Vlastenecky rozohněn psal v roce 1863 v dopise českému spisovateli J. V. Fričovi, autorovi libreta pro Skuherského operu Vladimír, bohův zvolenec V. D. Stojanov, bulharský obrozenecký činitel žijící v Praze: „Věru, neznám, co jsem na světě, většího dojmu hlubokých citův mého srdce a duše tenkrát nad to, když se zjevil na divadelním českém jevišti bulharský kníže Vladimír a všeckn[y] ostatní osoby Vaší zpěvohry v národním kroji, jakého v IX. st[o]l[etí] asi užívali tehdejší chrabří junáci bulharští rodu královského, bojarského atd.! Opera tato, která i zde došla všeobecně velikého oblibu [!] v každém ohledu, kdyby možno bylo v Bulharsku ji na pár míst[ech] představovat, přivedla by Bulhary za krátký čas do takového rozdrážděného nadšení hlubokého citu pro samostatnost a svobodu národní, že by z toho bylo kapetalní [!] povstání všeobecné po celém Bulharsku, – třeba je myšlenka Vaší opery docela jiná, než aby k takovému cíli směřovala!“ (s. 693)

Sounáležitost a soudržnost mezi Čechy a Bulhary byla tehdy pěstována v duchu oboustranně pociťované slovanské vzájemnosti a romanticky pulsujícího boje za národní osvobození. Předkládaná kolektivní monografie nabízí zdařilý vhled do česko-bulharských kulturních vztahů a přináší řadu nových poznatků i dosud neznámých dokumentů.

Česko-bulharská vzájemnost jakožto unikátní kulturní fenomén a nezpochybnitelný historický fakt se do zorného pole českých bulharistů a bulharských bohemistů dostává již dlouhá desítiletí. Vyjmenovat všechny knihy, studie, statě, obhájené disertační, magisterské a bakalářské diplomové práce, které k tomuto tématu doposud vznikly, by byl úkol vpravdě nelehký. V roce 2021 se v této souvislosti na pultech českých knihkupectví objevil další úctyhodný počin. Rozsáhlá monografie s titulem Sounáležitostí a soudržností k vzájemnému pozná(vá)ní. Sondy z kulturních vztahů mezi Čechy a Bulhary do vzniku ČSR je společným dílem bulharisty Marcela Černého a dvou bohemisticky zaměřených bulharských historiček Teodoričky Gotovské-Henze a bohužel předčasně zesnulé Ljubomily Solenkovy. Kniha, sestavená z česky i bulharsky psaných kapitol, vyšla v ediční péči M. Černého a Božany Niševy ve Slovanském ústavu AV ČR, v. v. i. a je rozdělena do tří autorsky koncipovaných částí, které zahrnují celkem 15 různě rozsáhlých kapitol. Meritem jednotlivých kulturně-historických sond jsou vzájemné kontakty mezi Čechy a Bulhary od dob národního obrození až do vzniku nezávislého Československa v roce 1918. Kniha tedy svým rozsahem pokrývá celé tzv. dlouhé devatenácté století spolu s bouřlivým a přelomovým obdobím Velké války.

V prvním oddíle, nazvaném Tematizace bulharství v uměleckých textech a česká recepce bulharské literatury, jsou zahrnuty převážně česky psané texty M. Černého. Z kapitol, jež rozhodně stojí za pozornost, je třeba zmínit především tu s názvem Fričova romantizující vize bulharského pohanství (Nad libretem k opeře F. Z. Skuherského Vladimír; bohův zvolenec), ve které se Černý s analytickou precizností zaměřuje na Fričovo libreto, čerpající z motivů nejstarších bulharských dějin. Děj opery nás zavádí do doby přelomu 9. a 10. století, do převratného období dějinného střetu mezi starým pohanstvím a nově se etablujícím křesťanstvím. Autor kapitoly si všímá také okolností tehdejší recepce, kdy čistě bulharský syžet na jevišti Prozatímního divadla musel v 60. letech 19. století imponovat zejména Bulharům žijícím v Praze, jedním z nich byl i bulharský obrozenec V. D. Stojanov. Mezi objevné kapitoly prvního oddílu patří rovněž ta o recepci tvorby P. R. Slavejkova v českém prostředí, dále např. kapitola o významném literárním vědci a historikovi Bojanu Penevovi a jeho čilých kontaktech s českou kulturou nebo také text o básníku Kirilu Christovovi a přijetí jeho literárního díla u nás.

