Jedním z rozšířených vizuálních symbolů Německa třicátých let dávajících tušit události let příštích jsou uniformovaní muži s cedulí „Němci! Braňte se! Nenakupujte u Židů!“ Výzvy k bojkotu židovských obchodů se staly jedním z prvních obecně známých kroků, jimiž nacisté chtěli vrazit klín mezi židovskou menšinu a většinovou společnost. O poznání méně, a to i v samotném Německu, je rozšířené povědomí o bojkotu mířícím opačným směrem, tedy o snaze Židů žijících mimo Německo jednak bojkotovat výrobky německých firem, služby německých speditérů a nenavštěvovat německé filmy, jednak k bojkotu přimět i své křesťanské spoluobčany. Je proto potěšitelné, že se v loňském roce dostala na český knižní trh kolektivní monografie Židovský bojkot nacistického Německa z pera tří badatelů působících na pardubické univerzitě, která se tomuto tématu blíže a dosti podrobně věnuje. Nejstarší z trojice autorů, Tomáš Jiránek (nar. 1965), se dlouhodobě specializuje především na moderní vojenské a hospodářské dějiny, Zbyněk Vydra (nar. 1978) se profiluje jako odborník na moderní dějiny Ruska a dějiny antisemitismu a na moderní antisemitismus zaměřila svůj výzkum i Blanka Zubáková (nar. 1987).

Geografie bojkotu

Pochopit obecné principy bojkotu a obecnou charakteristiku tehdejší německé ekonomiky, proti níž židovský bojkot mířil, čtenáři pomohou první dvě úvodní kapitoly knihy. Následně autoři pojali analýzu bojkotu geograficky, přičemž nejvíce pozornosti věnovali „vůdčí zemi bojkotu“, jak příslušnou kapitolu pojmenovali, tedy Spojeným státům americkým, zemi, kde obdobné apely na bojkot či naopak podporu obvykle u veřejnosti naleznou širokou odezvu. Samostatnou kapitolu, byť výrazně kratší, autoři věnovali rovněž bojkotovému hnutí ve Velké Británii a svou vlastní kapitolu si pochopitelně vysloužilo také Československo. Ostatní země jsou pojaty stručněji, je však nutné ocenit, že autoři se s pomocí německých archivních pramenů snažili překročit obvyklý euroatlantický rámec takto přehledově koncipovaných publikací. Alespoň v základních rysech tak představili snahy o uskutečnění bojkotu také v Latinské Americe, severní i jižní Africe a v asijských zemích. Analýze obecných rysů bojkotového hnutí platných napříč státními hranicemi a německým snahám o minimalizování škod způsobených bojkotem se věnují závěrečné kapitoly, přičemž v poslední z nich si autoři všímají dopadu změn vyvolaných vypuknutím druhé světové války, kdy bojkot po předchozím oslabení opět nabral na síle a stal se i taktickým faktorem ve válečném úsilí Spojenců.

Ačkoliv se průběh bojkotu, respektive snahy o jeho uskutečnění, v každé zemi z různých důvodů lišily, lze vysledovat určité obecně platné tendence. V mírových letech žádná ze zemí, na něž autoři zaměřili svou pozornost, bojkot německého zboží bezvýhradně nepodpořila, postoj demokracií západního střihu lze nejčastěji vystihnout jako „vstřícnou neutralitu“, zatímco autoritářské režimy proti bojkotu neváhaly přísně zakročit. Zatímco protižidovská opatření v Německu nabírala na síle, bojkotové hnutí zaznamenalo nejvyšší zájem veřejnosti hned na svém počátku, tedy v letech 1933–1934, přičemž v pozdějších letech zájem o něj spíše upadal, což nejspíše souvisí i s tím, že navzdory halasným proklamacím bojkot nedosáhl kolapsu německé ekonomiky a pádu nacistického režimu. V určitých oborech se navíc posléze ukázalo, že nahradit německé výrobky výrobky domácími či nejčastěji francouzskými nebo britskými není z různých důvodů možné (nápadně často jsou zmiňovány pomůcky a materiály užívané zubními lékaři). Z textu knihy vyplývá, že československé úřady a firmy nejednou svou příležitost obsadit uvolněná místa na zahraničních odbytištích propásly. Svou roli ale mohla sehrát i skutečnost, že mnohé především židovské podniky došly v bojkotu tak daleko, že odmítaly vést obchodní korespondenci v němčině, což byl pro československé vývozce problém.

