Jitření starých ran a masochistické noření se do bolestivých momentů historie nejsou pro polské autory nic nového. Existují ale místa a témata, která polská literatura a kultura zamlčely či neoprávněně zjednodušily představu o nich do několika naivních obrázků a sloganů. Takovým místem je i Horní Slezsko, často spojované jen s uhelnými doly, zdevastovanou přírodou a vtipným nářečím, které ovšem skrývá také mimořádně bohatou, ale i citlivou historii několika koexistujících národů a dodnes živé resentimenty.

Hledání totožnosti

Tento obtížný příběh se snaží vyprávět novinář a reportér Zbigniew Rokita (nar. 1989 v Gliwicích v Horním Slezsku), který se, jak sám přiznává, velkou část života snažil od Slezska utéct nebo je spíše ignorovat. Teprve pobyt na studiích v Krakově jej přinutil k přehodnocení těchto názorů. Začal zkoumat osudy slezské části své rodiny a skládat vlastní obraz Gliwic i tamního regionu, onoho doposud marginalizovaného „kajś“ (což v slezštině znamená „někde“).

Vznikla tak poměrně rozsáhlá reportáž a zároveň záznam rozporuplných a měnících se Rokitových postojů ke Slezsku, Kajś. Opowieść o Górnym Śląsku (Kajś. Příběh o Horním Slezsku). Autor vede čtenáře slezskými dějinami po dvou vzájemně se podpírajících osách – po menší, rodinné historií, která sahá až ke vzpomínkám na prapraprarodiče, a po velkých dějinách, plných válek a povstání, jež Slezany měnily v „usedlé nomády“, obývající území ovládané střídavě Němci a Poláky.

Nebezpečná minulost

Reportér se pohybuje na tenkém ledě dějin, kde neopatrný krok může znamenat konfrontaci s těžce přijatelnou pravdou. Jak sám píše: „Ve vlastním domě je nejtěžší nalézt první svastiku“ (s. 85). Není tu místo na jednoduché, školácké a snadno aplikovatelné národní narativy, kde Němec (nebo naopak Polák) je vždycky zlý, zatímco ti naši jsou dobří a stateční. Ve smíšených slezských rodinách je všechno komplikovanější.

Rokita spojuje mimo jiné příběh svého praděda, který byl v září 1939 vojákem wehrmachtu, se zkušenostmi jiných Slezanů, jejichž blízcí rovněž bojovali ve „špatné uniformě“. Podle různých údajů ve wehrmachtu sloužilo až půl milionu předválečných obyvatel Polska, z nichž kolem 250 tisíc tvořili muži z Horního Slezska.

Poláci objevující se ve vzpomínkách lidí, které Rokita potkává, se často jeví jako zloději a utlačovatelé, kteří přinutili Slezany vymazat německou část svého rodu a přičinili se o ekologické vydrancování části Horního Slezska. Kajś se dotýká nezpracovaných traumat a zamlčené minulosti, nepohodlné pro jakoukoliv vládu; vynáší na světlo slezský pocit nespravedlnosti, zneužití a marginalizace zdejších obyvatel, k níž docházelo jak z německé, tak z polské strany.

Nejistá budoucnost

Rokita se ale neomezuje pouze na minulost. Setkává se s různými současnými obyvateli Horního Slezska: reprezentanty německé menšiny, radikálními příznivci regionální autonomie, lékaři zkoumajícími těla zdevastovaná špatným ovzduším, fanoušky hald nebo lidmi, kteří se snaží o záchranu slezštiny a její uznání za samostatný jazyk, nikoliv pouhý dialekt polštiny. Reportér píše o tom, jak se doposud potlačované slezanství dostává do mainstreamu, o slezských vydáních knih nebo o slezské verzi Wikipedie. Celé dny putuje po katovické konurbaci, hledá stopy dávných hranic a nalézá ty nové v podobě graffiti válek fotbalových klubů. Navštěvuje místa propagovaná jako nové turistické atrakce Horního Slezska, například charakteristické hornické sídliště Nikiszowiec, ale i lokality, které se doslova propadají vlastní vahou – třeba město Bytom, poznamenané důlní činností.

Autor hledá odpověď na otázku, co dnes vlastně znamená být Slezanem, co cítí a po čem touží 841 tisíc lidí, kteří během sčítání lidu v roce 2011 uvedli svoji národnost jako slezskou, i když ve Varšavě o uznání slezské národní menšiny ani slezského jazyka nechce nikdo ani slyšet. Reportér ani čtenáři nemohou očekávat, že získají jednu odpověď, pravda je příliš komplikovaná.

Navzdory přehršli názvů, míst, příjmení a dat Rokitova kniha upoutává a nedovoluje čtenáři ji odložit. Je třeba přiznat, že vyprávění je občas chaotické – autor přeskakuje mezi různými hrdiny, některé pasáže píše náhodně a je nepokrytě subjektivní. Ne vždy se mu také povede udržet stylistickou soudržnost textu, ale vzhledem k tomu, že jím konstruovaný barvitý obraz Horního Slezska je reportáž naprosto výjimečná a důležitá, jsou tyto nedostatky opravdu zanedbatelné, navíc svým způsobem také poukazují na „popletenost“ místa, o němž Rokita píše, a na jeho vlastní složité city.

Kajś není jen dobře vykreslený portrét regionu na hranici Polska, Německa a Česka, který přináší řadu zajímavých informací a čtenářské uspokojení. Je to především kniha, která nutí k přemýšlení o vlastní identitě, o nejrůznějších rozporech, z nichž je složená, a o tom, co opravdu víme o minulosti svých blízkých a jaký to pro nás dnes může mít význam.