Bulharská edukace s českou příchutí?
Autorkou druhého oddílu Česko-bulharská spolupráce v oblasti vzdělávání a politiky je T. Gotovska-Henze. Jádro této bulharsky psané kapitoly tvoří zejména rozsáhlá stať Modernizace bulharského vzdělávání v kontextu vzájemné slavistické výměny (do r. 1878); výrazný prostor je zde věnován například činnosti již zmíněného bulharského obrozence Vasila Stojanova a jeho kontaktům s předními českými intelektuály té doby, mezi kterými nechyběli např. F. L. Rieger nebo Božena Němcová. Autorka se v tomto oddíle věnuje rovněž aktivitám Christa G. Danova, plovdivského vydavatele a organizátora studijních cest mladých Bulharů do českých zemí. S přičiněním Danova tak vzdělání v českém prostředí získali například spisovatel a významný veřejný činitel Michalaki Georgiev nebo bulharští revolucionáři Angel Kănčev a Petăr Berkovski.

Závěrečný třetí oddíl kolektivní monografie z pera L. Solenkovy sice nese název Bulharský osvobozenecký patos českýma očima, avšak v této části jsou zastoupeny rovněž texty reflektující naopak českou tematiku a české motivy v kulturním prostředí bulharském. Z vybraných kapitol lze zmínit například tu o Janu Husovi a jeho odkazu na stránkách bulharského obrozeneckého tisku. Myšlenky českého reformátora byly v tehdejším diskursu dávány do souvislosti s bogomilstvím a jeho učení je v této publicistice aktualizováno především v době tehdy klíčového zápasu Bulharů za osamostatnění národní pravoslavné církve. Boj za církevní samostatnost byl však jen předstupněm k ozbrojenému povstání, které bylo v dubnu 1876 krutě potlačeno osmanskými jednotkami.

Bulharskou osvobozeneckou tematiku na stránkách českého periodického tisku Solenkova zpracovává například v kapitole o životě a díle české učitelky, východočeské rodačky Bohdany Jiráskové-Chitevy, která mimo jiné podala velmi syrové svědectví o hrůzách Dubnového povstání z roku 1876. Její reportáž s názvem Z Bulharska, uveřejněná na stránkách novin Pokrok v roce 1876, sugestivně popisuje poměry v zemi v době protipovstaleckých represí, které se bohužel tragicky dotkly i civilního obyvatelstva. Přínosná a čtenářsky velmi atraktivní je i kapitola Bulharská otázka v české politické satiře v letech 1876–1878 (Humoristické listy a Jan Neruda) s erudovaným analytickým komentářem k dobovým satirickým kresbám z českého tisku.

Unikátní mapa Balkánu
Jednotlivé části knihy jsou doprovázeny bohatými dokumentárními přílohami, ukázkami z korespondence, nechybí edice libret, básně a další texty. Mezi přílohy ostatně patří také volně vložený reprint unikátní české mapy Balkánu, kterou zhotovil V. D. Stojanov v roce 1863. Autorem odborného komentáře k této historické mapě je M. Černý. Stojanovova mapa, která byla publikována pod názvem Evropské Turecko, Černá Hora, Řecko a Jónské ostrovy, je unikátním kartografickým počinem, který seznamoval tehdejší českou veřejnost s málo známými oblastmi Balkánu. Ojedinělost mapy spočívá i v tom, že obsahuje vysvětlivky a zeměpisné názvy v české transkripci. Z hlediska bulharských národních koncepcí naznačuje, jak by mělo budoucí osvobozené Bulharsko vypadat, kam až by mělo teritoriálně sahat, kde všude se dle autora nachází bulharský etnicko-jazykový prostor.

V tomto je Stojanov velmi ambiciózní a jeho koncept budoucího státu předjímá tzv. sanstefanské Bulharsko, a tedy i motto „Bălgarija na tri moreta“, jehož konečné uskutečnění bude napříště alfou a omegou bulharské zahraniční politiky. Těžko mohl Stojanov tušit, že právě tento zahraničněpolitický axiom postupně povede k oslabení česko-bulharské „sounáležitosti a soudržnosti“, když se oba státy ocitnou každý připoután k jinému geopolitickému bloku. To už bychom se však chronologicky dostali za mezník roku 1918, a tudíž i mimo období, sledované recenzovanou monografií.

Ačkoliv je kniha kolektivním počinem shromažďujícím tematicky různorodé texty s přesahy do několika vědních oborů – jednotlivé části reflektující vztahy mezi oběma národními kulturami zahrnují obory od muzikologie přes literární vědu až po dějiny diplomacie – textový spletenec jasně sjednocují na různý způsob a v mnoha variacích se opakující adjektiva česko-bulharský a bulharsko-český. Kniha je dalším důležitým počinem v bádání o česko-bulharských kulturních vztazích, věřme, že si u nás i v Bulharsku najde své čtenáře i mimo těsné struktury odborných ghett.