Zbigniew Rokita (nar. 1989), reportér a novinář, pocházející z polského Horního Slezska, se ve své tvorbě věnuje problematice střední a východní Evropy. Debutoval knižní reportáží Królowie strzelców. Piłka w cieniu imperium (Králové střelců. Fotbal ve stínu impéria, 2018). Za knihu Kajś. Opowieść o Górnym Śląsku (Kajś. Příběh o Horním Slezsku, 2020) získal prestižní literární cenu Nike. Ve své reportáži se na materiálu autobiografického rodinného příběhu dotýká kontroverzních dějin Slezska a popisuje i problémy dnešního vytěženého, ale stále hrdého polského regionu.

iLiteratura: Výraz kajś ve slezštině znamená někde. Je Slezsko literární periferie? Nebo téma, které polští spisovatelé opomíjejí?
Zbigniew Rokita: Je to dost populární téma, ale o Slezsku píší hlavně zdejší lidé. Autoři z ostatních částí Polska se sem zatoulají jen málokdy, ačkoliv kdybych já byl na jejich místě, nechtěl bych odtud vůbec odjíždět. Slezsko totiž v rámci polskosti a celkově myšlenky Visegrádu pokládá základní otázky: potřebujeme ještě národnosti? Lze vůbec vyřešit veškeré konflikty různých národních pamětí? Je možné změnit národní identitu?

iLiteratura: No právě. Na začátku vaší knihy Kajś se dočítáme následující: „V nenadálém zápalu jsem začal konstruoval jakýsi příběh, přesvědčoval jsem sám sebe, že jsem Slezan; má identita byla najednou jako vrtoch.“ Cítíte se po napsání knihy jako plnohodnotný Slezan? A co to vlastně znamená?
Zbigniew Rokita: Snažím se neklasifikovat sebe samého ani jako Slezana, ani jako spíš Poláka, protože na slezanství se mi velice líbí, že je takové nepřesné, vyhýbá se jednoznačným kategoriím a jejich opozicím, „národ“ nebo „ne-národ“. I když znám mnoho Slezanů, kteří se cítí součástí slezského národa, pro mě je slezská identita zkušenost spíš individuální a méně abstraktní než identita polská. Slezanství má totiž mnoho odstínů. Občas je konkurenční vůči polskosti, českosti nebo německosti, nespojuje se s nimi a je to samostatná národnost. Někdy se do jednoho člověka „vejdou“ dvě nebo i tři národnosti, ale slezanství zase někdy působí jako regionální identita, podobně jako moravanství. Jsou to ale jen vědecké kategorie, které čas od času zjednodušují celá univerza emocí. Hlavní myšlenka, s níž jsem si pohrával během psaní, je, že kulturní a národní totožnosti jsou pouze formální. Téma se nějak vymklo kontrole, stal jsem se ornitologem a ptákem najednou. Knihu jsem tvořil kousek po kousku, je tedy záznamem mé postupné proměny. Velmi mě ovlivnila, nepředpokládal jsem, že se během psaní o tom, kým jsou Slezané, sám stanu jedním z nich. Získal jsem vůči polskosti větší asertivitu.

iLiteratura: Zdá se, že velká část občanů Slezska má dnes ohledně své identity podobné dilema. V Kajś věnujete pozornost mimo jiné sčítání lidu z roku 2011, v němž se až 847 tisíc obyvatel Polska přihlásilo ke slezské (nebo slezské a zároveň i polské) národnosti, ačkoliv taková národnost oficiálně neexistuje.
Zbigniew Rokita: Osobně jsem se tenkrát označil jen za Slezana, což ale vyplývalo ze vzteku na Jarosława Kaczyńského, který Slezany nazval „skrytou německou variantou”. Rozzlobilo mě, že chce někdo jiným namlouvat, kým by měli být. Tenhle můj osobní „happening“ byl ale výjimkou – to, že se tolik lidí definovalo jako Slezané, bylo důsledkem hornoslezské revoluce. Od roku 1989 je slezanství stále subjektivnější záležitostí, nabývá jasných kontur a odděluje se od polské identity. Na Slezsku se teď dějí věci, které se ve střední a východní Evropě odehrávaly na přelomu 19. a 20. století v podobě národních obrození, ačkoliv u nás se to děje v nesrovnatelně menším měřítku i trochu jinými způsoby. Těch 847 tisíc lidí je několikrát víc, než mají všechny národní a etnické menšiny v Polsku dohromady, jsou to skoro tři Islandy. Téměř 400 tisíc deklarovalo jen slezskou identitu, Polsko ale Slezany nikdy neuznalo, bez ohledu na to, kdo byl ve vládě.

