hladové smečce působila nepatřičně a nuceně, ale zde je skutečně logickým důsledkem všeho, čím si Harald a jeho blízcí během několika málo dní v Paříži prošli. A tak nezbývá než doufat, že to nebude trvat dalších pět let, až se Harald opět vrátí. Tentokrát už totiž opravdu patří k tomu nejlepšímu, co akčně laděná česká fantasy nabízí.