Bojkot bojkotu a morální dilema

Bojkotu příliš neprospěly ani spory mezi jednotlivými židovskými organizacemi, kdy na sebe narážely zájmy Židů starousedlíků, nově příchozích židovských uprchlíků, sionistů, ortodoxních židů a dalších skupin, kromě toho mnozí židovští podnikatelé bojkot obcházeli z čistě finančních důvodů. Veřejně vyhlašovaný bojkot se často nesl ve znamení morálního dilematu, neboť každá takováto akce v důsledku zhoršovala postavení Židů v Německu – ti byli nezřídka nuceni se podílet na nacistické propagandě hlásající bezostyšně do světa, že v Německu k žádnému systémovému útlaku Židů nedochází.

Zejména z počátku přitom bojkotové hnutí představovalo pro nacistické politiky strašáka, který jim – ač to nahlas popírali – působil vrásky na čele. Vedle propagandy, kdy oficiální tisk využíval rovněž z kontextu vytržené citace předních západních politiků, se němečtí vývozci uchylovali i k tomu, že původem německé zboží označovali nálepkami zemí, přes které bylo dále distribuováno, případně se uchýlili k tomu, že místo standardního „Made in Germany“ zboží označovali názvy příslušných spolkových zemí, což zejména u mimoevropských zákazníků do určité míry fungovalo (objevily se i zprávy o zneužívání značky „Made in Czechoslovakia“, ale autorům se nepodařilo dohledat jednoznačné důkazy). Vzhledem k slábnutí bojkotového hnutí a obecnému vzestupu světové ekonomiky v druhé polovině třicátých let se opatření proti Židy organizovanému bojkotu dostala na okraj zájmu německých obchodníků i politiků.

Růst globální ekonomiky přitom není jediný aspekt, který komplikuje objektivní zhodnocení účinku židovského bojkotu německého zboží. K bojkotu německých výrobků vyzývali vedle Židů též komunisté a liberálové, v některých zemích v čele s Francií a Polskem probíhal latentní bojkot německého zboží už od skončení první světové války, v některých oblastech obývaných Araby či v zemích se silnou německou komunitou se naopak vyskytly tendence německé zboží preferovat.

Málem ohrožené olympijské hry

Specifickým aspektem bojkotu namířeného vůči Německu byly úvahy o neúčasti na olympijských hrách v roce 1936. Přestože nakonec žádná ze zemí svou účast kvůli perzekuci Židů neodvolala, nebyla ve své době situace tak jednoznačná a židovským organizacím ve Spojených státech se vskutku málem podařilo přimět odpovědné funkcionáře ke zrušení účasti, což by bylo významným signálem i pro ostatní země. Takto se však průběh olympijských her stal triumfem nacistů a židovskému bojkotovému hnutí naopak zasadil těžký úder. Vedle tohoto obecně známého příkladu prolnutí politických a sportovních dějin se autoři zaměřili na boxera Maxe Schmelinga, který se v podstatě proti své vůli stal v Německu i mimo něj symbolem árijského nadčlověka. Poněkud překvapivě se ale kapitolka o Schmelingovi jmenuje Bojkot na kulturní frontě, zatímco bojkot německých filmů je zmíněn v pasážích o bojkotu ryze ekonomickém.

Text knihy vhodně doplňuje několik dobových karikatur, s jejichž pomocí se organizátoři bojkotu snažili získat veřejnost pro své záměry, a nechybí ani obsáhlé citace řetězových dopisů a jiných pramenů dokládajících pohnutou dobu svého vzniku.

Vzhledem ke zvolenému členění publikace na geografickou a tematickou část se řada informací v textu opakuje, to nicméně spolu s některými zaškobrtnutími při přepisu a skloňování názvů cizích měst nemůže zastínit nesporný přínos publikace, která zaplňuje málo známou, ale poměrně významnou mezeru v dosavadním nejen českém, ale i mezinárodním výzkumu pohnuté dějinné epochy. I když jistě není možné po zákaznících vyžadovat, aby při každém nákupu pečlivě zkoumali původ kupovaného zboží, připomíná nám Židovský bojkot nacistického Německa, že bojovat proti zlu lze i zdánlivými maličkostmi, v roce 1933 stejně jako dnes.