Na dějiny Německa lze nahlížet z mnoha různých úhlů pohledu, přičemž u každého z nich lze nalézt řadu argumentů pro jeho použití i proti němu. Britský kunsthistorik Neil MacGregor (nar. 1946) se nad složitými cestami, jimiž se ubíraly německé dějiny, zamýšlí s pomocí konkrétních předmětů, které o těchto složitých cestách svědčí. Podobný přístup použil bývalý ředitel londýnské Národní galerie a Britského muzea již ve svých předchozích publikacích A History of the World in 100 Objects (Dějiny světa ve 100 předmětech) a Shakespeare's Restless World. An Unexpected History in Twenty Objects (Shakespearův neklidný svět. Neočekávaná historie ve dvaceti předmětech), na českém trhu se však se svou knihou Německo. Vzpomínky jednoho národa, přeloženou Martinem Pokorným, představuje autor poprvé.

Celkem třicet kapitol autor neřadí chronologicky, podle data vzniku popisovaných předmětů, nýbrž je vždy po pěti skládá do tematických celků; někdy jsou asociace, podle nichž jsou kapitoly poskládány vedle sebe, poměrně volné a jen intuitivně pochopitelné, někdy naopak poměrně zřetelné (to platí zejména u části nazvané Made in Germany). Autor se přitom neomezuje na dnešní hranice Německa, ale zaměřuje pozornost i na oblasti, které dříve k Německu patřily (Kaliningrad, Štrasburk) nebo v nich žila významná německá menšina (tak se na několik stran knihy dostala i Praha). V kapitole o hanze zavádí čtenáře dokonce do Londýna, to má však své opodstatnění, neboť i zde měla hanza svůj dvůr a na portrétu zde působícího obchodníka Georga Gisze autor demonstruje své postřehy a závěry týkající se této významné obchodní organizace a její role v hospodářských dějinách celého Pobaltí i dalších oblastí. MacGregor každopádně nevnímá němectví tak široce jako bavorský král Ludvík I., iniciátor stavby památníku Valhalla v reakci na naprosté ponížení Němců Napoleonem, když do památníku neváhal umístit i významné osobnosti nizozemských dějin (naopak první osobností židovského původu, jejíž busta sem byla umístěna, byl až v roce 1990 Albert Einstein a autor vyjadřuje svůj údiv nad tím, že třeba Sigmund Freud a Karel Marx v této vybrané společnosti chybí dodnes, aniž by jej trápilo, že s druhým jmenovaným by jistě měla velká část Evropy i mnoho Němců samotných problémy).

Tradiční historickou roztříštěnost německého prostoru, rozdělného na stovky států, státečků a svobodných měst vznikajících a zanikajících během dlouhých staletí, autor demonstruje na pestré sbírce dochovaných platidel, svědčících spíše o společenském postavení jejich vydavatelů než o jejich skutečné ekonomické síle – i panovníci těch nejmenších území se na svých, ve zlatě ražených mincích nechávaly zobrazovat stejně pompézně jako císař. Podobně pestrá je i přehlídka nouzových platidel vydávaných v mnoha regionech po první světové válce a zajímavé je i srovnání témat a osobností zachycených na platidlech používaných v obou německých státech vzniklých rozdělením země po druhé světové válce. Podobně roztříštěné byly v průběhu dějin i jednotlivé německé dialekty, jichž se autor alespoň okrajově dotýká v kapitolách o Lutherově překladu Bible, vynálezu knihtisku, Goethovi a také pohádkách bratří Grimmů. A specifickým příkladem německé roztříštěnosti, viditelným a hlavně ochutnatelným dodnes, je existence stovek druhů piva a klobás napříč celým Německem, svou recepturou odrážejících lokální specifika. V souvislosti s pivem MacGregor nemohl pominout nejznámější slavnost pití piva na světě, totiž mnichovský Oktoberfest, ani známé nařízení Reinheitsgebot, jehož původní účel vidí nikoli v ochraně konzumentů piva, ale především v zabránění hladomoru zákazem vaření piva z obilí určeného k pečení chleba. S pitím piva ve velkých sálech v pivnicích, zbudovaných speciálně za tímto účelem, se pojí i fenomén politických vystoupení při těchto příležitostech, dodnes neodmyslitelná součást německé politické kultury (navzdory faktu, že tento druh politických vystoupení si osvojil především Adolf Hitler).

