Mají novinářky těžší práci než jejich mužští kolegové? Nakolik je pro jejich práci důležitý vzhled? Jaký efekt může mít, když moderátorka při rozhovoru s hostem koulí očima a bouchá do stolu, případně když se politika s bezvýrazným obličejem zeptá, jestli se vůbec umí usmát? Linda Bartošová ve své knize Novinářky. Rozhovory se slavnými ženami v českých médiích vyzpovídala deset žen, které se od sebe výrazně liší věkem i typem žurnalistiky, jemuž se věnují. Vedle bývalé válečné zpravodajky Petry Procházkové, bývalé výkonné ředitelky TV Nova Libuše Šmuclerové či sportovní novinářky Barbory Černoškové v knize najdeme i ženy, jež se proslavily díky vedení televizních rozhovorů (Daniela Drtinová, Světlana Witowská). Nechybí ani Lenka Kabrhelová, zakladatelka vlivného a oceňovaného podcastu Vinohradská 12, Hana Řičicová, jež mimo jiné připravuje podcast Týdeníku Respekt, nebo redaktorka serveru A2larm Apolena Rychlíková.

Každá z nich prožívá svoji profesi trochu jinak a odlišně také cítí, které chování, například aktivistické, je pro ni osobně už nepřípustné. Ekonomická novinářka Jana Klímová například vysvětluje, že v její práci nejde jen o to řešit statistiky, příjmy a výdaje: „Pod každým číslem se skrývá příběh.“ Rychlíková přiznává, že je „milovník sociologických studií a dat“ a že jí osobnostně sedí typ žurnalistiky, který „umožňuje interpretaci“. Šmuclerová vzpomíná, že už ve školce se projevovala její ambice řídit ostatní, což jí zůstalo. A Procházková se netají tím, že když se jako zpravodajka (skoro náhodou) dostala poprvé do Moskvy, neuměla rusky, ale svojí pílí vše dohnala a předsudky kolegů překonala. Už ve škole totiž byla „šprt“. Takže „když se ode mě něco očekává, snažím se tomu dostát nadmíru: jsem jedničkářka“, říká sebeironicky. Daniela Drtinová se zase charakterizuje jako introvert, díky čemuž je v určitých momentech schopna jít „víc do hloubky“.

Většina zastoupených žen potvrzuje, že prosadit se v novinářském prostředí pro ně bylo zpočátku těžké. Respektive že musely vynaložit mnohem víc umu a snahy, aby dosáhly stejných úspěchů jako muži. Zvláště vzhledem k tendenci publika hodnotit někdy příliš zaujatě: moderátor je například popisován jako přísný a nekompromisní, zatímco stejné chování moderátorky je rovnou považováno za „hysterické“.

Vnady jako přednost či hendikep?

Vzhled u novinářek nepřekvapivě hraje významnější úlohu než u mužů. Mladší zpovídané to vnímají spíše jako hendikep. Připomínají totiž zvláště svoje zraňující zkušenosti s diváky, kteří jim pravidelně zasílají vulgární a ponižující vzkazy komentující údajně „zařízlé spodní prádlo“, případně podivující se nad tím, jak si mohou „s takovýma nechutnýma špekama vůbec dovolit vylézt na obrazovku“. V případě dané novinářky je ovšem poučný její dovětek. S jedním člověkem, jehož výtkami se trápila, se totiž naživo setkala na Dni otevřených dveří ČT: „Až tam jsem pochopila, jak jsem si nechala ničit život někým, kdo má špinavé boty, zuby, špínu za nehty, špatně šité kalhoty, nesedící košili.“

Procházková, nyní novinářka Deníku N, a Šmuclerová, toho času generální ředitelka Czech News Center, naopak líčí potenciální výhody, které může ženě, tedy i novinářce, přinášet atraktivní zevnějšek, aniž by to přitom jakkoli překračovalo etické mantinely a ohrožovalo její sebeúctu. Procházková zdůrazňuje zvláště extrémní situace, kdy se jako reportérka ocitla na frontě mezi muži, o kterých věděla, že mohou být za hodinu mrtví. V takové situaci „nebudete říkat, hele nekoukejte na mě, je to neslušný“, vysvětluje s pochopením pro postavení a rozpoložení daných bojovníků, ale také s dodatkem, že „samozřejmě musí existovat nějaké hranice“. (Čili rozhodně netvrdí, že by se novinářka měla k lidem, jež možná čeká smrt, chovat jako pověstná Tonka Šibenice, protože pak už by šlo o zcela jinou profesi.)

