Českému čtenáři se do rukou dostává literární objev roku 2015, který uchvátil kritiku v zahraničí a spisovatelku Sofíu Segoviu doslova katapultoval mezi nejžádanější autory současné mexické literatury, s překlady do více než patnácti jazyků a milionem prodaných výtisků. Obálka knihy hlásá, že román Šepot včel je „skvostem magického realismu“, jehož autorka si „vysloužila srovnání se slavnými autory (…), jako jsou Gabriel García Márquez a Isabel Allende“. Pravda je, že dílo nabízí silný příběh, ale i příliš často zabíhá do patosu.

Sofía Segovia (1965) se psaní chtěla původně věnovat jako novinářka. Psala scénáře pro místní divadlo v Monterrey, kde žije dodnes, figurovala i jako ghostwriter pro lokální politické kampaně, jak se uvádí na jejím webu. Podle toho, co sama říká v některých rozhovorech, až s příchodem roku 2000, kdy ve vzduchu visela potenciální hrozba konce světa, se rozhodla, že nadále bude psát jen sama za sebe. Po účasti v kurzu tvůrčího psaní začala pracovat na svém prvním románu Noche de huracán (Noc hurikánu). Nad románem z karibského prostředí strávila tři roky práce, poté však čekal sedm let na publikaci: v roce 2010 jej vydalo malé nakladatelství v Monterrey. O pět let později měla Sofía Segovia větší štěstí, Šepot včel se dočkal přijetí v nakladatelství Lumen, kde také znovu vydala a přepsala svůj první román, tentokrát s názvem Huracán (Hurikán). V roce 2018 vyšel její zatím poslední román Peregrinos (Poutníci), v němž se zaměřila na příběh z období druhé světové války, hlavními postavami jsou dvě malé děti z Pruska. To je něco, co Segoviu baví – vyprávět především příběhy, které už byly mnohokrát vyprávěné, ale z nového pohledu. Velkým zdrojem inspirace, k němuž se hrdě hlásí, byly pro autorku historky, které jí vyprávěl její dědeček – ostatně i Gabriela Garcíu Márqueze inspirovalo vyprávění jeho babičky. Některé z událostí, které se v Šepotu včel objevují a působí naprosto smyšleně, se tedy, podobně jako u Garcíi Márqueze, skutečně staly.

Děj románu zavede čtenáře na začátek 20. století, kdy je Mexiko po odchodu prezidenta Porfiria Díaze zmítané revolucí, do tehdy prosperujícího městečka Linares na severovýchodě země. Z historického hlediska dochází v této rurální oblasti k zásadním změnám – ekonomickým centrem se pomalu stává průmyslu otevřenější Monterrey a zemědělsky zaměřený Linares postupně přichází o své výsadní postavení v regionu. Mezi těmito dvěma městy se odehrává příběh, v němž sice figurují reálné postavy (Carranza, de la Huerta, Obregón, Elías Calles), avšak soustřeďuje se na život „obyčejných“ lidí. Těm ale dobové okolnosti silně zasahují do života.

Příběh se otevírá podivným objevením odloženého miminka. Podivné je hned v několika ohledech – k překvapení všech jej několik mil od domova nalezne stařičká chůva, o níž si lidé myslí, že už jí nohy neslouží, a miminko zázračně nevykrvácí z nepodvázaného pupečníku ani nepodlehne nástrahám divočiny. Ke všemu není samo – celé jeho tělíčko pokrývají včely a chrání ho před mrazem. Je to dítě některé z čarodějnic z nedaleké La Petacy, nebo snad dítě samotného ďábla? Takto poutavě začínají první kapitoly více než pětisetstránkového románu. Čtenáře provede životními osudy zámožné rodiny Moralesových, která se pohozeného chlapce ujme a přijme ho za svého.

