Francouzský kreslíř Nicolas de Crécy (nar. 1966) v roce 2019 překvapil většinu svých fanoušků, když po fantaskních dílech jako Pan Ovocňák nebo Nebeský Bibendum vydal dosti civilní a realistický komiks Visa Transit, v němž rekapituluje docela odvážnou cestu, kterou jako dvacetiletý podnikl se stejně starým bratrancem v roce 1986. Starým Citroenem Visa, který předtím hnil jako vrak na zahradě u strýce, se vydali z Paříže přes Itálii, Jugoslávii a Bulharsko až do Turecka. Ve většině míst, která navštívili, působili jako největší atrakce oni sami, protože se obvykle jednalo o vesnice a menší města, kde živého Francouze nikdy neviděli.

Ve druhém svazku (ve Francii už vyšel loni i třetí díl) je nacházíme v Bulharsku, kde se chystají překročit ostře střeženou hranici, tehdejší železnou oponu mezi státem socialistického bloku a Tureckem, tedy členskou zemí NATO. Předtím byl přechod ze znepřáteleného bloku pozvolnější, protože z Itálie jeli přes svobodnější Jugoslávii. Jedna silnice na hranici tedy končí v polích (aniž by to bylo nějak označeno), protože dál už začíná nepřístupné hraniční pásmo, druhou lemují tanky. Bulharský celník si je trochu podá, přičemž autor ho podezírá, že si ze dvou vyjukaných kluků schválně utahuje. Také další cíl jejich cesty je jiný než ty předcházející: totiž Istanbul, velkoměsto, které je už tehdy plné lidí, ve dne v noci hlučné a nebezpečné; a také na exponovaných místech už zaplněné turisty.

Právě hromadná turistika se mladému de Crécymu hnusí, takže dokonce překvapí svého tureckého průvodce, když při pohledu na davy před pokladnou odmítne jít do jedné slavné istanbulské mešity, protože, jak se dozvíme (jen my čtenáři, nikoliv aktéři děje), „deptá ho turistická uspořádanost“, „povinná trasa, která z nás dělá stádní zvíře a pokladničku“. Z odstupu staršího muže pak tohoto rozhodnutí samozřejmě lituje, protože později se už do Istanbulu nikdy nedostal. Ale podstatou výletu je venkov, příroda (častěji spíše pustina) a nepohodlné spaní v autě, na něm nebo vedle něj.

Podobně jako byly v minulém svazku příhody z mladické cesty prolínány vzpomínkami z dětství, i nyní se objevuje několik flashbacků. Zhruba uprostřed však de Crécy přeruší původní tok vyprávění a na docela dlouhou dobu se odebere do budoucnosti, konkrétně do roku 1996, kdy jako nadějný francouzský výtvarník přijal pozvánku do Běloruska. Ve Vitebsku tehdy otevírali muzeum v budově bývalé progresivní výtvarné školy, kde ve dvacátých letech působili Marc Chagall a Kazimir Malevič. De Crécy cestu popisuje jako úmornou a depresivní, opět se tu objevuje paranoia z jaderného ozáření po havárii v nedalekém Černobylu (zmiňuje ji rovněž při své cestě Tureckem). Jeden až žasne, proč se mladý výtvarník na ty cesty vydával, co si od nich sliboval. Ale i tady si de Crécy nachází nenápadná místa, která ho okouzlují svou autenticitou a bezprostředností; a samozřejmě také tím, že jsou mimo turistické trasy. Velmi podmanivě líčí nostalgickou i hrozivou atmosféru postsovětského Běloruska a začínající Lukašenkovy diktatury, kdy jsou ulice zchátralé a liduprázdné, ve výpravě zahraničních i místních výtvarníků mají špicla a v disko klubu hlídkují mlčenliví vojáci se samopaly.

Stranou nezůstane ani fantom básníka Henriho Michauxe, který dvojici (čí spíše de Crécyho ve snech a představách) na cestě pronásleduje, oblečený v černém obleku s jasně červenou motocyklovou helmou na hlavě. Zatím stále není jasné, jaký má tahle linka smysl, kromě připomínky, že de Crécy býval spíše fantastou a surrealistou.

Opět platí, že nejvíce si Visu Transit vychutnají autorovi vrstevníci, kteří pamatují osmdesátá a devadesátá léta. Vybaví se jim obavy z jaderného spadu, z ruských špiclů a gangsterů, případně vzpomínky na batůžkářské putování po zemích východní Evropy a po Turecku, kde se dalo za málo peněz pořídit hodně. Zvláště, když se jeden důsledně vyhýbal nejvyhlášenějším turistickým atrakcím.