Existuje jistě mnoho profesí, které si zaslouží více pozornosti, než jim běžný uživatel jejich produktů obvykle věnuje. Když František Štorm popisuje mravenčí práci předcházející vzniku kvalitního písma, která je určitou „obsesí“, kterou však nedocení nikdo kromě hrstky zasvěcených, nepochybně by se pod jeho líčení podepsal i leckdo z úplně odlišných oborů – nemohli mě nenapadnout třeba překladatelé.

Jedním z důvodů vzniku knihy Eseje o typografii byla tedy vedle určitého bilancování, o němž autor píše v předmluvě, zřejmě také snaha podniknout něco pro popularizaci svého oboru. Podle mého názoru velice úspěšná – ještě týdny po přečtení si totiž prohlížím plakáty, letáky, časopisy a knihy trochu jinýma očima.

Eseje tvoří 13 poměrně různorodých textů, které spojuje zápal pro věc a sympatická nadsázka a sebeironie (knihu například uvádí věta „Na světě existuje spousta zajímavějších oborů, než je typografie“, a v „duchovně“ zaměřeném závěru se pak dočteme, že bylo-li na počátku slovo, vytvořil ho logicky nutně typograf). Kapitoly obsahují vzpomínky na léta studií, praxe i pedagogické činnosti, autor zmiňuje zásadní životní setkání a vzory, apeluje na zdravé sebevědomí a odvahu designérů, výlety do historie písma střídají úvahy nad smyslem typografie či tvoření vůbec. Zachyceny jsou změny, kterými obor díky technickému (ale i společenskému) vývoji v posledních desetiletích prošel. Jeden z textů je věnován přímo konkrétním doporučením a postupům při tvorbě písma, opomíjena není ani skutečnost, že tvorba zkrátka znamená i obživu. A vzniká trochu nejistota: komu je kniha vlastně určena? Potenciálním či současným studentům, kolegům, nebo široké veřejnosti, které však technické detaily nemusí být vždy srozumitelné?

Přes tuto rozostřenost lze knihu bez problému přečíst od začátku do konce, a to díky osobnímu zaujetí autora, jež s sebou nese nejen poutavé vyprávění, ale také jasnou prezentaci názorů. Ať už Štorm chválí, nebo kritizuje, nebojí se jmenovat a být konkrétní. Jestliže odsuzuje byrokracii nesmyslně zasahující do výuky i nové studijní plány na Umprum, předkládá rovnou také svou představu ideálního průběhu studia. Ukazuje návrh písma pro školní učebnice, které by mělo nahradit současné zcela nevyhovující, a vysvětluje nedostatky obecně nejužívanějších fontů. A jindy zase, neméně zaujatě, poeticky líčí kouzlo knihtisku či samotného tvoření vůbec. Třebaže není snadné psát o sobě a nepůsobit sebestředně, či psát o svých zkušenostech a příliš nepoučovat, autorovi se to v podstatě daří. Typografii bere zároveň smrtelně vážně i jako hru a úspěšně hledá rovnováhu mezi zdravým rozumem a uměleckými ideály.

Zpestřením jsou vyprávění o často překvapivých zdrojích inspirace a svérázně pojaté poznámky k teorii umění (jako třeba vysvětlení rozdílu mezi blbostí a sračkou). Důležitou součást knihy, již si samozřejmě navrhl a autor sám, představují fotografie, skvěle doplňující texty: ukázky a příklady, často opravdu vtipné, dávají příležitost porovnávat písma a jejich využití, ale jindy prostě chytře ilustrují vyprávěné historky. Určitou grafickou zajímavostí jsou odstavce vysázené v písmu, o kterém je právě řeč – čtenář si tak hned může ověřit, nakolik zvolený font ovlivňuje vnímání textu.

Po přečtení se z laika přirozeně nestane expert, dozví se ale, čeho si na písmu a grafické úpravě textu lépe všímat. Postupně dokonce pochopí, co je dřík, co patka a co verzálka, ale nejspíš bude zejména zpočátku v publikaci marně pátrat po slovníčku. Díky vyjmenovaným zdrojům a odkazům získá základ pro případ, že by se chtěl o typografii dozvědět více nebo si sehnat zajímavá písma. V každém případě však začne nad písmem a prací „infiltrátorů nevyžádané estetiky“ trochu přemýšlet. A když si stáhne bonusových 20 fontů zdarma, třeba příště nebude muset psát zase v Timesech.