Lampička, dcera strážce majáku, se v důsledku osudné chyby, která způsobila potopení lodi v bouři, ocitla na dlouhých sedm let v Černém domě, v němž údajně sídlí netvor. Lampička je proti své vůli donucena v temném sídle zůstat. Její touha opět vidět maják ji dovede do věže, kam měla zákaz vstoupit, a zde pozná chlapce, který je jen napůl člověkem.

Hned na prvních stránkách knihy čteme citát z Malé mořské víly Hanse Christiana Andersena a inspirace jeho příběhy i stylem vyprávění je patrná rovněž při dalším čtení. Nizozemská autorka Annet Schaap svůj literární svět už od počátku buduje jako realisticky krutý. Otec Lampičku uhodí, paní učitelka bije děti přes prsty, netvor kouše a škrábe, protože se bojí a jinak se bránit neumí. Pochopení, radost a soucit se objevují v knize jen v malých dávkách.

Postavy jsou mnohovrstevnaté, uvěřitelné. Autorka neodbíhá od jejich negativních stránek, ty naopak často dominují. Hrdinové působí poněkud studeně, odtažitě, jako by je vřelejší vyjádření citů mohlo zničit. Jejich jednání je ale pochopitelné, ladí se světem, jaký Schaap vykresluje.

Paní učitelka Amálie je sobecká a od dětí vyžaduje pouze kázeň, její snaha dostat Lampičku z domu, kde ji otec bije, je však správná. Pohání ji sice vlastní zájmy, ale je evidentní, že otec Lampičky, alkoholik, který se stále nevyrovnal se smrtí své ženy, není schopen se o dítě řádně postarat. Je chladný a ke své dceři se nechová dobře. Ačkoliv se k němu Lampička stále snaží vrátit, otec rozhodně není kladnou postavou. Snaha změnit se přichází až s odstupem, kdy se konečně přestane topit v sebelítosti.

Agresivní, panovačný a nafoukaný netvor je zároveň nesmírně citlivý a ustrašený. Čtenář s ním soucítí, ale milovat ho nemůže.

Lampička jako jediná z postav působí sympaticky. Je citlivá, odvážná a tvrdohlavá, ale ne nekonečně laskavá. Pomůže, avšak pokud jí někdo ukřivdí, pamatuje si to. Má pevné morální hodnoty, je ochotna bojovat za spravedlnost.

Právě určitá odtažitost autorčina stylu čtenáři poněkud brání vytvořit si vztah k jiným postavám než k Lampičce. Kniha upoutá spíše atmosférou a dramatickým sledem událostí, které probíhají lineárně a bez větších odboček.

Celý příběh provází temná atmosféra, a přestože jsou mnohá tajemství odkrývána většinou velmi brzy (často hned v další kapitole), je čtenář díky krutosti a nemilosrdnosti fikčního světa udržován v určitém napětí. Není totiž nikdy jisté, zda postavy ze situace vyváznou bez újmy. Závěr knihy pak působí lehce uspěchaně, a to i přesto, že zůstává z velké části otevřený.

Renomovaná výtvarnice Annet Schaap (1967) si svůj literární debut i sama ilustrovala. Nakladatelství Baobab však svěřilo výtvarný doprovod českého vydání do rukou Jindřicha Janíčka a byla to skvělá volba. Jeho výtvarný styl umožňuje zachytit všechny potřebné emoce, včetně těch negativních. Kombinace oranžové, modré, černé a bílé perfektně vykresluje nekonečné stíny a temné kouty. Zatímco původní ilustrace z rukou samotné autorky působí hravě a optimisticky, Janíček do nich vdechl pochmurnou atmosféru.

Lampička je příběh temný a navzdory přítomnosti nadpřirozených bytostí působí v určitém ohledu skutečně. Čtivý příběh se nepodbízí lacinou líbivosti, naopak nezakrytě líčí krutý reálný svět. Ukazuje ale také velkou dávku naděje a odvahy, díky které udrží pozornost i mladších čtenářů.