Kdo je tu opravdu neviditelný?

Editorka knihy Linda Bartošová vysvětluje, že pohledů mužů-novinářů, kteří sepsali své zážitky, ať už ze zpravodajských postů, anebo z jiných mediálních pozic, je více než těch ženských. Proto zřejmě chce budoucím adeptkám novinářství ukázat několik příkladů žen, které i v relativně nepřejícím prostředí prorazily. (Podobně před pár měsíci vyšla kniha, která jako následováníhodné vzory líčila životy několika úspěšných Čechoafričanů.) Dodejme ovšem, že zvláště poslední dobou přibývá platforem a kanálů, kde je možné se s kariérami českých novinářek obšírně seznámit: některé byly zařazeny do životopisného podcastu Background ČT24, v České televizi běží stejnojmenný cyklus Novinářky, některé novinářky vydávají i svoje vlastní knihy profesní a životopisné (Daniela Drtinová) či cestopisné (Lucie Výborná). Řada novinářek také byla zařazena do obsáhlé knihy Ženy o ženách: Intimita tvorby českého ženského filmového a literárního dokumentu.

V tomto smyslu je kniha Novinářky součástí obecnějšího trendu, takže leccos z toho, co v ní zaznívá, už čtenář může znát odjinud. Co se ale v samostatných pořadech či knihách nemůže dozvědět skoro nikde, je profesní kariéra žen jako Kateřina Kadlecová, Blanka Činátlová, Kateřina Čopjaková, Irena Hejdová, Táňa Zabloudilová nebo Mirka Spáčilová (s výjimkou rozhovorů například v časopisu Xantypa nebo univerzitní rozpravy O kulturní publicistice v ČR). Kariéry kulturních publicistek – i publicistů – by ovšem byly námětem na samostatnou knihu; zatím se zdá, jako by tyto osoby ani nebyly součástí novinářské obce, respektive vegetovaly na jejím okraji či až za ním.

U publikace Novinářky. Rozhovory se ženami v českých médiích se můžeme přít, proč tam některá výrazná jména chybí (Barbora Tachecí, Lucie Výborná) a proč nejsou některé choulostivé rozchody a odchody vylíčeny z více stran. Celkově ale kniha podává solidní a nekašírovaný pohled do zákulisí novinářské profese. Linda Bartošová obecně deklaruje, že chce případným zájemkyním pomoct najít vhodný typ média, v němž se jim bude pracovat nejpřirozeněji. V tom může být tato kniha jistě užitečná, zvláště když rozhodně neprosazuje jeden konkrétní model, nýbrž předestírá celkem pestrou paletu toho, co všechno může znamenat být českou novinářkou. Rozhodně není nijak přehnaně idealistická, ale ukazuje, že největším nepřítelem na pracovišti může být novinářce nějaká její konkurentka. (Řádky, které jsou v tomto kontextu v knize věnovány Sabině Slonkové, se zdají tak jednostranné, že by si Slonková možná zasloužila být do knihy zařazena, aby popsala vlastní úhel pohledu).

Celkově kniha vyznívá jako oslava novinářského řemesla: kdo se mu odevzdá, musí mnoho obětovat, ale na oplátku mnohé získá. Kromě toho, že se novinářky mohou zabývat pestrou škálou témat a poznávat zajímavé lidi, k nimž by se jinak nikdy nedostaly, snad mohou i výrazně prospět občanské společnosti. Přestože to tak mnozí spoluobčané bohužel nevidí: prestiž novinářského povolání se v posledních letech pohybuje na nejnižších příčkách, na úrovni uklízeček a jen těsně nad poslanci.