Ta zápletka nemůže být otřepanější – parta středoškoláků, posedlých sexem a chlastem, vyráží strávit pár dní na chatě kdesi v lesích/horách (nehodící se škrtněte). Cestou narazí na podivné vidláky a ještě podivnější úkazy. A v samotné chatě se pak po troše toho paření a sexování začnou dít brutální a hnusné věci. Už od dob filmového Evil Dead aka Lesního ducha Sama Raimiho jsou podobné příběhy svatým grálem přiblblých hororů. Ostatně sám Raimi svůj slavný horor později předělal ve výrazně černohumorném duchu a nakonec natočil i pokračování s podtitulem Armáda temnot, kde si už bezostyšně podávají ruce parodie a béčková fantasy.

Rozhodně není náhoda, že dost možná nejlepší zástupce tohoto specifického subžánru vzešel ze spolupráce filmařů Drewa Goddarda a Josse Whedona. Jejich Chata v horách (symptomaticky někdy uváděná jako Chata v lesích) z roku 2012 je vtipná pocta všem myslitelným klišé. Ukáže se totiž, že partička hrdinů se stala součástí pečlivě připraveného obětního rituálu, jenž má zabránit ovládnutí světa prastarými lovecraftovskými božstvy. Titulní chata tak představuje umělé prostředí, nacpané podivnými předměty, jimiž mohou mladí lidé nastartovat různé podoby své zkázy – od vyvolání zombie přes monstrum z bažin až po opravdu obskurní entity z těch nejzapadlejších hororů. Na to všechno pak dohlížejí znudění lidé u monitorů v podzemním komplexu, kteří sice masakrují mládež pravidelně, ale vlastně to dělají pro dobro celého lidstva. A jen tak mimochodem, naprosto klišovité postavy „mladého masa“ mají naplnit pradávné archetypy „královny“, „blázna“ či „panny“ (což tedy úplně neodpovídá realitě, ale jak praví hlavní organizátorka: „Pracujeme s tím, co máme“).

Podobně bizarní a s nadhledem napsaná je i novela Carltona Mellicka III. Magořina z roku 2008. Oproti jiným autorovým knihám, které už v češtině vyšly, je ovšem tento záměrně přihlouplý slasher mnohem vážnější. Žádná pocta romantickým komediím jako Zbouchl jsem satanovu dceru, kde musí nesmělý mladík, žijící v domě z lega, obhájit svou vyvolenou démonku Vešku před svými fanatickými křesťanskými příbuznými. Ani mile rozverné vyprávění o tom, co nalezl milenec ve vagíně své milenky (zbrusu nový svět s latexovými lidmi) v románu Strašidelná vagína. Magořina má blíže spíše k Plyšákokalypse. To je příběh ze světa, kde inteligentní hračky provedly na lidstvu genocidu a hlavní hrdinka se nechává přeoperovat na plyšovou pandu, aby pronikla do koncentračního tábora, kde mají být drženi její rodiče. Naprosto nereálná zápletka a přehršel přepálených akčních scén ale nakonec fungují jako až existenciální komentář k rodičovství a vztahu k dětem.

V Mellickových knihách vůbec až překvapivě často objevíme něco, co působí vážně a jímavě. Ostatně, velmi blízko má například k Chuckovi Palahniukovi. Nejenže na webu můžete najít jeho video, v němž paroduje slavná pravidla klubu rváčů, ale také se zúčastnil (právě v roce 2008) kurzu, na němž Palahniuk přednášel (spolu s například Corym Doctorowem či Connie Willisovou). Právě s ním se Mellick bavil i na téma, zda jsou jejich knihy plné „šoků pro šok“. Mellick se domnívá, že u něj platí spíše „zajímavost pro zajímavost“. Čemuž odpovídá i rozsah jeho knih – naprostou většinu z nich lze přečíst za zhruba dvě tři hodiny a rozhodně se nezdržují podrobnými popisy či sofistikovanými dialogy. Na jednu stranu jdou jen málokdy do hloubky, na stranu druhou se nikdy pod tíhou svých bizarností nezhroutí do sebe. Mellick prostě vrší jednu zajímavost za druhou a mixuje je dohromady, takže ani zkušený mellickovský čtenář si nemůže být jistý, zda jsou ony zmíněné vážné tóny a myšlenky plodem autorského záměru, či prostě statistickým výsledkem šílené kombinatoriky ještě šílenějších prvků, jež po vzoru opic, které za milion let vyťukají souborného Shakespeara, účinně reflektují náš čím dál absurdnější svět a pošahané mezilidské vztahy…

V Magořině tak máme hned na začátku cestu, podél níž se hromadí mrtvoly nejrůznějších zvířat. Dvě z dívek jsou sice členky sboru roztleskávaček, ale jedna má nově mohykána, je posedlá tetováním motýlů a je ve vztahu hned s dvěma kluky, zatímco druhá ujíždí na potratovém pornu a její největší erotickou fantazií je, že potratí svého přítele (nikoliv jeho dítě, ale přímo jeho…). Mezi chlapeckým osazenstvem Magořiny pak máme jednoho, který si nechal přeoperovat přirození na vagínu, nebo chudáka, jehož otec programově trénoval tak, aby se ničeho nebál (nejen tmy, ale i například homosexuality). Hlavních šest postav tak poměrně plynule dokáže přejít z módu „masakrovaných“ do módu „masakrujících“, k čemuž jim napomáhá i skutečnost, že kolem jejich víkendové chaty je jaksi těžké zemřít.

Největší záhadou Mellickových knih je, jak v nich na velmi malém prostoru dokáže vzbudit pocit, že jeho postavy jsou skutečně žijící lidé – v tomto případě skoro bez výjimky psychopati, ale až nepříjemně věrohodní. Možná právě proto, že jejich charaktery buduje nikoliv na pozitivních vlastnostech, ale na slabostech nebo rovnou na úchylkách. Protože ty má nakonec každý a je mnohem snadnější ztotožnit se s nimi než s dokonalými Mirky Dušíny. Ne že bychom hrdinům Magořiny fandili až do konce – v určité chvíli minimálně u některých míra jejich „libůstek“ překročí všechny meze. A to i v porovnání s monstrem, kterému z hlavy vyrůstá potracený sourozenec a místo rukou má klepeta. Ale i na jejich pádu je něco, co nás dokáže přimět k zamyšlení nad tím, jak bychom morálně obstáli, kdybychom se dostali do nějaké skutečně extrémní situace.

Ovšem sám Mellick takové otázky neklade, on jen zkoumá vše, co ho zajímá. A dokud je při tom zábavný aspoň tak, jako v případě Magořiny, není problém pochopit, že jej v roce 2013 Guardian zařadil mezi dvacet nejlepších mladých autorů fantastiky po bok například N. K. Jemisinové či Chiny Miévilla. Jistě, při pohledu na jeho příběhy je to jasný úlet. Ale je to ten typ úletu, nad kterým se bude krásně debatovat v literárních salonech a na seminářích literárních snobů, protože takhle nechutná a přestřelená literatura už není brak, ale jistojistě minimálně surrealismus. A navíc, Mellick spolu s partou podobných zábavných zvrhlíků založil celé hnutí – bizzaro – a to už si místo v čítankách zaslouží…