Britský spisovatel Ken Follett (nar. 1949) čtenáře zaujal už jednou ze svých prvních knih (předtím napsal několik pod pseudonymy), špionážním thrillerem z druhé světové války Oko jehly v roce 1978, hned tři roky nato zfilmovaným. Následovalo dalších dvacet románů, z nichž jen málokterý se neprodral do čela amerických nebo britských žebříčků bestsellerů. Zprvu se Follett věnoval právě špionážním thrillerům (často, ale nejen z druhé světové války), v posledních dvou desetiletích se však vrhl na psaní rozmáchlých historických románů.

Ve svém nejnovějším románu Nikdy se nicméně ke špionážnímu thrilleru vrací. Bohužel nezůstává jen u něj a na 744 stranách rozvíjí vedle souboje americké rozvědky s africkými bojovníky Islámského státu také spekulativní zápletku o tom, jak by se mohly dvě největší světové mocnosti, USA a Čína, dostat do zničujícího jaderného konfliktu. Follett knihu v Americe vydal v roce 2021 a psal ji jistě několik let předtím, takže sotva mohl tušit, že se k vážnému, globálně nebezpečnému střetu schyluje nikoli ve východní Asii, ale na východě Evropy. To by se mu dalo odpustit, spisovatelé nejsou jasnovidci. Co ale odpustit nelze ani Follettovi, je nezvládnutá kompozice románu, kdy se ze dvou prolínajících se dramat to zajímavější náhle začne vytrácet a to tezovité zcela převládne. Lepší pasáže knihy se odehrávají ve středoafrickém Čadu a v Libyi, kam míří autobus s čadskými migranty, kteří doufají, že se s pomocí libyjských pašeráků dostanou do západní Evropy, nejlépe do Francie. Jejich cestě předcházejí drobné i větší půtky mezi Čadem, jehož diktátor má dobré vztahy s americkou vládou, a sousedním Súdánem, kde se zase angažuje Čína. Autor sleduje několik postav, především agentku čadské CIA a jejího tajného spolupracovníka Abdula, který se při pátrání po základně islamistů dostal právě do zmíněného autobusu v roli bezbranného migranta.

V druhé linii sledujeme počínání fiktivní prezidentky Spojených států, která musí řešit kromě blížících se voleb také nepokoje v Severní Koreji. Tam totiž vypukla armádní vzpoura, povstalci obsadili několik základen plných jaderných raket a autoritářský vůdce si s nimi neumí poradit. Vše pozorně sledují v Koreji Jižní, kde cítí šanci na znovusjednocení země, a samozřejmě také v Číně, kde podobnému scénáři chtějí stůj co stůj zabránit. I do Číny umístil autor jednu důležitou postavu, z jejíž perspektivy vše sledujeme, mladého, ale již významného šéfa rozvědky.

Jenže zatímco „africká“ linka má zhruba to, co od jednoduššího špionážního thrilleru očekáváme, tedy napínavé střety mezi CIA a islamisty, složité balancování mezi menším a větším zlem, intriky, vraždy, zajetí, úniky a také jednoho bondovského machra, linka korejská většinu z toho postrádá. A bohužel právě ta v závěru knihy převládne, aby čtenáře strašila tím, co fatálního by se mohlo stát, kdyby… Ani africká linka není úplně dokonalá a občas autor svým čtenářům vysvětluje, kdo jsou ti správní a kdo ti špatní, opravdu tupým a banálním způsobem; jako by předpokládal, že jeho čtenáři mají trochu nižší IQ. I to se dá pochopit, kniha je zřejmě určena hlavně pro americké čtenáře, jejichž orientace v zahraničních reáliích bývá tristní. Naopak Follett docela zajímavě konstruuje síť pašeráků lidí i drog, kteří jsou napojeni na Islámský stát a nebohé běžence využívají jako otroky. Ani opatrná milostná romance (a jsou tu hned dvě) žánru neškodí.

Jenže s přibývajícími stránkami se děj stále častěji stěhuje na jedné straně do pracovny americké prezidentky a na druhé straně do kanceláří čínských vůdců, kteří se v závěru, který má být jakýmsi apokalyptickým finále, předhánějí, kdo komu víc uškodí a jak primitivními důvody (nejčastěji jde o to, neukázat slabost před domácím i zahraničním publikem) to veřejnosti i sami sobě vysvětlují. Je to tezovité, popisné, s překvapeními, která působí násilně a nevěrohodně, s postavami, které jsou i na špionážní thriller příliš šablonovité.

Možná vedl Kena Folletta při psaní ušlechtilý úmysl upozornit americké voliče, jak globálně nebezpečné mohou být i drobné šarvátky a ukázky síly. Pokud to s nějakým voličem pohne a ten pak ve volbách dá přednost rozumnějšímu politikovi před populistou, pak ta kniha snad smysl má. Ale jinak je to spíš krok vedle.