Život patnáctileté Tildy je díky její mimořádné schopnosti – spojené s mimořádným úkolem – dobrodružnější, než kdo z jejího okolí tuší. Setkává se s trpaslíky, elfy nebo rusalkami, v nouzi hledá v babiččině knihovně recepty na kouzelné lektvary a vedle toho se snaží vypořádat s běžnými starostmi, které život přináší: nerozhádat se s nejlepší kamarádkou, úplně se neztrapnit před nejhezčím klukem ze třídy, přežít matku a taky venčit neobyčejného psa, bez něhož by se to všechno nedalo vůbec zvládnout. O Tildině poslání strážkyně se nikdo nesmí dozvědět. Jenže to vypadá, že se jí věci čím dál víc vymykají z rukou...

Taková kostra příběhu není zvlášť originální, to všechno už tu mnohokrát bylo, může připadat dospělým čtenářům. Jiný pohled však bude mít cílová skupina, mládež ve věku 12 až 15 let, asi převážně dívky, které se s hlavní hrdinkou a zároveň vypravěčkou snáz ztotožní. Ty by mohly čtivý příběh kombinující magii, napětí a běžné starosti, které samy znají, ocenit. Třeba i díky sympatickému sarkasmu, se kterým hrdinka komentuje své trapasy a kiksy.

V severských knihách z kategorie young adult zpravidla najdeme nějaké více nebo méně skryté morální ponaučení. Elin Säfström (nar. 1974) se rozhodla nezdůrazňovat sociální témata, rovnost pohlaví a podobně – možná měla pocit, že toho se už jiní autoři knih pro mládež zhostili dostatečně. Její hrdinka se nicméně vyznačuje pozoruhodným smyslem pro osobní odpovědnost, který třeba mladé čtenáře inspiruje. I když má svého náročného úkolu, který si sama nevybrala, leckdy plné zuby a cítí vyčerpání, stále znovu se napomíná: tohle za mě nikdo jiný neudělá, a tak nejspíš musím já. V tom Tildu bezpochyby ovlivnila její babička, která ji do strážcovství zasvětila a povahou se podobá zeměplošské Bábi Zlopočasné: velí nefňukat, vzchopit se a dělat, co je potřeba.

Tento podprahový apel si čtenář v celkem napínavém příběhu dost možná ani neuvědomí, rozhodně z vyprávění nijak rušivě netrčí. Oproti tomu nezbývá než skousnout pár podivných dějových zvratů – Tilda má někdy překvapivé štěstí a jindy zase ukrutně dlouhé vedení, než jí dojdou vcelku zřejmé věci. Přesto příběh uběhne jako nic. I zásluhou skvělého překladu Olgy Bažantové, díky němuž je čtenář v magickém Stockholmu jako doma. Styl vypravěčky snad -náctileté nijak neurazí, občas se blíží hovorovosti, nevyhýbá se ani silným výrazům, když jsou na místě, ale nepodbízí se používáním trendy slovíček za každou cenu. Všechna úskalí jsou řešena s velkým překladatelským citem.

Příběh končí samozřejmě šťastně a leckteré tajemství se vyjasní, zůstává ovšem otevřený prostor pro pokračování. Autorka, povoláním programátorka, která se počínaje Přiznáním strážkyně (švédsky 2016) věnuje psaní knih pro děti a mládež, skutečně už dva volně navazující díly publikovala; uvidíme, jestli se jich dočkáme i v češtině. Ne že by nová série byla něčím převratná, ale ostudu švédské literatuře pro mládež rozhodně nedělá.