Ročně u nás vychází více než sto různých původních českých cestopisů. Řada z nich je spíše průměrné kvality a dobře se na ně hodí obecná slova, která pro příspěvek sborníku O reportáži, o reportérech (Karolinum, 2010) napsal novinář Jan Rybář: „Autor v ich-formě popisuje, jak přijel na nádraží do Dillí (následuje pasáž, jak už od střední školy chtěl do Indie), vzal si taxíka do města (následuje pasáž, jak je v Indii teplo), tam uviděl palác (následuje historická pasáž o tom, že Indie je stará země, mučivě obsáhlý popis paláce a výčet jmen architektů špatně opsaný z průvodce) a vše završí dramatickou pasáží, v níž potká kobru… Text nudný a tisíckrát omletý.“ Velmi podobně, i když méně humorně, zhodnotil nedávnou knihu jisté, určitě nikoli nejhorší reportérky-cestovatelky anonymní čtenář: „Její knihy z posledních let jsou vlastně všechny dost stejné – něco z historie, pár historek o bezdomovcích, kterým dala svačinu, párkrát zmínka, kde je moc drahé kafe – něco o přírodě a politické situaci a hle – další kniha je na světě.“

Se zájmem o „divné věci“

Naštěstí se taková charakteristika netýká všech cestopisů a neplatí ani pro všechny indické. Výrazně se z nich vymyká například kniha Namaste: Umělcovy toulky Indií. Jejím autorem je František Štorm (1966), hudebník, typograf, grafik, pedagog a publicista, který obvykle tráví čas mezi svým bydlištěm v jižních Čechách a právě Indií, kde nachází inspiraci pro většinu svých textů a hudebních témat. V poslední době si získal jistou mediální pozornost jako zpěvák a kytarista v dnes již neexistující blackmetalové kapele Master’s Hammer, pro kterou také psal texty. Jak řekl pro pořad Hergot!, jeho zájem o „divné věci“ ho přivedl mimo jiné ke spiritismu a okultismu. Má rovněž zkušenost s halucinogenním nápojem ayahuasca. Vinou toho, že se cítil být všemi těmito zážitky příliš zahlcen, doslova „prostoupenej negativníma silama“, nicméně poté vyhledal katolického kněze a vyzpovídal se mu.

Zdá se ovšem, že právě možnost být zahlcen zážitky je jedním z důvodů, proč se opakovaně vydává právě do Indie. Všechno tam má totiž „ostřejší obrysy, sytější barvy, přemrštěnou perspektivu, urputnější výraz, jako herci v němých filmech, když museli přehrávat, aby byly čitelné emoce hraničící se zvráceností. Hluk bývá opravdu ohlušující, ale když nastane ticho, má hypnotickou moc“. František Štorm přitom není pasivní divák či pouhý fascinovaný pozorovatel, naopak se sám stává účastníkem, který intenzivně a všemi smysly vnímá vše, včetně smradu či výjevů nelidské bídy. Stále však u něj dominuje zrak: viděné průběžně zaznamenává formou skic, jež jsou součástí knihy Namaste, i fotografií.

V kostýmu na všeobjímajícím karnevalu

Vyhýbá se přitom luxusu určenému západním turistům a „nejprovařenějším“ turistickým cílům. Místo toho navštěvuje prosté Indy, přátelí se s nimi a cestuje přecpanými vlaky nebo obyčejnou rikšou. Jak píše: „Oblíbil jsem si tenhle dopravní prostředek, slaboučký dvoutakt mečí jako koza a snaží se ze mě vytřást duši, můžu svobodně kouřit, plivat, mávat na ostatní, být součástí té špinavé všednodenní nádhery. Kupuji takovou tu dlouhou košili až na zem s kalhotami, co nosí Indové – na tom všeobjímajícím karnevalu chci být v kostýmu… Všechno kolem je živá akční hra, záleží jen na roli, kterou si zvolím, prozatím jsem spokojen jako poutník a pozorovatel.“ Neskrývá přitom, že občas přejímá nejen oděv či jazyk Indů, ale i životní styl některých z nich: „Celý den víceméně proseděn venku a vyplněn civěním.“

Pozorovatel je ovšem Štorm velmi vnímavý, kultivovaný a poučený, takže dokáže poutavě popsat zvláště tamní architekturu, jež je podle něj často jakýmsi kolapsem logiky: „Schody mají různě vysoké stupně, takže Evropan se párkrát potluče, než mu to dojde; tam, kde by měl být chodník, zeje metrová neoznačená jáma, namísto madla je často ostrá hrana.“ Autor neskrývá, že jej jako člověka se slabostí pro západní pojem dekadence nic tak nepotěší jako krása zřícenin nebo jiných lidských artefaktů pohlcovaných pralesem, protože teprve sochy „obejmuté“ vegetací začínají ožívat. „Jenomže dekadenci v Indii nemají, a tak se snaží všechno opravovat a zvelebovat.“ Jako estét s vytříbeným, ač pro někoho až morbidním vkusem líčí i tamní veřejné kremace, které rovněž mají svoji specifickou estetiku: „Žádné zavřené plynové pece s pyrometry a kompresory, pěkně nazdobit táborák pestrým hedvábím a k tomu hudba a tanec.“ Autor dokonce přiznává, že v extrémně odpudivých výjevech hledá krásu. Často se přitom v Indii na někoho nebo něco naštve, nicméně to prožívá jako někdo, kdo vnímá tamní realitu zevnitř, jako její každodenní účastník.

Pestré barvy, staniol a vonné tyčinky

Ani v Indii v sobě autor nezapře typografa, který se zajímá o tamní tiskaře a tisk; dokonce občas čte tamní noviny plné nesplněných slibů. Jejich polyfunkčnost a vůni dokáže senzoricky věrně vylíčit: „Noviny jsou v Indii lexikonem zbožných přání, ale také nejčastějším balicím papírem, jídlo voní čerstvou tiskařskou barvou asi jako svačina v grafické dílně.“

V podobných kontrastech, které spolu bezprostředně sousedí nebo navzájem koexistují, František Štorm líčí i každodenní indický život. Každý kámen zvláštního tvaru je tam potenciálním lingamem nebo symbolem některého z bohů. Každý patník je možno natřít pestrou barvou, polepit staniolem, ověsit hadříky a cetkami, zapálit okolo vonné tyčinky a čadící knoty v přepuštěném másle a „té bizarní mastné skulptuře, jejíž autor je většinou negramotný, se klanět jako bohu“. Každá silnice se pak může stát svatyní, i když ono vznešené místo současně „obklopuje záplava kravského trusu“.

Svoji knihu autor skromně charakterizoval jako soubor svých dojmů, pocitů, kreseb a představ z Indie. Jeho líčení jsou ovšem nejen sugestivní a smyslově bohatá, ale i myšlenkově svěží, zvláště v zachycení paradoxů tamní reality, již označuje jako „prolínání svátosti s výkaly“. Štorm poznamenává, že pro ty, kteří se Indie štítí, bude jeho kniha představovat potvrzení, že by tam určitě jet neměli. Ale jiné, méně konvenční cestovatele může jeho dílo k podobné cestě naopak nalákat. Nebo alespoň podnítí jejich snění o Indii coby jednom velkém fascinujícím maškarním bálu, na němž i had často číhá na hmyz v přestrojení za rostlinu. A kde se dramaticky střetávají četné protiklady.