V roce 2005 zveřejnil dánský deník Jyllands-Posten dvanáct karikatur proroka Muhammada včetně té patrně nejznámější, na níž má prorok v turbanu ukrytou bombu. Karikatury posléze přetiskla řada dalších zahraničních periodik. Šéfredaktor deníku se následně dočkal výhrůžek a událost měla následky pro celé Dánsko. Ze strany některých islámských zemí došlo k bojkotu dánského zboží, a dokonce byl vypálen dánský generální konzulát v Bejrútu. Tento vývoj zaujal Larse Vilkse, švédského nonkonformního umělce a profesora teorie umění, jenž se do povědomí Švédů do té doby zapsal zejména skulpturami v přírodní rezervaci, sbitými z naplaveného dříví, a s nimi spojenou bitvou s úřady. V roce 2007 vytvořil tři kresby, na nichž je vyobrazen pes s hlavou proroka Muhammada stojící na kruhovém objezdu – inspiroval se přitom soškami pejsků všeho druhu od neznámých autorů, které v té době zdobily kruhové objezdy po celém Švédsku. Vilksovy kresby byly původně určeny pro výstavu na téma „Pes v umění“, ale poté co je organizátoři odmítli vystavit, byly zveřejněny v tisku coby součást polemiky o svobodě slova.

Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Vůči Vilksovým karikaturám se vymezila nejen švédská muslimská komunita, ale také představitelé některých islámských zemí. Lars Vilks se ocitl na seznamu nepřátel al-Káidy a bylo mu vyhrožováno smrtí. Stát mu proto přidělil policejní ochranu, nejprve částečnou, záhy však nepřetržitou. Poměrně dlouho směl umělec dál bydlet ve svém domku, po útoku na francouzský satirický časopis Charlie Hebdo v lednu 2015 byl ale převezen na utajenou adresu a jakýkoli jeho přesun se změnil ve složitou logistickou operaci. Zásadně k tomu přispěla střelba v Kodani v únoru téhož roku, při níž zemřeli dva lidé a za jejíž hlavní cíl se považuje právě Vilks. Od té doby až do října 2021, kdy se stal obětí dopravní nehody, musel Vilks dodržovat přísná bezpečnostní opatření. Přesto se švédskému novináři Niklasi Orreniusovi podařilo stát se pozorovatelem umělcova života v utajení a na základě rozsáhlých rozhovorů podat v reportážní knize komplexní obraz jeho osobnosti.

Hranice svobody

Má svoboda projevu nějaké hranice? Jaká je role umění? Do jaké míry nese umělec za své dílo zodpovědnost? Měla by ho společnost chránit za každou cenu? Je etické, když jedinec kvůli vlastní svobodě projevu ohrozí ostatní? A co když si jeho umění přivlastní extremisté? Těmito nesnadnými otázkami a řadou dalších se Orrenius ve své reportáži zabývá. Ústřední postavu pro podobné úvahy si stěží mohl vybrat lépe. Vilkse vykresluje jako svérázného tvůrce s neochvějným názorem, že hodnotné umění provokuje a vyvolává vzrušené reakce. Leccos o umělcově přístupu napovídá, že u prorokových karikatur se mu podle jeho slov v první řadě nejednalo o kritiku islámu, jenž podle něj „nejspíš není horší než jiná náboženství“, nýbrž o popíchnutí umělecké komunity a její neochoty jít skutečně proti proudu. Karikatury se však nepřekvapivě dotkly především muslimů a spustily řetězec událostí, které Vilks po aféře s Jyllands-Posten mohl předvídat.

Přestože většina českých čtenářů patrně bude s Vilksem zpočátku sympatizovat a jakékoli omezování svobody projevu odsuzovat, Orreniusovi se daří černobílý pohled postupně nahlodávat a ukázat, že situace není tak jednoznačná, jak by se mohlo zdát. Cenné je například zjištění, že samotný koncept svobody projevu nemá v dějinách lidstva nijak dlouhou tradici a i v současnosti se omezuje jen na část světa. A i v demokratických zemích skutečnost mnohé překvapí – například ve Švédsku bylo až do roku 1970 trestné hanět, co některé náboženství považuje za svaté, a podobný paragraf existuje třeba i v Německu. Není tedy divu, že někteří lidé z jiných částí světa současnému švédskému přístupu nerozumějí a žádají o cenzurní zásah státních orgánů. Z podobných drobných, ale důležitých střípků Orrenius skládá působivou mozaiku.

Švédská extrémní pravice

Zásadní pro pochopení celé situace je autorovo zasazení dění okolo Vilkse do kontextu švédské extrémní pravice. Její historii, názorovým proudům i mechanismům se ve Švédsku dlouhodobě věnuje řada novinářů. I české publikum dostalo v posledních letech možnost dozvědět se o tomto tématu více – například prostřednictvím knih a filmů o Stiegu Larssonovi nebo jiné „absyntovky“ Laserový muž od Gellerta Tamase. Mimo jiné na tato díla Orrenius zdařile navazuje. Střelba v Kodani je jeho pátou knihou, přičemž i všechny předchozí se extrémně pravicové scény alespoň částečně dotýkají. Znalosti uplatňuje při rozboru prostředí, v němž se Vilks pohybuje – největšího zastání se mu totiž dostalo u protimuslimsky a protipřistěhovalecky orientovaných politických stran a uskupení. A to přesto, že Vilksova tvorba by jimi za jiných okolností byla zavržena coby „zvrhlé umění“. Orrenius tak výmluvně dokládá, jak svoboda projevu může sloužit jako účelová zástěrka pro prosazování vlastních zájmů, a zároveň se snaží dopátrat, nakolik je Vilks skutečně nevinná oběť okolností.

Za Střelbou v Kodani stojí poctivá reportážní práce. Orrenius na téma nahlíží z různých úhlů pohledu, cenné jsou i rozhovory s rozličnými aktéry – například s imámem mešity ve Švédsku, někdejším švédským premiérem Fredrikem Reinfeldtem nebo jistou umělkyní původem z Íránu. Od Vilkse si přes osobní kontakt drží odstup a nechává čtenáře, aby si na něj názor udělal sám. Na rozdíl od mnohých jiných „absyntovek“ je text hutnější, a vyžaduje tak trpělivost, a to i v případě, že je čtenář se švédskými reáliemi obeznámen už z dřívějška. Nikdo, koho zajímá budoucnost evropského kontinentu či role umění ve společnosti, by se tím však neměl nechat odradit.