Zpočátku se zdá, že máme v rukou poměrně obyčejný a předvídatelný příběh ze současnosti. Bohumil a Bohumila se snaží vzkřísit své manželství, smířit se s osudem, který jim těžce naložil, začít znovu. Ve městě je život s mentálně zaostalým synem vyčerpal, a proto se přestěhují do starého domu v malé zapomenuté české vesnici. Jenomže nic není takové, jak se zdá.

Spisovatelka, bohemistka a literární vědkyně Zuzana Říhová (nar. 1981), která jako prozaička debutovala v roce 2018 novelou Evička, nás zavádí do temného lesa lidského zla. Nečekaně a zcela nepřipraveni na to, co bude následovat, se velmi rychle ocitáme uprostřed novodobé balady o ztrátě iluzí, o nemožnosti zvrátit trajektorii našich dní, o střetu se zvířetem, jež se skrývá v každém z nás.

Všichni milujeme příběhy o nových šancích uprostřed čisté přírody, ale opravdu lze začít znovu a změnit se? A změní se i naše okolí? Bohumila a Bohumilu vystavuje autorka v novém působišti boji na mnoha rovinách. Sblížení s vesničany je nemyslitelné, což ukazuje už úvodní scéna porodu telete, pražským přistěhovalcům se však vzpírají nejen lidé, ale i dům, v němž bydlí, a dokonce i příroda. Postavy se zalykají tropickým vedrem, které spíše než na globální oteplování upomíná na peklo. Ostatně i jizva na Bohumilině ruce se na „čerstvém“ vzduchu jenom zhoršuje.

Říhová zasazuje vyprávění do současné, byť fiktivní vesnice, jejíž obyvatelé ztělesňují lidské i morální trosky, ale o vesnický román nebo analýzu českého venkova tu rozhodně nejde. Malé společenství funguje jako divadlo života: na jeho přesně vykolíkovaném prostoru se nikdo nikam neschová. Závist, pomsta, uplatňování moci nad nejslabšími, všechny tváře malosti a kolektivního zla jsou už po staletí mezi námi a v Podlesí je nemusíme složitě hledat, stačí vstoupit do hospody nebo kravína.

Tento mikrosvět ke svému přežití potřebuje mýtus, jakýsi vyšší smysl či archetyp, jehož touží být součástí. Tím je pro místní Červená karkulka, jejich interpretace známé pohádky je však značně pokroucená. Erbenovský příběh o touze začít znovu, zahojit staré rány na duši i na těle vede do temného lesa. Vyprávění graduje, víme, že všechno, co se zatím stalo, byla jenom příprava na velké finále, v němž ale netušíme, zda půjde o divadlo, nebo o skutečnost.

Neotřelé metafory, nebývalá obraznost, přesně volená slova (jmény postav počínaje), promyšlená výstavba textu, rytmus jazyka a stupňující se tempo jsou hlavními hybateli děje. V případě této prózy není fráze říci, že věty bolí číst; je to, jako by se slova do nás zařezávala, bojíme se otočit stránku. Není to však příjemné hororové napětí, ale hrůza z toho, jak žijí či spíše živoří postavy na obou miskách vah, jaká budoucnost je čeká, jestli je alespoň pro někoho z nich šance vykročit jinam.

Zuzana Říhová napsala dílo, které se tématem, jazykem i způsobem vyprávění vymyká současné české literární produkci. Nezapře v něm profesi literární vědkyně, hraje si s řadou aluzí nejen na jednu z nejznámějších pohádek, ale odkazuje například i k povídkám Angely Carterové, v nichž britská autorka parafrázuje klasické pohádky a pověsti. Není však třeba za tím hledat literární snobismus, kniha osloví i čtenáře, který aluze nenajde nebo si jich prostě nevšímá a nechává se unést příběhem. Novodobá balada o člověku a jeho údělu, o zvířeti v každém z nás se mimo jiné ptá, jak se dnes vztahujeme k archetypům a mýtům a co si z nich odnášíme. A co se životních křižovatek týče, jak napovídá titul, ne vždy je jedna z cest ta správná.