Černobílé postavy
Vypravěčem mezigeneračního příběhu je Francisco mladší, syn Francisca a Beatriz Moralesových, který se Beatriz narodil „v požehnaných devětatřiceti letech“ (s. 35). Franciscovi rodiče jsou poctiví, pracovití lidé. Vlastní (mimo jiné) statek La Amistad s přilehlými pozemky, na nichž pěstují cukrovou třtinu a kukuřici. Dobře vycházejí se svými „zaměstnanci“ a mají nemalou dávku pochopení pro všechny, dokonce i pro ty, kteří jim neodvádějí část úrody za pronájem půdy. Francisco má nadhled, nebojí se riskovat, aby zajistil blaho své rodiny, ale i rodin pracujících na jeho pozemcích. Beatriz je silná žena, svému manželovi je vždy oporou, společensky je aktivní i laskavá – například v časech španělské chřipky, která Linares postihne, šije oblečení potřebným. Oba jsou zosobněním lepší linareské společnosti a jen stěží u nich lze nalézt nějakou vadu charakteru. Autorka sama říká, že se snažila o zachycení tzv. kultury solidárnosti, kterou udržovali lidé žijící na severu Mexika. To však bohužel také znamená, že jednání těchto postav místy vyznívá málo přesvědčivě.

Pokud jsou Francisco a Beatriz zobrazením dobrosrdečnosti a lidskosti, pak postava nalezence Simonopia zachází ještě dál. Simonopio se v podstatě stará pouze o blaho a zdraví ostatních, jeho dobrota je až nadlidská. Nadlidské jsou i jeho nadpřirozené schopnosti – Simonopio vnímá věci jinak než obyčejní smrtelníci, rozumí šepotu svých věrných včel a také dokáže dohlédnout na nejednu možnou cestu budoucnosti. Znetvoření obličeje mu sice znemožňuje mluvit, zato z něj dělá dobrého posluchače. Mezi ním a chůvou Rejou, která jej jako miminko objevila, existuje tajemné propojení, oba jsou také spříznění s „magickým“ světem přírody, což z nich činí zajímavé a neobvyklé postavy. Není se proto čemu divit, že se Simonopio stává i středobodem Franciscova vyprávění – Simonopio tak dostává hlas, který mu chyběl – a vypravěč se může retrospektivně vrátit nejen ke svému životu, v němž měl Simonopio úhlavní místo, ale i k životu svých rodičů a předků.

Další výraznou postavou je nádeník Moralesových Anselmo Espiricueta, přistěhovalec, který se vydal na sever za lepším životem. Na střetu této postavy s rodinou Moralesových autorka rozehrává velké téma mexických dějin – střet mezi „bezstarostným“ jihem a „pracovitým“ severem, tedy střet dvou oblastí, které se údajně až do dnešních dní vzájemně nepochopily. V autorčině podání si tento aspekt můžeme poslechnout například v rozhovoru spojeném s prezentací knihy. Anselmo vidí hned od prvního dne v Simonopiovi ďábla, ačkoli opravdu ďábelskou, tedy veskrze zápornou postavou je ve skutečnosti on sám. Čtenář tedy od začátku ví, komu je třeba držet palce, a pokud by ještě někdo mohl zůstat na pochybách, kladné postavy se ukazují v ještě kladnějším světle a ty záporné – tady vlastně jedna hlavní záporná postava – se stává ještě odpudivější a zavrženíhodnější. Nicméně v záplavě naprosto vycizelovaných kladných postav je Anselmova přítomnost přece jen osvěžující a jeho postava snad i nejlépe vykreslená.

Srůst s křeslem
I když je vypravěčem Francisco mladší, příběh nabízí pohledy různých fokalizátorů – především Simonopia, Beatriz a Anselma. Rozvržení tedy vůbec není špatné; Simonopio ukazuje věci, které obyčejní lidé nevidí, Beatriz vypráví z ženského pohledu a Anselmo z perspektivy utlačovaného, nenávistného muže. Graduje i tempo vyprávění, 111 kapitol, z nichž román sestává, se s postupujícím dějem zkracuje.

Velmi silná je v knize evokace různých vůní, stránky jsou prosyceny vůní medu, pomerančových květů, ale i levandule, po níž voní prádlo na statku La Amistad. Objevují se také různé druhy lásky, mezi nimiž asi nejvíc rezonuje bratrská láska mezi Simonopiem a vypravěčem Franciscem.

