Vymyslet originální prostředí, zápletku a ještě k tomu dostatečné množství novátorsky pojatých postav není nic jednoduchého ani pro autory hororové prózy. Své o tom nejspíš ví i dvojice spisovatelů Robert Cichowlas a Lukasz Radecki, jimž se některé ze zmíněných aspektů daří pojmout po svém více, jiné bohužel citelně méně. Už od začátku se tak musí čtenář smířit s tím, že autoři sázejí na léty prověřené postupy nebo přímo na klišé. V úvodu se nám představí spisovatel s tvůrčím blokem, který (společně s manželkou) odjíždí z domova „na dovolenou“ hledat ztracenou inspiraci. Toho od třetí kapitoly doplní nezbytná postava soukromého detektiva, jehož trápí starý nedořešený případ, otřepanostem se nevyhneme ani v mnoha konkrétních obrazech: „[…] předal velkou sumu peněz a upřímně slíbil, že dostane třikrát tolik, když najde jeho ženu. ‚Živou, nebo…‘ Advokátův podbradek se zachvěl, ale po chvíli muž svá slova dokončil: ‚Nebo mrtvou. Jen ji najděte“ (s. 47).

Příliš mnoho erotiky

Skutečnost, že zmíněný detektiv ovládá telepatii, pak působí osvěžujícím dojmem, byť ani v tomto případě to není úplně originální nápad. Poskládat horor z osvědčených ingrediencí může být pro autora, resp. autory lákavé, samo o sobě to však nestačí. Naštěstí si tento prostý fakt uvědomili i Cichowlas a Radecki, přestože zpočátku se tak jejich společné dílo nejeví.

Z negativ – ačkoli část čtenářstva možná naopak potěší – ještě stojí za zmínku erotické až pornografické pasáže. Obecně nic proti otevřeným popisům sexu, zejména má-li v rámci příběhu nějaký účel (což v případě Městečka má), ale všeho moc škodí a dřív nebo později nevyhnutelně i nudí, ať jde o popisy sebezábavnější a sebepříjemnější činnosti. Na některých místech (zejména v první třetině až polovině) je dokonce erotiky tolik, že by mohl čtenář zapomenout, že vlastně čte horor.

Po zbytečně dlouhém rozjezdu na zhruba první stovce stran se ovšem dostáváme k tomu zdařilejšímu. Ovzduší houstne, děj přestává být předvídatelným a nejeden čtenář nejspíš začne opravdu cítit tíživé pocity spojené s tím příjemným mrazením, který by měl dobrý horor vyvolávat. Navíc autoři dokáží místy skutečně překvapit, zejména když konstruují zápletku s využitím slovanské mytologie. Autorské duo navíc se čtenářem začne postupně a pozvolna rozehrávat vcelku důmyslnou hru na pravdu. Znejišťují, co se v příběhu skutečně odehrává a zda některé z příběhových linií neukazují ve skutečnosti něco úplně odlišného, než jak se to jeví protagonistům a skrze ně i čtenáři. A činí tak místy opravdu dobře.

Drama hodné shakespearovské tragédie!

Občas by však prospělo vyčistit autorský styl. Přestože román je napsaný celkem poutavě, některé pasáže se zdají být škrobené a jaksi neučesané. Extrémní případ neohrabanosti je jen stěží přehlédnutelný v pasážích deníku žákyně základní školy, jejíž zápisky působí neautenticky a neúměrně pisatelčině věku: „Mnohem později, když jsem trochu vyrostla, mi Stašek vysvětlil, že otce propustili, protože odhalil fakta zpochybňující pravdivost panování historicky prvních vládců Polska, především pak jejich zkreslený vztah ke katolické víře. A i když vláda otcovu odhalení nebránila, raději by ho nezveřejňovala, aby nedráždila nízký lid, který se již tehdy začal trochu bouřit. Proto i když otcova odhalení nenarušovala samotný náš systém, mohla narušit státní struktury, a to už nešlo oficiálům na ruku. No, a fakt, že táta otevřeně mluvil o životě ve lži, taky nebyl moc vřele přijímán“ (s. 226) či o kus dál zhodnocení jisté situace slovy „Drama hodné shakespearovské tragédie“ (s. 263). Jistou neobratnost lze také spatřovat v občasném opakování, jako by si autoři chtěli být stoprocentně jisti, že ani ten nejméně pozorný čtenář nepřehlédne důležité: „‚Přijeli jsme sem se ženou na dovolenou.‘ Stařenka vyprskla a odhodila zahradní hadici stranou. Voda stříkala na stěnu domu. ‚Na dovolenou, říkáte,‘ zachrčela. ‚Ujišťuju vás, že tady strávíte víc času, než máte v úmyslu. Bude to zatraceně dlouhá dovolená […]. ‚Co tím chcete říct?‘ […] ‚Přesně to, co jsem řekla. Že se vaše dovolená prodlouží. Nemáte ponětí, kam jste se to dostali.‘ […] ‚Turisti vždycky říkají to samé. Přijeli jsme si sem odpočinout. Přijeli jsme na dovolenou. Bohužel, vždycky se jim to prodlouží… značně‘“ (s. 66–67). Nepostřehnout fakt, že dovolená se zpravidla prodlouží, tak může skutečně málokdo, navíc když právě nemožnost odjet se záhy stává hlavním hybatelem děje a je na ní ve zbytku knihy ještě upozorňováno v míře vskutku vydatné…

Jak je důležité míti atmosféru

Pakliže jsem se doposud spíše zabýval tím, jakých se autoři dopustili prohřešků, je férové zmínit, kde se jim naopak podařilo obstát s grácií. Oproti otřepaným typům postav totiž musím vyzdvihnout samotné městečko, které nechce své návštěvníky pustit pryč. Takřka existenciální motiv tu však není metaforický, alespoň ne v rámci narativu. Pokud se čtenář nenechá odradit začátkem a dočte přinejmenším ke scéně v hospodě (nic konkrétního o ní nemůžu napsat, abych neprozradil víc, než je vhodné), pravděpodobně se autorům chytí na udičku a nebude chtít knihu odložit, dokud nepřijde na kloub celé záhadě (a možná též aby se dověděl, jak dopadnou protagonisté příběhu). Přinejmenším spisovatelova žena Ania dokáže ve čtenáři vzbudit zájem, a dokonce jisté sympatie, nejspíš i díky tomu, že není šablonovitou figurkou. Ostatně právě Ania ze všech zúčastněných prochází nejzajímavějším vývojem a svým způsobem se v ní – čtenářsky atraktivně – zrcadlí záhadnost celého městečka a finálního rozuzlení ústřední zápletky.

Zejména ve druhé polovině díla jako by autoři konečně nalezli „drajv“, který jim tak bolestně chyběl na začátku, a teprve začali čtenáři odhalovat svůj vypravěčský talent naplno, přestože samotný závěr románu není úplně nejlepší.

I přes veškeré výhrady se však Cichowlasovi s Radeckým podařilo napsat dosti sugestivní komorní horor s podařenou atmosférou a navrch s některými neotřele podanými nápady a náměty. Největším problémem celého textu je nevyváženost: v některých aspektech se autorské dvojici daří až nadprůměrně, v jiných se zase dopouští chyb vskutku začátečnických. O poznání lépe by román patrně fungoval po několika výraznějších škrtech. Přesto mohu s klidem tvrdit, že Městečko je slušný horor s chytlavou zápletkou a s potenciálem potěšit nejednoho čtenáře toužícího na chvíli zakusit děs a pocity ryzí nejistoty z bezmála dystopicky popsaného kousku světa, odkud není úniku. Nebo snad je?