Thorgal je série stále velmi populární a jako taková v zásadě nekonečná. Respektive dokud o ni bude zájem, tak se vždy najde někdo, kdo ji bude psát a kreslit. Proto samozřejmě devětadvacátým sešitem nazvaným Obětina (originál vyšel ve Francii roku 2006), který je v loňském českém omnibusu poslední, neskončila. Thorgalovy příběhy jen přestal psát původní scenárista Jean van Hamme, kterému v té době bylo pětasedmdesát let, a nahradili jej jiní: zprvu Yves Sente, pak Xavier Dorrison a aktuálně Yan. Polský kreslíř Rosinski u série vydržel až do sešitu číslo 36, další čtyři už nakreslil Fred Vignaux, ten zatím poslední v loňském roce. Ústřední postavou série se zároveň stává Thorgalův dospívající syn Jolan, který ve zmíněné Obětině od otce odchází, aby splnil slib, který dal polobožskému čaroději za to, že Thorgala vyléčí z otravy jedem.

Což je mimochodem v nekonečné sérii důležitý a cenný prvek: zatímco třeba Astérix, Tintin nebo Lucky Luke zůstávají stále stejně mladí a nezdolní, Thorgal ve svých příbězích stárne. Patrnější je to na jeho rodině, zejména dětech, ale i Thorgal jako by byl stále unavenější a omlácenější všemi těmi divokými eskapádami, z nichž občas vyvázl na hraně života (a párkrát byl dokonce vlastně za ní). Už v posledních dvou příbězích svazku Barbar se Thorgal vlastně trochu stahuje do ústraní: v příběhu Kriss z Valnoru je skoro celou dobu bezvládný, sotva schopný sedět na koni, paralyzovaný otravou. Děj táhnou jeho dvě osudové ženy, zejména titulní Kriss, které tu autor přisoudil podstatně více sympatických vlastností než v některých minulých sešitech. V Obětině už jej proberou, ale syn Johan je mu zde přinejmenším rovnocenným partnerem.

Svazek pěti příběhů zároveň naznačuje jistou scenáristickou únavu. Van Hamme sice přináší nová prostředí, z nichž to nejzajímavější se nachází v jakési římské provincii a posouvá hypotetický čas děje z původně raného středověku do pozdního starověku, ale jinak jsou syžety příběhů dosti podobné. Thorgal se snaží z dalekých jižních krajů dostat zpět na sever, do vikinské vesnice, odkud pochází jeho žena Aarice, ale cestou jeho loď vždy nějak ztroskotá a Thorgal s Aaricí a dětmi (případně s příležitostnými společníky, kteří se k nim přidají) musejí podstoupit střet s vládci malých království (či dokonce jen jednoho podzemního chrámu), kteří obvykle krutě trápí své poddané. Na konci každého příběhu užuž míří domů, ale hned na začátku dalšího je znovu nalezneme v zajetí, otroctví nebo jiné šlamastyce. Opět ve světě, kde se mísí technologie s magií a kosmonauti v kosmických lodích se severskými bohy, kteří bezstarostně kouzlí. Zejména průniky sci-fi do jinak čistě fantasy žánru mohou působit poněkud rušivě, ale v sérii to není poprvé a jistě ani naposledy a čtenáři si na to už zvykli.

Poslední sešit je zajímavý také tím, že přináší změnu Rosinského kreslířské techniky. Jak uvádí Tomáš Prokůpek v zasvěcených předmluvách, které uvádějí jednotlivé příběhy, Rosinski se v Obětině oproti předchozím kolorovaným kresbám pustil do malby. Čeští čtenáři tento styl už znají ze dvou dobrodružných příběhů, společně vydaných pod názvem Temnými cestami. Působí to plastičtěji, propracovaněji a obecně moderněji, ale dá to samozřejmě více práce. Nicméně už předtím tvůrci opustili původní tempo jednoho sešitu ročně, takže rozdíl v čase kreslení (či malování) není tak podstatný a za tu námahu to v čase počítačového kolorování jistě stojí.

Co se sluší ocenit, je důstojné uzavření Thorgalových dobrodružství. Poslední příběh je možná trochu řídký, zároveň ale Thorgala přivádí konečně domů a otevírá scénu pro jeho syna. Nevylučuje přitom, že se Thorgal na scénu znovu vrátí. Což jsou všechno dobré zprávy. Teď jen zůstává otázkou, zda jeho příběhy budeme moci číst také v češtině: série Thorgal se dlouhodobě potýkala s problémy a vystřídala několik vydavatelů, než ji Egmont převedl do formy omnibusu. Která je možná tou jedinou správnou: dobrodružství vikinga z vesmíru si totiž koupí spíše čtenáři starší generace, kteří jsou ochotni a schopni si za důstojné vázané vydání připlatit čtyřcifernou částku.