Co se však při četbě zajídá, je autorčina snaha vyždímat každý motiv až na dřeň. Podobně příměry, které by mohly na čtenáře zapůsobit, se neustálým rozvíjením a nastavováním stávají poněkud obtížnými. Tak se například hned na začátku dozvídáme, jak chůva Reja srostla se svým houpacím křeslem: „… proměnila se v součást krajiny, zapustila kořeny do země, na níž se houpala. Její tělo bylo jako ze dřeva, kůže jako tvrdá, temná, zvrásněná kůra. (…) Děti z městečka se občas rozhodly vydat se za dobrodružstvím a chodily ji zpovzdálí okukovat, a některé našly i dost kuráže na to, aby se k ní přiblížily a na vlastní oči se přesvědčily, že se jedná o živou ženu, a ne sochu vyřezanou ze dřeva. Že se pod tou vrásčitou kůrou přece jen skrývá dost života… (…) Reja nestála o to být kuriozitou, to spíš předstírala, že je kus dřeva. (…) Už dlouho se nepodílela na údržbě a úklidu domu a jen pomalu srůstala se svým houpacím křeslem – do té míry, že už nešlo rozeznat, kde končí dřevěné tělo křesla a začíná to její. (…) Kdyby jí někdo řekl, že se zrodila ze země jako strom ořešák, věřila by mu.“ (s. 11–13)

Vedle působivých momentů, jako například když otec vysvětluje Franciscovi mladšímu, že v domě nejsou strašidla, ale jen ozvěny, které si dům uchoval, popisu situace, kdy Linares ožije příchodem muže, který umí zpívat pod vodou (což se prý opravdu stalo), nebo neotřelých nápadů, kdy například pach, který se line neobydleným domem, může vycházet z umírajících cihel, se ale objevují i tisíckrát omílané „pravdy“, například místního hrobníka napadne: „Jestliže si nejsme rovni v životě, tak ve smrti ano, blesklo Lópezovi hlavou v nestřeženém okamžiku filozofického osvícení.“ (s. 80)

Častokrát styl psaní dostává nádech patosu – během epidemie se sejdou tři bezdětné „úctyhodné dámy“, aby si zahrály kanastu, a teta Refugio „… si nedokázala představit, že si s každou kartou – ať už to bylo eso, trojka, nebo žolík – z ruky do ruky předávají i nemoc. Našli je o dva dny později. Každá seděla na svém místě, nehybná. Všechny svíraly v rukou karty. Radši zemřely, než by zanechaly rozehrané partie (…). (…) v poslední hře prohrály všechny.“ (s. 106) Místy je pak autorčin vzletný styl až poněkud přepjatý: „Jak se šepot snažil provrtat si průchod k jeho sluchu, Simonopio znovu porozuměl jazyku, který musel dočasně zapomenout, aby dal odpočinout éteru své mysli, rébusu svého srdce, tekutině svých kostí, semeni svých očí, srdci svého sluchu, filtru svého čichu, pergamenu své kůže.“ (s. 353)

Přesto je příběh, který Sofía Segovia napsala, bezesporu silný a mnohé čtenáře strhne. Část o španělské chřipce bude také jistě rezonovat se současnou epidemickou situací. Sympatické je i to, že díky nálepce „magického realismu“ může přilákat čtenáře k další četbě hispanoamerické literatury. Autorka v závěrečné poznámce děkuje, že se jí díky různým radám podařil tento román „vypulírovat do dokonalého lesku“. (s. 524) Lze mu však vytknout, že jeho postavy se až příliš jednoduše dají rozdělit na kladné a záporné a rozmáchlý styl někdy až hraničí s patosem. Nicméně, jak už zaznělo, román Šepot včel si své spokojené čtenáře určitě najde a málo jich nebude, nejen proto, že se jedná o bestseller, ale i proto, že Sofía Segovia do něj dokázala vplést věci tak pestré, jako je zmínka o coulrofobii, panenky, které ožívají v noci, nebo legendu o La Lloroně.