Norská spisovatelka a ilustrátorka Siri Pettersenová (*1971) se představila českému čtenáři v roce 2016, kdy vyšel v překladu Jitky Jindřiškové první díl trilogie Havraní kruhy (Ravneringene) s názvem Ódinovo dítě (Odins barn). Následovaly Plíseň (Råta, česky 2017) a Síla (Evna, česky 2018). Trilogie získala řadu ocenění nejen ve Skandinávii, chystá se dokonce i filmové zpracování. Na domácí literární scéně Pettersenovou označují za královnu norské fantasy a zdá se, že právem, neboť zatím žádný z norských autorů tohoto žánru se nedočkal přeložení svých děl do tolika jazyků.

Pokud jde o překlad aktuální knihy, za velké pozitivum lze považovat fakt, že se ho ujala opět Jitka Jindřišková, neboť Železný vlk, první díl trilogie Vardari, se odehrává ve stejném světě jako Havraní kruhy. Překladatelka tak mohla navázat na předchozí práci a znovu prokázala velkou míru pečlivosti při zprostředkování fiktivního světa, přičemž se nebála použití novotvarů především v oblasti obecných jmen (krvezpytkyně, krválky, trnloh).

Autorka podobně jako již dříve využívá svých zkušeností z oblasti ilustrací a tvorby komiksů, když příběh doplnila mapovými podklady a samozřejmě navrhla i obálku. Kniha tak vypadá ve všech jazykových mutacích stejně, na titulní stránce se objevují zakrvácené vlčí tesáky a název, odkazující k celé trilogii nazvané Vardari. Podobně jako Havraní kruhy, i Vardari mají svůj jednoduchý znak, jehož význam odhalí až samotný příběh.

Většina děje se odehrává v Náklavu, což je podle autorčiných slov ze všeho nejnepravděpodobnější hlavní město. Jde o ostrov na severu, kde je téměř pořád tma a zima, rozhodně to není místo, které si většina lidí vybere za svůj domov. Nachází se tu však kamenný kruh, díky němuž je možné cestovat do jiných zemí, a jak ví jen hrstka zasvěcených, možná ještě dál. Snad jako ve všech hlavních městech i zde ovládá společnost boj o moc a peníze. Nejdražší komoditou je krev, a sice krev vlků, respektive lidí nakažených nemocí zvanou vlčina, jež v lidech probouzí zvířecí instinkty a dovede je do stavu, kdy vyhledají podobnou oběť, jakou byli kdysi oni sami, a zaútočí.

Hlavní hrdinkou je podobně jako v Havraních kruzích dívka Juva, která se rozhodla stát lovkyní vlků. Vede ji k tomu nenávist k vlastnímu původu, který jí předurčuje dráhu krvezpytkyně, tedy vědmy, která díky malému množství vlčí krve a zostřenému vnímání dokáže lidem předpovídat budoucnost. Nejlépe takovou, jakou si sami přejí. Juvě se nejen protiví praktiky cechu krvezpytkyň, ale také se musí vyrovnat s traumatizujícím zážitkem z dětství, kdy zahlédla ďábla a byla přítomna smrti svého otce, kterou si klade za vinu. Přestože v ní matka tuto myšlenku léta přiživovala, dnes ji sama prosí, aby se vrátila k rodinné tradici a ďábla našla. Juva se tak zaplete se do boje nejen o vlastní život, ale také o budoucnost celého světa.

Juva je hrdinka, která je pro Pettersenovou již typická. Na první pohled slabý jedinec, zde mladá žena, která má problém se zařazením do společnosti a musí objevit především svou vnitřní sílu, aby mohla bojovat se zlem kolem sebe. Juva se tak musí postavit hlavně svému strachu a závislosti. Zjistí však, že neméně obtížné je bojovat s vlastní divokou erotickou touhou a zvířecími instinkty, které má v sobě hluboko zakořeněny každý člověk.

Aniž bychom vyzradili zásadní momenty děje, můžeme čtenáře ujistit, že Siri Pettersenová se příliš neodklání od linie, po níž postupovala v první trilogii. Podobný koncept může pro někoho znamenat zklamání, věřím však, že těm, které její předchozí knihy zaujaly, podá Železný vlk naopak důkaz o tom, že norská fantasy může obsahovat všechno, co bychom od ní čekali – temnotu, zimu, divokou přírodu i na první pohled chladné lidské charaktery, nicméně zůstává zároveň aktuální, napínavá i překvapivá. Romantiku z příběhu patnáctileté Hirky z Havraních kruhů vystřídala erotika bez zbytečných zábran, přičemž je příjemným zjištěním, že existují autoři, kteří k tomu, aby z textu sálala touha a vzrušení, nepotřebují explicitní popisy a umějí ve vhodném okamžiku přestat.

Pettersenová sama hovoří o tom, že žánr fantasy vnímá jako nedoceněný. Není totiž podle ní pouze prostředkem čtenářova úniku z obtížné reality, nýbrž navazuje na pohádky a mýty, v nichž se odpradávna předávaly zásadní zkušenosti a vědomosti. Zdánlivě nereálné příběhy poskytují často návod či podporu v situacích, které se mohou jevit zvláště mladým lidem jako velmi obtížně uchopitelné. To platí také o knihách Siri Pettersenové, která se snaží na pozadí fiktivního světa ukazovat, že některé problémy jsou v podstatě univerzální a že to, co mnohdy vypadá černobíle, je mnohem komplexnější. Tudíž nelze nikoho bezvýhradně přijmout, stejně jako jej nelze bezvýhradně odsoudit.