iLiteratura: Nemůže být tato neochota akceptovat slezskou národnost jen následek strachu a neporozumění? Píšete, že velká část Slezanů, včetně vašeho pradědečka, sloužila ve wehrmachtu a že v německé armádě bylo víc předků dnešních Poláků než v polské odbojové Zemské armádě. Na hodinách dějin a v médiích se ale o tomto mlčí.
Zbigniew Rokita: Slezská paměť je konstruovaná odlišným způsobem než polská, má možná i blíž k té české. Německá okupace za druhé světové války, holocaust a komunismus představují tří zásadní zážitky, které určují paměť řady Evropanů. Jenže za prvé: většiny Horního Slezska se okupace netýkala, bylo součástí německého státu ještě před válkou. Za druhé: holocaust tady měl jinou povahu než v Krakově nebo Lvově, neprobíhalo tu masové vyhlazování, Židé byli především deportováni, žilo jich zde méně a nehráli takovou společenskou roli jako ve velkých polských městech. Za třetí máme rok 1945 a takzvanou hornoslezskou tragédii, tedy vstup sovětských vojsk. Slezsko bylo jedním z prvních území třetí říše, na které Sověti vstoupili a rozpoutali tady peklo: poválečné koncentrační tábory, deportace do Sovětského svazu, vyhánění lidí. Pro část Slezanů byl rok 1945 zásadní ve vnímání celého období komunismu v Polsku. Slezany ale možná lze rozdělit do dvou skupin. První své slezanství slučuje s polskostí, důležitá jsou pro ni mimo jiné slezská povstání po první světové válce. Druhá se od Polska emancipuje. Jsou to dva hlavní póly slezské paměti, která se musí trpělivě konstruovat zdola. Je to něco jiného, než když se k budování národní identity využívají státní svátky, oslavy, školní učebnice nebo vysoce nákladné filmy.

iLiteratura: Naštěstí máme ještě reportáže. Hrdinové Kajś vyprávějí o odstraňování německých jmen z hrobů Slezanů, národních ověřovacích výborech, zakázaných knihách a cukřenkách a slánkách s německými nápisy ukrytých hluboko ve skříni.
Zbigniew Rokita: Poválečné Polsko Slezanům ztěžovalo schopnost „pamatovat si“. Vlády se chopili komunisti, ale myslím si, že každá vláda (ostatně i já sám coby Polák z Lodže) by se po šesti letech války, okupace a holocaustu chtěla zbavit všeho, co je německé. Už po týdnu rusko-ukrajinské války jsem i přes to, že ještě žádný voják nepřekročil polské hranice, přemýšlel, jestli bychom měli hrát v divadlech Čechova. Je mi taky jasné, že kdyby třetí říše vyhrála druhou světovou válku, dnes už bychom o žádných Slezanech nemluvili. „Roztavili“ bychom se v německosti, jako se to dělo v letech 1933 až 1945. Nechci říkat, že Polsko slezanství zachránilo, ale němectví v nacistickém pojetí mu určitě neprospívalo.

iLiteratura: Ve vaší reportáži se často opakuje motiv ublížení občanům Slezska dalšími a dalšími německými nebo polskými vládami. Jak to vypadá dnes?
Zbigniew Rokita: Pocit křivdy je mezi Slezany pořád silný, ale já i další dvacátníci a třicátníci už ho v sobě máme mnohem méně. Otázka identity se na Slezsku spojuje s jinými problémy. Zavírání dolů, což je vlastně správný postup, vnímá část Slezanů, jako by jim to ostatní dělali naschvál, zneužili je a nechali na holičkách. Důležité je, že o sobě mají vysoké mínění, cítí se být takovým uneseným Západem. Slezané často tvrdí: měli jsme velké továrny, kdysi jsme byli jednou z největších průmyslových oblasti v Evropě, zatímco Poláci žili v bídě jako občané zaostalého Ruska. Megalomanský pocit civilizační převahy nad Polskem a Poláky se spojuje s pocitem strašné méněcennosti, který vyplývá z přesvědčení, že Slezané byli kolonizováni a zneužiti. 

iLiteratura: Jak lze tedy Slezsko vnímat dnes?
Zbigniew Rokita: Jak by řekl Gombrowicz, slezská držka je v polském vnímání čím dál míň držkou Volksdeutsche a stává se víc držkou Čechů, jak si je Poláci představují – trochu haškovských, trochu hrabalovských. Myslím si, že něco na tom je. Fandím koncepci střední Evropy, ale mám problém s tím, že hranice střední Evropy vytyčené Czesławem Miłoszem nebo Tomasem Venclovou se neshodují s hranicemi, jak je vnímám já. Podle mě do střední Evropy nepatří Vilnius, Varšava, a dokonce ani Krakov. Pro mě střední Evropu představují místa, kde lze o nejhrůznějších věcech, které dvacáté století přineslo, vyprávět takovým způsobem, že to vyvolává slzy, ale občas nevím, zda jsou to slzy smutku, nebo radosti. Toho jsou schopni Ota Pavel, Bohumil Hrabal, Jurij Andruchovyč, Serhij Žadan a ve Slezsku Kazimierz Kutz a Janosch (Horst Eckert). 

iLiteratura: Vaše reportáž byla nedávno přeložena do slezského nářečí. Anebo spíš jazyka?
Zbigniew Rokita: Jazyka. Rozdíl mezi nářečím a jazykem je občas motivován politicky, ale o slezském nářečí mluvit nemůžeme. Myslím si, že slezština bude oficiálně uznaná za jazyk ještě v této dekádě, i když současná vláda této myšlence není nakloněna. To ale není nejdůležitější. Nejpodstatnější je ve Slezsku současná revoluce vlastní důstojnosti. Stále víc Slezanů si uvědomuje, že slezština není něco, za co by se měli stydět, z čeho si lidé dělají legraci v kabaretech, ale že je to jazyk, ve kterém vzniká vysoce kvalitní literatura. Do slezštiny se překládá Bible, knihy Szczepana Twardocha, Danta, Saint-Exupéryho, Jorgeho Luise Borgese a mnoha jiných. Slezština prokázala, že toho dokáže hodně unést. A zatím ještě nikdo nepotrdil ani nevyvrátil, jestli náhodou není polština dialektem slezštiny. Musíme si věřit a vytvořit atraktivní kulturu, která bude populární i mimo region.