Většina lidí preferuje pobyt na denním světle. Určitá „averze k podzemí“ je ostatně metaforicky zakódovaná i v našem jazyce: být „povznesený“ je většinou považováno za lepší než se nacházet „na dně“. Proč se tedy vydávat dolů, když sestup je vlastně „neintuitivní“ počin, který se příčí rozumu a směřování ducha?

Robert MacFarlane (nar. 1976), profesor literatury v Cambridgi, ve své knize Podzemí: Cesta hlubinami času postupně rozebírá tři druhy důvodů, z nichž se lidé navzdory nebezpečí vydávají do podzemí: chtějí něco skrýt (například vzpomínky, vzácný materiál, vzkazy, křehké životy), vytěžit kovy či minerály, nebo naopak něco odklidit – třeba jedovatý odpad, ale i trauma nebo tajemství.

Prostory plné života

MacFarlane takřka reportážním stylem líčí, jak byly odkrývány nejslavnější jeskyně a jak za vynaložení až akrobatických výkonů některými méně známými sám prolezl. Prostor, který se skrývá pod našima nohama a jemuž většinou nevěnujeme mnoho pozornosti, přitom kniha pojímá jako různorodou říši plnou bujícího života. Týká se to stejně tak půdy, v níž si stromy pomocí sítě označované jako „wood wide web“ předávají živiny a spojují se do lesních komunit (jak čeští čtenáři mohou vědět třeba z knih Petera Wohllebena), jakož i podzemních prostor velkých měst. Tam na sebe četní jednotlivci mohou vzít „jiné identity, přijmout jiné způsoby žití a vztahování, být proměnliví a divocí způsobem, který je na povrchu potlačovaný či nemožný“. Na dobrodružné výpravy do podzemí se vydávají velmi odlišné skupiny nadšenců: bunkrologové, skywalkeři, běžci po kolejích či odborníci na kanály. Sám MacFarlane popisuje, jak s průvodkyní několik dní putoval chodbami a kanály pod Paříží, což zahrnovalo i přenocování a účast na svérázné party.

Ani samotný kámen a skálu autor nevnímá jako neživou a nehybnou hmotu, „neoblomnou ve své stálosti“. Z hlediska dlouhodobých geologických dějů je oprávněně chápe spíše jako tekutinu nakrátko zastavenou ve svém plynutí. Z perspektivy „hlubokého času“ se totiž kámen v podobě geologických vrstev „skládá na sebe, v podobě lávy se sráží, coby zemská deska pluje, v podobě oblázků se posouvá“. V průběhu stamilionů let se kámen absorbuje, transformuje i levituje z mořského dna na štíty hor.

Naše minerální těla

Mnohé autorovy úvahy směřují k relativizaci hranice mezi živým a neživým, které se zvláště v podzemí zdají méně jasné. Zdůrazňuje, že i my lidé jsme zčásti „minerální bytosti“ – naše zuby přirovnává k útesům, naše kosti ke kamenům. Právě díky mineralizaci, tedy schopnosti zformovat vápník v kost, můžeme mít páteř, kráčet vzpřímeně nebo vytvořit lebku.

Některé horniny jako vápenec naopak vznikají ze stlačených těl mořských organismů, které zahynuly ve vodách dávných moří a pak se po bilionech usadily na jejich dnech. Z tohoto hlediska lze vápenec vnímat jako jednu z fází v dynamickém cyklu, kdy se minerál stává živočichem a živočich horninou, která postupem času uvolní uhličitan vápenatý, z něhož si vybudují těla nové organismy, a tím koloběh znovu podpoří.

Tuto přeměnu v pevnou, neživou hmotu MacFarlane sleduje i v případě některých lidí, kteří položili svoje životy při objevitelských výpravách. Jako v případě mladého jeskyňáře Neila Mosse (1938–1959), který v jedné tehdy dosud neprozkoumané anglické jeskyni zahynul. Jeho tělo v ní ale bylo zaklíněno tak nešťastně, že nebylo možné je vyprostit, takže na místo přinesli cement a jeho tělo „pohřbili“ tak, že jej tak, jak bylo, natrvalo zalili betonem.

