Francouzského novináře Jeana-Christopha Grangého (nar. 1961) proslavil hned jeho druhý román, mysteriózní thriller Purpurové řeky (1998), který se stal bestsellerem ve Francii i jiných evropských zemích, rychle podnítil velmi úspěšnou filmovou adaptaci (2000) a o dvě dekády později ještě také televizní seriál. Takový mimořádný úspěch se pak s žádným dalším románem už neopakoval, byť ani jeho další knihy nezapadly: dvě z nich se také dočkaly zfilmování. Grangé sám mimochodem napsal několik scénářů (například k filmu Vidocq). Většinou se ve svých románech snaží najít nějaké exoticky působící prvky a reálie, často pracuje s motivy z jiných národů a kultur (arménské, japonské a podobně).

Těžko říct, proč se tentokrát rozhodl nový krimithriller zasadit do nacistického Berlína roku 1939, před zahájením německého vpádu do Polska a těsně po něm. Trochu je z toho cítit inspirace meziválečnými detektivkami Grangého německého vrstevníka Volkera Kutchera a jejich podařenou televizní verzí Babylon Berlin: i Grangému jako by se zalíbilo prostředí dekadentního Berlína, který začínají dusit nacistické okovy. Jenže zatímco Kutcher plně využívá prostopášné prostředí a tavicí kotlík různých ideologií, státních i politických zájmů a dalších vlivů přelomu dvacátých a třicátých let, kdy se vše ještě zdálo být relativně otevřené, Grangé zamířil až do roku, kdy už nacisté Německo měli plně v rukou a svou agresivitu zaměřili za jeho hranice. A i když se snaží vehementně, od počátku musí bojovat se čtenářskými pochybnostmi, zda by se jeho příběh v totalitním policejním státě vůbec mohl odehrát.

Už jen samotné trio jeho pátračů: nagelovaný psychiatr smetánky (včetně té nacistické) Kraus, který spí s většinou svých pohledných klientek, mladá baronka z vlivné a bohaté rodiny Mina von Hassen, jež má také vystudovánu psychologii, ale na rozdíl od Krause se stará o nejhorší případy, uzavřené v odlehlé léčebně, a gestapák Beewen, který má případ na starosti a oba dva se mu pro vyšetřování hodí. Pátrají přitom po tajemném vrahovi, který zabíjí manželky významných nacistů a jejich těla nechává někde ležet s rozřezaným břichem. Je to sériový vrah a zaměřuje se na dámy, jež se scházejí v luxusní restauraci Adlon – a jsou také většinou Krausovými klientkami, protože své manžely nemilují a už s nimi ani nespí. Je krajně nepravděpodobné, že by gestapo k vyřešení takto citlivého případu nenasadilo všechny myslitelné síly (i s využitím kriminální policie) a že by se jej naopak snažilo tak trochu zamést pod koberec, jak se děje v románu. Přestože je v obecném povědomí gestapo spojováno především s brutalitou při zatýkání i při výsleších, platí zároveň, že mělo i sofistikovanější oddělení, která dokázala pracovat se stopami a důkazy s příslovečnou německou důkladností a pečlivostí.

I již zmíněný Volker Kutcher pracuje ve svých detektivkách s nadsazenými situacemi a jeho vrahové mají čtenáře šokovat odhalením, že patří k policejnímu sboru, ale vše se stále odehrává v mezích jakžtakž představitelného. Grangého Snoubenky smrti naproti tomu působí jako staromódní krvák, který má ozvláštnit doba, prostředí a nesourodí a neobvyklí hlavní hrdinové. Grangé sice k většině mysteriózních prvků nachází dobovými reáliemi podložené vysvětlení (například vrahounova maska může být dílem plastických chirurgů, kteří tak aspoň trochu zlepšovali život raněným z první světové války), ale i tak je zřejmé, že většinu tajemných a provokativních prvků užívá čistě účelově, aby čtenáře ohromil. Je to ale jen vnějškové ohromení, uvnitř není nic, co by nepoužívali už autoři sešitových románů z devatenáctého století: tajuplná psychoanalýza a výstrahy ve snech, honička v kanálech, pošetile odvážná výprava do pověstné jámy lvové, uvěznění a osvobození, sexuální orgie včetně voyeurů a navrch ještě cikánské báchorky a věštby (autor i překladatel mimochodem pracují výhradně s tímto dnes už poněkud nekorektním termínem, ale nepochybně správně: v roce 1939 výraz Romové ještě nikdo nepoužíval). Vrah má až nadpřirozené schopnosti, a když vyjde najevo, kdo to je, má čtenář sto chutí začít číst knihu znovu, aby autora usvědčil z nelogičností a faulů. Autor své hrdiny hned dvakrát vyšle za falešným podezřelým, přičemž obě tyto postavy reagují přehnaně agresivně – jen aby to Grangému zapadlo do konstrukce (a také přidalo notných pár stran navíc). Pátrači k vyřešení případu ostatně nedojdou díky nějaké brilantní dedukci, ale protože jim kdosi cosi dost nečekaně prozradí.

Ale abychom nebyli nespravedliví: román má přesto jisté kouzlo, zejména zpočátku, kdy slibuje promyšlenější příběh. Trojice hlavních hrdinů sice nepůsobí zrovna pravděpodobně a bohatá baronka je až příliš snadným prostředkem, jak vyřešit financování amatérského pátrání či profesní i existenční sešup jejích dvou parťáků, ale také je nutno přiznat, že jde o postavy zajímavé a dobře napsané, což je vidět na tom, jak nám jsou střídavě sympatické i protivné. Je evidentní, že si Grangé udělal důkladnou historickou rešerši, ale známé nacistické programy na očistu a kultivaci árijské rasy (například Lebensborn) využívá až příliš na efekt. Grangé by asi rád své čtenáře ohromoval, ale podaří se mu to jen u těch naivnějších, případně takových, kteří toho o nacistickém Německu moc nevědí.