Nesmělost – vleklá a tuze nepříjemná společenská epidemie, jejíž symptomy se pohybují na široké škále pocitů, které mnohým lidem brání naplno zúročit své schopnosti, dostat práci snů, navázat vztah, najít si přátele a přestat život vnímat jako povinnost. U některých lidí o sobě dává nesmělost vědět jen příležitostně, jindy parazituje denně jako rádoby nedílná součást osobnosti, a častokrát dokonce své oběti brání vyjít z domu. Jako správná epidemie zůstávala nesmělost dlouho jevem teoreticky nepopsaným, ale prakticky bolestně známým. Věhlasný psycholog Philip Zimbardo (nar. 1933) výzkumu nesmělosti zasvětil desítky let napínavé práce, ze které mimo jiného vzešla jeho naděje na to, že i nesmělost se dá úspěšně „léčit“.

Šokující vyústění Stanfordského vězeňského experimentu Zimbarda podnítilo k další studii, která pomohla objasnit, proč nesmělost u někoho vygraduje k bezcitné sebestřednosti, a jiný se navždy stane vězněm své ostýchavosti. Jak se vymanit z otroctví vlastní povahy, Zimbardo shrnul roku 1977 do knihy Nesmělost, která se však svého českého provedení dočkala teprve nyní, v době, kdy může být prevence nesmělosti vážně ohrožena. Více než čtyřicetiletý rozdíl mezi knihou a současností podtrhuje jedinečnou autenticitu tehdejšího výzkumu. Zimbardo v publikaci vychází z informací, které sbíral v době, kdy společenská interakce ještě nebyla nahrazována tou digitální a vědecká etika k práci s lidskými zdroji přistupovala poněkud shovívavěji. Zimbardova pozorování vycházejí z rozhovorů se studenty v univerzitní poradně pro nesmělé, experimentálních situací v laboratoři, ale také detailního dotazníku nesmělosti, který již v době vydání knihy vyplnilo přes pět tisíc respondentů z celého světa.

Kniha je vstřícně rozdělena do dvou částí. V první polovině Zimbardo popisuje fenomén nesmělosti z několika praktických hledisek. Nesnaží se však o definice ani nevytváří striktní kategorie, do kterých by se lidé řadili na základě předem určených parametrů. Místo toho nabízí několik autentických příběhů, na nichž ukazuje, jak nesmělost dokáže ohrozit svobodu vlastního rozhodování. I když má tato část spíše výkladový charakter, Zimbardo se čtenářem neustále komunikuje a motivuje ho nahlížet nesmělost zevnitř a nebát se ji odhalit – ať už u sebe, nebo někoho ve svém okolí. Autor staví před čtenáře nejrůznější výzvy, klade mu otázky a prozrazuje řadu podob, které na sebe nesmělost může brát pod záminkou toho, aby zůstala neprozrazena. Ačkoliv je tato část napsána čtenářsky přívětivým jazykem, některé formulace budí nejasnosti, způsobené zřejmě přílišnou doslovností v překladu: „Vědí, kdy je nesmělé dítě nesmělé a kdy nikoli nesmělé dítě nesmělé není,“ nebo „Nedávejte druhým, stejně jako byste chtěli, aby oni nic nedávali vám.“

Ve druhé polovině knihy se již čtenář ocitá na Zimbardově interaktivním semináři o nesmělosti, který si však na rozdíl od živé verze může dávkovat zcela podle sebe. Do centra pozornosti je tentokrát stavěn příběh samotného čtenáře, který mu psycholog pomáhá díky různorodým úkolům rozvíjet. Sebepoznání začíná Zimbardovým osvědčeným dotazníkem nesmělosti, pokračuje přes hluboké přemýšlení nad neotřelými otázkami a úkoly, které vám zatím pravděpodobně nikdo nezadal, a ústí do psaní scénářů k vlastnímu seriálu o pokoření nesmělosti. Na první pohled se může Zimbardova kniha zdát docela útlá, k jejímu přečtení však vede dlouhá cesta. Více než skutečného čtení je v ní totiž přemýšlení, sebereflexe, hledání, uklízení, kreslení a drsného dialogu s vlastním já.