Pro takové metamorfózy má zřejmě autor slabost: už ve své knize Mountains of the Mind: A History of a Fascination (česky Hory v hlavě: dějiny jedné fascinace. Mladá fronta, 2018) psal o smrti britského horolezce George Malloryho, jehož ostatky se vysoko v Himalájích našly až v květnu 1999, tedy sedmdesát pět let po jeho zmizení. Tělo se v mrazu nerozložilo, naopak jako by zkamenělo. Když se tyto fotografie dostaly do světových médií, mnozí komentátoři ho přirovnávali k soše z bílého mramoru a rozechvělé srovnání se zhmotnilo – slovy autora – v morbidní skutečnost. V knize Hory v hlavě pojímal MacFarlane Malloryho jako krásného a tragického hrdinu, zato v knize Podzemí bychom postavy, jimž by věnoval takovou soustavnou pozornost a působily tak hrdinsky, hledali spíše marně. I když to neznamená, že by se v ní neumíralo, naopak, lidský život se v extrémních podmínkách zdá ještě křehčí a výrazněji vydaný napospas přírodním silám než na naší pevné zemi. Ale smrt má v Podzemí spíše kuriózní, nahodilý a někdy skoro až morbidně-komický přídech. Jako když se při pokusu o vyproštění jednoho těla z vody mrtvole uvolnila hlava, proplavala kolem potápěče, přičemž na něj obrátila pohled svých zčernalých brýlí.

Občas kniha získává i lehce mysteriózní charakter, jako když autor tvrdí, že prastaré vrstvy ledu můžeme nejen číst jako přírodní archiv, v němž uchované vzduchové bubliny skrývají podrobný záznam o dobovém složení atmosféry. Představovat si jej prý můžeme také jako spiritistické „médium“, neboť „umožňuje komunikaci s mrtvými a pohřbenými přes propasti hlubokého času“. Tato analogie zjevně není zcela přesná, nicméně díky tomuto velkorysému interpretačnímu přístupu autor tvořivě kombinuje i starší mytická vyprávění se současnými podzemními ději, v nichž rozpoznává paranáboženské aspekty (hledání temné hmoty coby „neviditelné vesmírné entity“) či mytologické struktury.

Mýty aktualizované i nově vytvářené

MacFarlane zmiňuje četné bájné sestupy do podsvětí, například Orfeův pokus vysvobodit milovanou Eurydiku z Hádu – ten dává do souvislosti s nedávným dramatickým příběhem záchrany mladých thajských fotbalistů uvězněných v jeskyni Tham Luang v útrobách hory. Příběh si podle něj získal celosvětovou pozornost zčásti proto, že měl „mytickou moc“. Zároveň autor hledá a nachází analogie mezi finským eposem Kalevala a současným ukládáním jaderného odpadu do bezpečných, dostatečně hlubokých úložišť. Spojovacím prvkem je magický objekt, snad mlýnek zvaný „sampo“, jehož bylo už ve finském vyprávění nutné střežit: pokud by jej někdo v nesprávný čas vynesl na povrch, hrozil příchod strašné nemoci pustošící vzduch, vodu a veškerý život.

MacFarlane řeší i problém, jak viditelně označit jaderná úložiště, aby to bylo obecně dlouhodobě srozumitelné. Se sympatiemi referuje o námětu sémiotika Thomase Sebeoka, který místo obtížného hledání takového univerzálního znaku navrhoval pracovat na vývoji dlouhodobého „aktivního systému komunikace“. Ten by zprostředkovával povahu místa s varováním, aby se od něj lidé drželi dál, a to pomocí předávaných příběhů, folkloru a mýtů, bez kterých to podle autora zřejmě nepůjde ani v budoucnosti.

Zmíněnou knihu Hory v hlavě autor zakončil tím, že pozemská pohoří máme stále více probádaná a prochozená. A protože lidský duch bytostně touží po záhadách, vypravuje se do vesmíru či do hlubin atomu nebo genu. V recenzované knize se vydal do hlubin Země, což se pro něj současně stává výpravou do prehistorie člověka a naší planety, ale i jejich možné budoucnosti. Klade si otázky, co současní lidé zanechají v příslušných geologických vrstvách a jak být zodpovědnými a „dobrými předky“. Současně líčí až extatické chvíle rozpouštění ega, jež v temných hlubinách lidští návštěvníci prožívají: „Místo, kde není minulost, budoucnost, jen teď a příští milisekunda. Není to ohrožující prostředí – jenom absolutní klid.“

Proč se tedy vydávat do podzemí? Pro získání odstupu, pokory, hloubky a snad i uvědomění si a nalezení skrytých částí sebe sama, zvláště těch minerálních.