Mohutnou renesanci zájmu – čtenářského, autorského a v neposlední řadě i odborného – o osobu a dílo klasika vesmírného hororu H. P. Lovecrafta předznamenaly již v devadesátých letech filmové horory Johna Carpentera Ve spárech šílenství (1994) a Paula W. S. Andersona Horizont události (1997) nebo třeba antologie povídek Cthulhu 2000 (1995, česky 2001). Pravý boom pak nastal v novém tisíciletí. Nejrůznější reedice a výbory nelze snad ani spočítat, antologie poct a pastišů jdou do desítek. Ze zajímavých filmových adaptací můžeme uvést Barvu z vesmíru s Nicolasem Cagem (2019) nebo originální variaci na neeuklidovské rozměry vesmírného hororu Nicota (The Void, 2017). Dokonce i u nás se H. P. Lovecraft dočkal nejen sebraných spisů (vydal Albatros mezi lety 2010 a 2014), ale i dvousvazkové kolekce Smyčka medúzy a Hemživý chaos (Argo, 2020), na kterých Lovecraft pracoval jako spoluautor nebo ghostwriter. Právě na posledně jmenovaných knihách se přitom podílel jako editor S. T. Joshi, americký literární teoretik, historik a kritik indického původu.

Svou první Lovecraftovu biografii H. P. Lovecraft: A Life sepsal již v roce 1996, v roce 2010 ji rozšířil do podoby monumentální, více než tisícistránkové práce I Am Providence: The Life and Times of H. P. Lovecraft. Mezitím ovšem sepsal několik monografií věnované weirdové literatuře a dějinám hororu obecně. Mimochodem, jeho pověst odborníka je taková, že se jako literární postava mihl například v metalovecraftovském a metaliterárním psychologickém hororu Paula La Farge Noční oceán (2017, česky 2018) a především v komiksovém eseji Alana Moorea Providence (2017, česky 2019). U nás je ovšem znám především jako editor série šesti antologií Černá křídla Cthulhu (2010–2017), z nichž česky zatím vyšlo pět svazků (2014–2020).

Právě v těchto antologiích podrobně zmapoval podhoubí moderní lovecraftovské prózy (v Černých křídlech dává s oblibou prostor i dílům, která se spíše než v Lovecraftových hororech inspirují jeho životem a podivnostmi nebo i fantaskním „snovým cyklem“) – v knihách narazíme na velká jména typu R. Campbell, Caitlín R. Kiernanová nebo z tehdy stále ještě nastupující generace Laird Barron, ale také na autory spojené s poloamatérskými fanziny a nakladatelstvími. Ostatně Joshi v tomto lovecraftovském undergroundu čas od času sám publikuje povídky, novely i krátké romány.

V knize Cosi z hloubi nalezeme tři povídky a jednu delší novelu, která dala souboru jméno. Otevíracím textem je Periodická hrozba (The Recuring Doom), kterou Joshi napsal, když mu bylo sedmnáct let a byl nikoliv odborníkem, ale především nadšeným fanouškem (nadto tehdy stejně fascinovaným hororem i americkou detektivní drsnou školou). Není asi tedy žádným překvapením, že je tento text v knize suverénně nejslabší a pro běžné čtenáře i nejzbytečnější. Devótní pastiš si bere především ze slavného Volání Cthulhu (1926) – hrdiny jsou vědci, mluvící autoritativně, ale zároveň naprosto neurčitě o velkých tajemstvích, v ději se zmíní Miskatonická univerzita, a dokonce zde vystupují degenerovaní uctívači Cthulhu (byť u Joshiho je představují určité vrstvy obyvatel anglického venkova, ne Afroameričany a kreoly jako u jeho vzoru). V podstatě jde o text, který by starší Joshi pravděpodobně nikdy nezařadil do zmíněných Černých křídel, kde se snaží vyhýbat laciné a mechanické nápodobě vnějších prvků lovecraftovské prózy.

Další dvě povídky vznikly o několik desetiletí později a literárně jde o zajímavější hrátky s lovecraftovskými motivy. Hrdinou Incidentu ve Ferney je slavný Voltaire, který se nachomýtne k vyšetřování brutální vraždy na francouzském venkově v předvečer revoluce. Myšlenka střetu osvícenského guru s kultistickými mocnostmi zla je sice jen načrtnutá, ale rozhodně zajímavá. Nejzajímavější z kratších textů v knize je pak Jakýsi omyl, v němž hlavní hrdina z amerického Innsmouthu (a tedy mající „rybí“ krev) cestuje do Innsmouthu anglického, aby zastavil tušenou hrozbu všemu lidskému, před kterou jej varují jeho tamní příbuzní. Tato povídka je už zasazena do naší současnosti a odkazuje k Lovecraftově předloze (Stín nad Innsmouthem byl poprvé publikován v roce 1936, i když napsán byl o několik let dříve, a patří k nejslavnějším dílům slavného „mýtu Cthulhu“) coby k historickým událostem. Především ale v tomto textu popouští Joshi uzdu ironii a bizarnímu humoru. Povídka trochu připomíná béčkový horor Dagon (2001) a v závěru se překlápí v environmentální anekdotu.

Právě ironie a určitá zasvěcená neúcta se pak naplno projevuje v novele Cosi z hloubi. Její hrdinka (pro lovecraftovskou prózu samo o sobě nezvyklé obsazení) je dívka, která sice vystudovala univerzitu, ale rozhodně nepatří k vědecké elitě – a studium pro ni znamenalo především prostředek, jak uniknout z rodného městečka, v němž je všechno spojené s pomalu krachujícím místním dolem. Hrdinka se vrací, aby zjistila víc o podivných okolnostech smrti svého otce. Následuje zábavné detektivní pátrání, v jehož průběhu se dočkáme nezákonného vniknutí na pozemky dolu i nočního znesvěcení otcova hrobu. Především ale sexu – protože právě díky němu hrdinka donutí ke spolupráci svého bývalého přítele, který pracuje v dole, a nakonec i jeho sestru-dvojče. Nejedná se přitom o lovecraftovské porno ve stylu třeba krátkého románu Edwarda Leeho Tramvaj č. 1852, ale o patologickou potřebu kontrolovat druhé – která se hrdince nakonec karmicky vrátí při finální konfrontaci s monstrem (to je inspirováno zápletkou klasické Barvy z kosmu z roku 1927).

Obecně tak platí, že všechny Joshiho texty vykazují hlubokou znalost těch Lovecraftových. Ovšem pouze znalost a citace nezaručí čtenářský prožitek. Teprve tam, kde se Joshi pouští do znesvěcování svého vzoru, je schopen přijít s něčím novým a vposledku i pro Lovecraftovy fanoušky zajímavějším, než je úzkostná snaha dodržet všechny stylistické postupy a neznevážit kánon.