V knize věnované dějinám Německa pochopitelně není možné pominout pohnuté události 20. století. Koncentrační tábory v knize zastupuje nápis u brány tábora v Buchenwaldu s textem „Jedem das Seine“ (Každému, co jeho jest), který vzhledem k potrestání většiny dozorců na konci války získává dvojznačný význam. Zároveň byl font, jímž byl nápis vyveden, inspirován stylem Bauhausu, čímž celý nápis získává konotaci s dalšími významnými aspekty německých dějin. Podobně jako Bauhaus se v hledáčku nacistů ocitly i další umělecké směry a jejich představitelé, z nichž si zmínku zaslouží alespoň vznášející se anděl v kostele v severoněmeckém Güstrowu a pochopitelně známé pálení knih na jaře 1933 a výstava „zvrhlého umění“ konaná v Mnichově o čtyři roky později. Navzdory skutečnosti, že Německo bylo hlavním iniciátorem holocaustu, se sem v moderní době mnoho Židů přestěhovalo, proměnu jejich (sebe)vnímání autor názorně demonstruje na příkladu synagogy ve městě Offenbach. Zároveň MacGregor jasně dokládá, že Židé se obvykle v německém prostoru těšili větším svobodám než v mnoha jiných zemích Evropy a s oblibou citované úryvky starších autorů (včetně Martina Luthera) s antisemitským obsahem představovaly výjimku, nikoliv pravidlo.

MacGregor věnuje pozornost i Německu těsně po válce, zničené zemi nesoucí cejch viníka a nucené přijmout miliony soukmenovců z východní a střední Evropy, přičemž za reprezentanta této pohnuté dějinné kapitoly, s nímž má zkušenost snad každá německá rodina, si zvolil obyčejný vozík, po staletí užívaný sedláky k převážení zeleniny na trh a na přelomu let 1945/1946 často jediný dopravní prostředek, který vyhánění Němci mohli využít (v emotivně působících odstavcích se autor nicméně zjevně zaměřuje na Němce z Východního Pruska, sudetští Němci byli z Československa odsunuti převážně vlakem). Nevynechává ani existenci NDR a věnuje pozornost artefaktům dokládajícím snahu východních Němců překonat střežené hranice, za což mnozí z nich zaplatili životem a jejich památku připomínají bílé kříže v ulicích Berlína, kopírující průběh Berlínské zdi. V Berlíně, kde lze nedaleko od sebe nalézt Braniborskou bránu, Spolkový sněm, repliku městského paláce Hohenzollernů i památník obětem holocaustu, autor svou pomyslnou pouť německými dějinami začíná i končí.

MacGregorova pestrá mozaika ukazuje, že na německé dějiny lze nahlížet mnoha různými způsoby, přičemž vždy dostaneme poněkud odlišný obraz. Nezatajuje temné stránky německé minulosti, vždy se však snaží najít ponaučení, jaké si z nich německá společnost dokázala vzít a obohatit jím svou současnost i budoucnost. S výběrem či naopak absencí některých předmětů a témat by se jistě ze středoevropské perspektivy dalo diskutovat (místy se čtenář neubrání dojmu, že autor primárně vybíral předměty ze sbírek „svého“ Britského muzea), jako celek však kniha ukazuje, že Německo se se svými dějinnými chybami a proviněními dokázalo vyrovnat způsobem, který by mu jiné země mohly závidět.