Komiksový deník není v Česku neznámý žánr, v časopisech své deníky z cest už před lety publikoval Tomáš Kučerovský. Byly to ale spíše reportážní zápisky, které reflektovaly neobvyklé zahraniční prostředí, v němž se kreslíř ocitl. To Lucie Lomová ve svém deníku píše a kreslí hlavně o tom, co se dělo u ní doma v panelákovém bytě či jeho blízkém okolí. Jistě, i ona zaznamenává několik svých cest po Česku i Evropě (u těch zahraničních by mimochodem čtenář ocenil více informací: třeba kam přesně se vydala a co bylo účelem cesty), ale podstatou deníku, který vyšel pod jednoduchým názvem Každý den je nový, jsou denní drobnosti – rituály i události, které ze všednosti vybočují.

Kreslení, taiči a nákupy

Lomová si na počátku tvůrčího procesu předsevzala, že zaznamená každý den. Slovně i obrazově, nejlépe ještě ten den, čehož občas trochu lituje, když rychle kreslí záznam pozdě v noci. Je v tom jisté bezprostřední kouzlo – protože autorka neví, co ji čeká druhý den, nemůže se na nic připravit. Zároveň je to pro knihu limit a občas i past: kdyby se tohoto režimu nedržela tak striktně, možná by se jí povedlo vykroužit nějakou přinejmenším epizodickou dějovou linku, která by oživila místy monotónní sled stejných činností: kreslení doma u stolu, cvičení taiči, nakupování (v případě oblečení častěji neúspěšné a neuspokojivé), krmení ptáků v parku, debaty s dospělými dětmi a stárnoucí matkou, vaření, uklízení, domlouvání zakázek a večer nějaké to kulturní vyžití.

Vlastně jde o průměrný život obyčejné ženy, samozřejmě s tou výhodou, že se ve svých čtyřiapadesáti nemusí stresovat v zaměstnání, protože jako mezinárodně uznávaná komiksová autorka (Lomová pravidelně publikuje své komiksy nejen v Česku, ale i v zahraničí, především ve Francii) si může dovolit žít na volné noze a vydělávat kreslením. V roce 2017 to konkrétně byla hlavně práce na televizní adaptaci její série Anča a Pepík, která vycházela v devadesátých letech v časopisu Čtyřlístek a pak byla několikrát publikována také knižně; respektive spíše na počítačových hrách, které spolu se seriálem v České televizi vznikaly. A pak je tu cestování po školách a knihovnách, které sice neznamená velký příjem, ale pro většinu autorů, kteří píší a/nebo kreslí pro děti, je to samozřejmá součást práce; případně nutné zlo.

S Ančou a Pepíkem po boku

Lomová většinu drobných, spíše zaměnitelných událostí zachycuje věcně a realisticky, jen několikrát přejde do fantaskních pasáží, zejména když nechá obživnout své myší hrdiny za zmíněného seriálu pro děti; ti se na ni převážně rozčilují a leccos jí vyčítají. Čtenář skoro lituje, že podobně invenčních, surreálných a humorných pasáží není v knize víc – ale mějme na paměti, že jde o deník.

Hned v úvodu přitom do zápisků vpadnou dvě události, které by mohly být pro další vývoj „děje“ důležité a nosné: nejprve Lomová zjistí, že její devatenáctiletý syn má přítele – a ne jen kamaráda. Homosexuální coming out přijde záhy, matka se s ním chvíli vyrovnává, paradoxně jí možná nejvíc pomůže staromódní babička, která naivně doufá, že to vnuka třeba ještě přejde. Ale homosexuální linka se brzy vytratí, zčásti proto, že ji přebije jiná, naléhavější, zčásti protože není moc o čem psát, syn studuje a žije v Brně. V druhé polovině deníku se jen dozvíme, že se s původním přítelem už rozešel. Tou naléhavější, drásavější událostí je rakovina autorčiny matky, která se zprvu zdá fatální, nicméně po několika týdnech soužení a náročné operaci se stará dáma spokojeně a nakonec téměř bez následků dožije konce deníku. Konec deníku je mimochodem trochu zklamání (především říjen a listopad, v prosinci zase trochu ožije), protože v závěru roku už autorce nezbývaly síly a čas, takže tu nejdeme několikadenní pauzu a stále častěji jen slovní zápisky. Jako by už denní záznamy autorku přestaly bavit, jako by se z nich stávala povinnost. Sama ostatně 2. listopadu bez obrázku píše: „Mám deníkovou krizi, nač to zastírat?“

Krok temperamentnějším směrem

I zde se vyjevuje limit zadání, které si autorka sama nastavila, totiž kreslit denně, ne zpětně (byť výjimečně něco nakreslí se zpožděním). Zároveň je obdivuhodné, že deník nechala v původní, svým způsobem syrové podobě, že do něj později vůbec nezasáhla (nechala jej ležet v šuplíku a o publikování se začala zajímat až po několika letech, kdy některé zážitky přestaly být tak palčivé a získala k nim větší odstup). Vše tak zůstává v epizodické a civilní, převážně rodinné rovině.

Každý den je nový nemá takový přesah a tolik vrstev jako kdysi Vaculíkův Český snář. Odráží to ostatně i povahu obou autorů; zatímco Vaculík byl dominantní a excentrická osobnost a asi také trochu manipulátor, Lomová je uzavřenější a tišší, vice zahloubaná do sebe, události spíše řeší a urovnává, než že by nějaké sama iniciovala (alespoň jak se zdá z deníku). I její zápisky působí spíše uklidňujícím dojmem, i proto, že jde často o jednoduché věty, žádná dlouhá souvětí.

Zajímavý je posun autorčiny kresby. Z populárních televizních adventních kalendářů, ale i z posledních komiksových prací (Divoši, Na odstřel) ji známe jako českou následovnici francouzské ligne claire neboli jednoduché pevné linky. Která někdy působí až příliš uhlazeně. Ale tentokrát máme před sebou Lomovou v rychlé práci, kolikrát vlastně jen skici – a hned je v tom více energie a života, je to dynamičtější, expresivnější, vlastně mnohem současnější, byť by perfekcionistka Lomová jistě mnoho oken nejraději překreslila (což si ale zakázala). Přesto je to pro autorku možná námět k zamyšlení: zda přinejmenším ve volné tvorbě pro dospělé (v deníku často píše, že na ni nemá čas) nejít více právě tímto eklektičtějším, temperamentnějším – a proto zajímavějším směrem.